Čistá Běla i tmavá Bílina – 1. den

26. srpna 2017 v 16:14 |  CESTOVÁNÍ PO ČESKÝCH ZEMÍCH
Belina, Bielina, Běla, Bělka, Biela či Bílina. Nedaleko od jejího pramene mohou průzračnou vodu ochutnávat i kojenci, ale před ústím řeky plavou ryby břichem vzhůru. Patrně jim stále nezachutnala rtuť, mazut, arzén či další "dobroty".


Ono se řekne psát pěkně od začátku, abych na nic nezapomněl. Ale já nevím, jak to mám skromně říct? Nu ano, dostalo se mi té zasloužené cti, že se mohu plavit po řece Bílině a dokonce s kamarádem, kterého jsem neviděl několik let. Je mi sice jasné, že o tom, co všechno nevím o řece, kterou se chystám splout, bych mohl napsat tlustou knihu. Stejně jako o tom, kterak nad plavbou po této řece mnozí lidé kroutí hlavou.

"Nes nás královno severočeských řek klidně po své hladině a ty Neptune, zachovej nám přízeň." Nalévám slivovici do zátky, kterou poté otáčím do řeky. Přípitek Bílině i bohu všeho vodstva a hledání odpovědí na složité otázky, které si obvykle klademe, nemůžeme nikdy před první vyplutím vynechat.

Šťastná závrať, jako dávno, jako tolikrát. Bereme pádla a nasedáme do lodi, já v roli háčka, Max coby kormidelník. Odrážíme od břehu a mírné vlny pouštějí naši keňu po vodě. Vypadá to, jako by měla řeka Bílina radost, že může svést zase po delší době loď. Vodáků asi dnes moc nespatříme a rozjařené vodácké volání AHÓÓJ také často neuslyšíme. Nevadí. Užíváme si to a plně vnímáme krásu krajiny i samotné řeky, která unáší naši loď dál a dál. My máme za sebou teprve první metry, ale Bílina již urazila pěkný kus cesty. Pramení asi jedenáct kilometrů severně mezi městy Chomutov a Jirkov, aby po čase vystoupila z Krušných hor do Mostecké pánve.

Vody má Bílina dostatek patrně po celé léto, jelikož podkrušnohorský umělý kanál zásobující místní podniky do ní nad Jirkovem přivádí vodu z Ohře. A proč se tedy po ní vodáci neplaví? Kdysi lidé totiž z Bíliny udělali stoku a byla považována za jednu z nejšpinavějších řek. Černá hustá tekutina s podivnými skvrnami hrála občas všemi barvami. Pěna skoro půl metru vysoká voněla vším možným, jenom ne vodou. Okolí bylo šedé a tmavé. Dnes je však situace jiná a my shledáváme říčku na začátku našeho putování příjemnou a přiměřeně čistou. Dalším důvodem, proč se k Bílině neženou vodáci, může být to, že je to oblast etnicky zajímavá. My nasedáme například kousek za světoznámým Chanovem a pokračujeme k městečku Bílina.
Proplouváme poměrně ucházející částí řeky, kde se peřejnaté úseky střídají s táhnoucí vodou. Občas se kolem nás objevují i pěkná místa obklopená zelení. Vlevo běží železnice a řeka si vedle ní udržuje převážně severovýchodní směr mezi příkrými svahy Krušných hor a úrodným krajem kolem sopek Českého středohoří. My se však plavíme v korytě širokém pět až deset metrů, které je zahloubeno a tudíž přes zpevněné břehy nevidíme to, co příroda za dlouhou dobu stvořila, a lidé poměrně rychle zničili. Celková délka Bíliny je přes osmdesát kilometrů, ale pouze její šestina má přírodní ráz. Zbytek toku řeky byl v minulosti přeložen nebo uměle vytvořen, v některých případech i vícekrát. Velké dějiny malé řeky. Myslím, že se jedná určitě minimálně o české prvenství. Alespoň mě se nevybavuje žádná jiná řeka, která by až na krátké úseky netekla ve svém původním korytu. Nejprůmyslovější oblast naší republiky si v minulosti žádala své.


Zastavujeme na předměstí Bíliny u koupaliště, kempu a lázní Bílinská kyselka. Loď ukrýváme do křoví, aby na ní nebylo vidět z mostu, a jdeme navštívit restauraci "U Kádi". Pivečko mají výborné a paní servírka nám poradila, jak se máme zvěčnit. Údajně tak činí všichni, kdo přijdou na zdejší zahrádku. Bořeň neboli Dračí hora vystupující vysoko nad okolní krajinu se řadí bezpochyby mezi největší dominanty města Bílina a tudíž nesmí chybět na žádné fotografii.


