Sůl nad zlato v ráji, kde nemá stres co dělat - II. část

13. února 2018 v 11:17 |  PUTOVÁNÍ PO SVĚTĚ
Tato druhá část volně navazuje na povídání, které jsem napsal předtím:http://bubinga.blog.cz/1802/sul-nad-zlato-v-raji-kde-nema-stres-co-delat-i-cast



První den v roce 2018, stejně jako poslední dny v minulém roce, se jdu ráno v sedm hodin podívat na východ slunce a pohroužit své tělo do vln Atlantického oceánu. Tentokrát jsem tam sám. Všichni asi prožili náročnou silvestrovskou noc.


Na východě začalo svítat, pomalu přicházelo časné ráno. Já zkouším požádat svůj fotoaparát, aby dokázal divy. Objektiv mi však hlásí, že neumí zaostřit. Blednoucí noc sice již předala svou vládu, ale má ji ve svých rukou podivný šedavý ranní opar tam někde u písečné Afriky.




Rok 2018 bude určitě náročný a tak poctivě odpočívám, nabírám síly na pláži i u baru. Po večeři se vydáváme opět na procházku. Naše kroky směřují nejprve pro změnu na molo, kde se s námi rozloučilo sluníčko, a noc zatáhla oponu nad celým krajem.


Chvíli se touláme po městě a nakukujeme do několika obchodů. Chceme totiž koupit černé tričko s nápisem "NO STRESS", ale bez dalších smajlíků či jiných obrázků. Všude kroutí hlavou a nabízejí nám vše možné i nemožné. Až v jednom krámku objevujeme pana obchodníka, pro kterého není nic problém. Sedá k počítači a píše nápis. My souhlasíme a tak ze speciální tiskárny vyjede fólie, kterou záhy nažehlí na tričko, přičemž před tím s námi probere umístění. Vše je hotovo za několik minut k naší i jeho spokojenosti. A cena zůstává stejná jako u již hotových výrobků, 10 Eur.



Den poté jsme si udělali procházku po městě ještě za světla, jelikož jsme chtěli navštívit místní supermarket. Kdo by hledal nějaký větší objekt, tak se nahledá. Nám se to napoprvé také nezdařilo, ale dnes trochu větší obchod v přízemí jednoho bytového domu již nacházíme. Tentokrát jsme tedy skoro úspěšní, ale zhodnotit sortiment se nám nepodařilo. Paní za výlohou nám ukazuje, že mají zavřeno. Evidentně byli zaskočeni i místní, jelikož žádné upozornění na dveřích nebylo. Ale nikdo nenadává. Pohoda, otevřou zítra. Snad.



Kromě nějakých suvenýrů chceme především koupit konzervu tuňáka. Říká se, že je povinnost odvézt si z Kapverd červenou kulatou tři sta gramovou plechovku, uvnitř které by měl být poctivý kus masa a ne nějaká břečka v oleji.


Pokračujeme dál, procházíme se a prohlížíme si, jak lidé bydlí a žijí. Náhodou jsme také zabloudili do míst, kde se nachází Mercado municipal neboli trh s ovocem a zeleninou i vším možným. Je to ale malý trh a právě zboží uklízeli. No, uklízeli? Co šlo, to narvali do plechových sudů, ze kterých to zase zítra vyndají na pulty.


Nejenom cestovní kancelář nabízí různé výlety. Také ve městečku i na pláži lákají prodejci na celo či půldenní putování po ostrově, plavbu lodí za žraloky nebo kocábkou s proskleným dnem, jízdu na čtyřkolkách, windsurfing či kitesurfing. Určitě to nemusí být špatné, ale nás to nezlákalo. Rozhodli jsme se pro individuální toulky po ostrově. Ve středu dopoledne si přebíráme automobil, za který platíme 70 EUR plus 200 EUR jako zálohu. Z domova mám vytištěnou mapu, jelikož sehnat na Kapverdech nějakou rozumnou patrně nelze. Sice v městečku Santa Maria jsou dva objekty označené jako infocentrum, ale jedná se o prodejnu suvenýrů a potřebné informace tady člověk hledat nemůže. Co jsme však našli, byli dobří parťáci na cestu, Adél a Kubu.