Ostatně tento výrazný kopeček s téměř kolmo vzhůru stoupajícími křivkami pro nás není neznámou. Prohlíželi jsme si jeho zajímavou siluetu již z lodi, jelikož převyšuje o 340 metrů údolí řeky Bíliny, která pod ním protéká. Vrch Bořeň s nadmořskou výškou 539 metrů je svým tvarem zcela unikátní nejen pro oblast Českého středohoří, ale také v rámci celé České republiky a zdobí jej několik prvenství. Odborníky je totiž považován za největší znělcové těleso v Evropě a zároveň by měl být také nejskalnatějším, samostatně stojícím vrchem České republiky.


Když jsme si užili pohledů na Bořeň i dno půllitru, tak může plavba pokračovat. Opět tedy spouštíme naši loď do skoro průzračné, zelenohnědé vody a vplouváme do města. Brzy nás čeká zajímavý stupeň mezi zdmi a o necelý kilometr dále, u železničního nádraží splouváme další náročnější úsek. Vše ale zvládáme v pohodě a blížíme se k dálničnímu mostu, pod kterým nás vítají menší stupeň a přiměřeně laškující peřeje. To, že bychom se za chvíli měli nacházet u Chudeřic, poznáváme pouze podle dalšího stupně. Jestli je to ovšem on, na břeh vidět není, tudíž je orientace zajímavá. Občas něco do Bíliny přitéká. Zda je to pozdrav z nějaké továrny či Štrbický potok u Chotějovic, se lze jenom dohadovat. Možná by to šlo poznat podle mostu přes řeku, ale těch lávek, potrubí, mostků či větších dopravních staveb potkáváme tolik, že se v kilometráži přestáváme orientovat.

Další stupeň projíždíme u obce Světec, kde má řeka koryto úzké a hluboké. Proud je tady celkem rychlý a objevují se opět peřejnaté úseky. Nejenom v těchto místech potkáváme mnoho přírodních překážek, přičemž nejzajímavější jsou samozřejmě pro vodáky spadlé stromy, jejichž kmeny pokryté mechem i různými parazitními rostlinami vytvářejí přes koryto nesčetné mosty. Většinou se dají podplout či se jim lze vyhnout stejně jako famózním chrámovým klenbám z důmyslně propojených větví stromů. Na Bílině se člověk nemusí bát složitých úseků, ty tu nejsou, jenom občas jakési cvičné překážky. Třeba takové větvoví, které je někdy zlomyslně rozloženy do tří výškových úrovní. Nejvyšší větve mi šlehají do obličeje, prostřední se mi snaží sebrat pádlo nebo roztrhnout triko a ty úplně vespod nám pro změnu zkouší převrhnout loď.


Zda přitéká zleva na třicátém kilometru potok Bouřlivec, je opět velká neznámá, ale městys Hostomice o sto metrů dále poznáváme podle silničního a železničního mostu snadno. Vyhazujeme kotvu a jdeme navštívit místní pohostinství, kde nám obsluha orazítkovala tácky pivem. Chvíle strávené "U Senťáka" nejsou špatné, ale my chceme ještě dnes popojet a tak okolo šesté hodiny večerní může terapie a relax pokračovat. Okolo vesnice Křemýš se zajímavým mlýnem nás nakonec vítr zavál do obce Ohníč, kde zastavujeme nejprve u silničního mostu, abychom posléze "přeparkovali" do klidné zátočiny za vsí. Vypadá to tady zajímavě, tak se rozhodujeme ukončit páteční putování. Za dnešní odpoledne máme v pádlech již osmnáct kilometrů.
Knihovna je v obci v červenci zavřená a tak trávíme večer překvapivě v místním pohostinství. Rozjímáme o počasí či řeholním životě, prostě o věcech běžných a s každým dalším vypitým pivem přicházíme k novým poznatkům. Také pro štamgasty i štamgastky je to příjemné zpestření jejich večera, jelikož tak často vodáky v obci nevidí. Diskuze je to sice zajímavá, avšak ze slušnosti jsme nuceni řešit i taková témata jako dva velké rumy pro každého z nás, které se objevily na stole. Naštěstí se nám podařilo vysvětlit, že dále by tato hra neměla pokračovat.

Půlnoc se blíží a my odcházíme spinkat. Já volím místo u lodí, kapitán naší posádky měl mírný strach před deštěm a tak vyhledal přístřešek na fotbalovém hřišti. Hvězdná a teplá noc však byla na nás hodná.




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.