Za volant terénního vozu Toyota Hilux usedl nejprve služebně starší, ale věkově mladší řidič, Kuba. První naší zastávkou je vesnička Murdeira ležící na západním pobřeží. Původně to byla malá zemědělská a rybářská osada, ale dnes se jedná o turisticky oblíbenou destinaci zejména díky klidnému prostředí a průzračně vodě i čisté několikakilometrové pláži.



V zátoce se turistům nabízí zajímavý pohled na Lví horu (Monte Leao). Tento 165 metrů vysoký kopeček získal svůj název díky tvaru ležícího lva. Alespoň tak se praví v prospektech a píše na internetu. Ale řeknu vám, není lev jako lev. Já osobně mám trochu jiné představy, jak by mělo toto zvířátko vypadat. Ale na něco musí turisty nalákat, když nabízejí výlet po ostrově.



Dalším naším cílem je přístavní město Palmeira. Kromě menších rybářských bárek tady kotví i velké lodě, které přivážejí na ostrov potraviny, balenou vodu i všechno ostatní zboží. Na předměstí lze spatřit administrativní budovy a velkosklady, odkud si majitelé obchodů, hotelů a restaurací potřebné věci odváží.


Palmeira je také místo, odkud lze plout lodí na jiný ostrov. Možnost je jedna věc, druhou jsou jistota a spolehlivost. Nemám to sice vyzkoušeno, ale nikde jsem neviděl jízdní řád nebo nějaké bližší informace. Tudíž to bude asi vše o domluvě.Je dost možné, že osobní lodní doprava mezi ostrovy již nefunguje. Každopádně tento přístav je spolu s letištěm jediným spojením ostrova se světem. Letenka stojí v řádech stovek EUR, přičemž cena se liší podle toho, který ostrov chceme navštívit. Přelet trvá necelou hodinu a společnost Cabo Verde Airlines létá i dvakrát denně, ale časy letů určitě nejsou kdovíjak dopředu pevně dané.


Také tady nás objevují pouliční prodejci a snaží se nám vnutit cokoliv, především to, co my nepotřebujeme. Pozdravíme, slušně odmítáme a především se s nimi nepouštíme do dlouhého rozhovoru, ani nikam nevydáváme, což jsme se už naučili.



Následuje neplánovaná projížďka po městečku Palmeira, jelikož hledáme odbočku k našemu dalšímu cíli. Asfaltová silnice však pokračuje pouze k hlavnímu městu a tudíž jezdíme chvíli kolem a dokola a zkoušíme odhadovat, která z nezpevněných prašných cest by mohla být ta správná. Jelikož se to ukazuje nakonec jako tvrdý oříšek, tak se raději ptáme.


Cestou necestou přijíždíme podél vulkanického pobřeží brzy k jednomu ze dvou turistických magnetů na ostrově Sal, k atrakci, kam míří každá výprava turistů. A tudíž musíme také otevřít peněženku, jelikož tady vybírají vstupné, 5 Eur na osobu. Už zde parkuje několik mikrobusů a dodávek s turisty, jelikož unikátní přírodní oblast Burancona na severozápadě ostrova patří k povinným zastávkám.


Nejprve procházíme vstupní halou, kde je restaurace, ale především tam nabízejí upomínkové předměty. Nejlepším prodavačem jistě pravé africké suvenýrové veteše je totiž volný čas a tak lidé zde nakupují, co předchýlí ještě nepotřebovali. Nás ale žádné upomínkové, vzpomínkové, připomínkové či všelijaké možné i nemožné harampádím nezaujalo a jdeme se podívat na avizovaný div světa. Ale světe div se, nic se nekoná. Máme prý přijít jindy.


Ale co jim nelze upřít je jazyková vybavenost. Alespoň tak lze usuzovat z informační cedule, na které nám sdělují, že může k místu sestoupat pouze skupinka ve složení 1 PRUVODCE + 6 NAVSIEVNIC.


A co že je tedy ten turistický magnet? Magic eye neboli magické či tyrkysové oko. Přírodní jeskyně vyhloubená mořskými vlnami. Voda sem přitéká dlouhým tunelem a na hladině vody se občas lomí paprsek světla a vytváří dojem modrého diamantu, který je vidět dvoumetrovým otvorem. Na obrázcích to vypadá úžasně, ve skutečnosti to možná někdo již také spatřil. Ale abych jim zase úplně nekřivdil. Četl jsem, že nejlepší lom světla nastává v letních měsících.



Místo získalo svůj název Buracona podle výrazu "buraco", což znamená "díra". Nachází se zde totiž zajímavý přírodní lávový bazén neboli laguna s vodou, která je neustále doplňována z moře obřími vlnami. Ty se tříští s hlasitým burácením o skály tvořené čedičem, tufem i znělcem a zpěněná mořská voda stříká vysoko nad hlavy přihlížejících.


Trochu z toho přírodního úkazu běhá mráz po zádech, když si představím, že někdo údajně leze dolů nebo dokonce skáče do vody. Ale to určitě nesmí být moře rozbouřené jako dnes. V případě klidné mořské hladiny se tady lidé normálně koupou. Takže plavky s sebou.



Ostrov Sal by měl být geologicky nejstarší z celého souostroví. Vznikl sopečnou činností zhruba před cca 50 miliony let. Malá geologická výstavka se nachází při cestě k vyhlídkovému altánu, ale jedna velká výstava je všude kolem. Také za plotem je vidět, jak kdysi láva stékala a na pobřeží ji vlny dotvořily a uprostřed některých útvarů vznikla jezírka.


A tak se také my tady chvíli procházíme a pozorujeme tu zajímavou podívanou. Každá větší vlna krásně zní a v laguně rozehrává jiné, ale vždy zajímavé divadlo, které vypadá z každého místa úplně jinak. Člověk by tady mohl strávit mnoho času, především, kdyby chtěl ulovit nějakou tu zajímavou fotku.


Nedaleko od vstupu do areálu objevujeme pole s planými malými melouny. Měly by mít lehce halucinogenní účinky. Jak na koho? Pochybuji, že se najde takový odvážlivec, který by pozřel větší množství. My jsme posléze ochutnali a o nějaké chuti se rozhodně mluvit nedá. Trpké, kyselé, hořké, no prostě nepoživatelné.


Opět se vydáváme na cestu do nikam, jelikož nebýt automobilů před námi, horko těžko bychom hledali správný směr. Postupně se dostáváme do centrální části ostrova, kde brzy vidíme parkovat auta i mikrobusy. Jsme tady správně. Vystupujeme a koukáme do dáli, kde před námi vystupuje z vyschlé pustiny vodní jezírko, aby se následně vytratilo, kdybychom se moc přiblížili. Mělo by se jednat o jediné místo na ostrově, kde lze pozorovat fata morganu. Paráda, člověk nevěří svým očím.


Všichni odjíždějí na jih, ale já nabízím opačný směr. Je zajímavé, že mi posádka uvěřila a moc se nezajímá. Když se začali vyptávat, už bylo pozdě se otáčet. Jestliže jsem předchozí jízdu označil výrazem "cestou necestou", tak nyní na mapě čárkovaně vyznačená trasa vzbuzuje náš údiv. Platí přímá úměra. Cesta se neustále proměňuje a naše cestovní rychlost se snižuje. Očekáváme, že brzy skončí, jelikož správný směr je třeba hledat instinktivně a po čichu.


Ale opět se potvrdilo, že při cestování se zabloudit nedá. Každá cesta někam vede. A proč také trávit čas úvahami o zabloudění, když je lepší pozorovat tu krásu kolem. Nejprve vidíme nějakou siluetu v dáli a záhy se z ničeho nic před námi otevírá nádherný pohled na moře a můj vysněný maják Faro Antigo de Farol. No maják? Člověk musí mít velkou představivost.



Maják byl kdysi nejdůležitějším navigačním bodem pro námořníky, kteří pluli okolo ostrova. Moře vypadá sice zdánlivě klidně, ale určitě umí změnit podobu. Lodě ale začaly mít navigace a maják dosloužil stejně jako jeho posádka. Dnes je tady klid, který ruší pouze šumění oceánu.


Kdysi tady možná byl maják, který propichoval oblohu. Dnes jsou jeho pozůstatky malebně rozložené mezi zříceninami obslužných budov. Na zvídavé dotazy novinářů, proč jsem zvolil tuto zastávku, jsem odpovídat nemusel. Sem totiž jen tak někdo nezavítá. Ale s podivnými pohledy svých spolucestovatelů jsem něco dělat musel. A nebylo to těžké. Vždyť se nacházíme na nejsevernějším bodu ostrova a dopoledne jsme vyjeli pro změnu z nejjižnějšího místa. To má přeci své kouzlo. Otázkou zůstává, zda to tak vnímala také Adéla, která si všimla, že zde telefon nemá signál a uvědomila si, že opravdu široko daleko nikdo není.


Když jsme se dostatečně vynadívali, sedáme do vozu a jedeme zpět krajinou opuštěnou ovládanou magickou pouští. Krajinou obrovskou a tichou, ve které nejsou hotely, restaurace, domy či chatrče ani lidé. Jenom my.


Pojem "jedeme" asi zcela nevystihuje naši cestovní rychlost. Rozhodně jsme si nemohli stěžovat, že nám v hlavě zůstane jenom rozmazaná a pro budoucí vzpomínky nečitelná šmouha. Na tachometru se totiž většinou drží ručička na hodnotě 10 km/hod. Víc nám povrch nekomunikace nedovoluje.


Okolo nejvyššího kopce Monte Grande (406 m.n.m.) přijíždíme do středu ostrova. A kde se vzali, tu se vzali, na křižovatce nás dva oslíci přivítali. Chvíli nato přijíždíme k lidem, kteří pozorují fata morganu, abychom se zde napojili na lepší pouštní cestu.


Ta nás přivádí do jedné z mála zelených oblastí na ostrově. Oáza stromů získala svůj název Terra Boa (dobrá země), jelikož se zde dříve získávala voda z podzemních zásob. Ještě dnes lze spatřit torza větrných čerpadel.


V srpnu a září je na Kapverdách nejtepleji, ale občas se objeví přívalové deště. Někdy nelze ani po této cestě projet, jelikož se voda do vyprahlé půdy skoro nevsakuje. Místní toho využívají a zkoušejí pěstovat fazole a kukuřici. Dnes ale kolem sebe vidíme akácie a naší "rychlou" jízdou jsme patrně vyrušili volavky bílé.



Jakmile jsme opustili zeleň, objevuje se před námi hlavní město ostrova, kterým je Cidade de Espargos. Nás však zaujme obrovská chudinská čtvrť, postavená na předměstí z plechů a vyřazených přepravních kontejnerů. Slum je v zajímavém kontrastu s nově postavenými pastelově omítnutými domy. Nezaměstnanost a chudoba je patrně na ostrově vysoká. Kromě místních tady určitě také přebývají nelegální přistěhovalci z afriky, kteří se přes Kapverdy snaží dostat do Evropy. Například patnáctimilionový Senegal patří v poslední době k zemím, odkud se v přepočtu na obyvatele pokouší utéct do Evropské unie nejvíce mladých lidí. Přitom tato země zažívá ekonomický růst a nepatří mezi rozvrácené a válkou zmítané africké země.


Vzhledem k velikosti ostrova jsme samozřejmě hlavní město viděli dnes již několikrát a to především kvůli jeho dominantě, velkému americkému radaru na kopci. A tak se tam vydáváme. Až nahoru (107 m.n.m.) lze vyjet autem. Do areálu k radaru a, který sleduje letecký provoz nad středním Atlantikem, se samozřejmě nesmí, ale fotografování vojenské základny nikomu nevadilo.


A tak si užíváme zajímavé výhledy do okolí i na město, které spíše připomíná přerostlou vesnici. Ostrov byl osídlen až na konci 18. století, když se zde začala těžit sůl. Proto na rozdíl od ostrovů Boavista a Santiago, které Portugalci začali osídlovat už v druhé polovině 15. století, nelze na Salu obdivovat koloniální architekturu.


Je zde také jeden stánek se suvenýry, ale nikdo nás neláká a nic nám nenabízejí. Jeden člověk v uniformě sedí ve stínu a nevnímá nás. Zda patří ke stánku nebo k radaru jsme nezjistili. Obdobně nám svoji příslušnost nenahlásil odpočívající pejsek.


Dole ve městě navštívujeme jeden obchod, který po našem odchodu zavřel stejně jako většina dalších. Espargos je totiž v poledne trochu línější a ulice skoro vylidněné. A tak jsme se nasytili tímto městem celkem brzy, aniž by na nás dýchla pravá africká atmosféra skloubená s evropskými prvky. Nevadí, někdy příště.


Tato druhá část pokračuje dalším vyprávěním z cest: http://bubinga.blog.cz/1802/sul-nad-zlato-v-raji-kde-nema-stres-co-delat-iii-cast
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.