Červencové objevování kouzelného pohoří Karwendelgebirge roku 2016 - II.část

31. července 2016 v 17:00 |  PUTOVÁNÍ PO SVĚTĚ


Sobotní ráno nás budí po šesté hodině. Můj parťák by to možná interpretoval tak, že ho nezbudilo ráno, ale moje maličkost. Ale to určitě nevadilo. Krásný klid kolem nás a úžasně zatažená obloha nad námi. Ani jedno si však Vláďa nemůže nějak vychutnat, jelikož bolavé koleno řídí jeho další myšlenky.


Krátká, nejistá porada přináší jisté závěry. Vláďa zůstává spát stejně jako nedaleká lanovka, kterou se chystá následně použít. Já balím věci a vydávám se v půl sedmé na cestu. Okolní krajina je tichá a probouzí se velmi pomalu. Vykročím na stezku a nadechnu se horské vůně z plných plic. Ach ty Alpy, už je to tady zase. Nespěchám. Cesta po sjezdovce si ani žádný úprk nežádá. Kdo by také běhal po sjezdových tratích. Mám dobrou mapu a tak si vybírám přesný směr, který však brzy končí v lese, kde se schovávám pod stromem.


Z úžasného nebe se zajímavou architekturou mraků totiž začíná mžít. A brzy drobné mžení přechází v mírný déšť. Říkám si, že tentokrát se do odborné předpovědi počasí vloudila patrně chybička. Je však celkem teplo, tak neuvažuji o ukončení výletu. Přemýšlím, zda zmoknout nebo si obléct šusťákovou bundu a pořádně se zpotit. Ve výsledku je to velmi podobné.


Cáry mraků se pomalu převalují okolo vrcholků Härmelekopf a Reither Spitze, mých potencionálních cílů dnešního putování. V půl osmé přicházím k horní stanici sedačkové lanovky (1.648 m.n.m.), která sem vede ze Seefeldu. Přede mnou se otevírají další zajímavé pohledy do údolí a já vdechuji vůni Alp. Úžasný klid okolní přírody příjemně doplňuje nedaleké stádo krav. Bučení a hudba kravských zvonců neodmyslitelně patří k těmto horám.


Po krátké přestávce stoupám pod lany další kabinové lanovky, která ale funguje jako ta předtím pouze v zimě. Nyní je v klidu, na rozdíl od nedalekého stáda krav. Kravky jsou vlastně v pohodě, ale jejich šéf nějak nezvládá moji přítomnost. Možná strávil mládí ve Španělsku a nelíbí se mu moje oblečení. "Šaty dělají člověka," notoricky známá věta platí patrně i v tomto případě. Sice jsem četl, že moje červená šusťáková bunda by neměla s býkem dělat nic, jelikož je barvoslepý, ale on tuto skutečnost odmítá vzít na vědomí.


Nedělám zbrklé závěry, ostatně nemám na to ani čas. Sice jsem původně šel asi padesát metrů od stáda, ale brzy se vzdálenost mezi námi velice zmenšila. Býk přidává do kroku, já také. Volím směr nahoru po sjezdovce. Říkám si, že kdybych ztratil výškové metry, tak by to byla škoda. Záhy však zjišťuji, že patrně nebude tak důležité, kam půjdu, ale abych přežil. Býk se rozběhl, já také. Srdce mi buší jako zvon, sotva zvládám dýchat. Býk dostal ode mě pojmenování Usain Bolt, jelikož sto metrů zaběhl za deset vteřin. Naštěstí já jsem to dokázal o kousek rychleji. Regulérně, s protivětrem, za deště, po sjezdovce, do kopce. Jistý si však nejsem a tak pošilhávám na levé straně po kosodřevině, kam bych případně mohl skočit šipku. Nakonec si vyhlížím vrchní stanici lanovky jako svůj bezpečný cíl.


"Když nemůžeš, tak přidej." Slavnou větu, kterou řekl Emil Zátopek, zná patrně i to zvíře nebezpečně se přibližující ke mně. Naštěstí jako první přelézám elektrický ohradník. Při pohledu na zem, kde se nachází exkrementy od krav, však brzy ztrácím nabytou jistotu. Odmontoval jsem tedy zábranu na schůdkách a vlezl do strojovny lanovky. Až tady jsem konečně věděl, že mám vyhráno. Nad býkem ano, nad sebou málem ne, jelikož slyším tlukot svého srdce a jeho klepání na nebeskou bránu. Takový sportovní výkon jsem sice již dlouho nepodal, ale nacházím se v olympijském středisku. A člověk by si neměl klást malé cíle.


Nejprve hrdinsky mávám na býka, ale pak mu zkouším domlouvat. Netoužím tady zůstat do prvního sněhu, než přijede obsluha. Zvíře kousek odešlo a tak slézám dolů a vyměňujeme si pohledy. Něco mi říká, že mi byla udělena zvířecí milost a tak se vydávám na poslední stoupání k místu, kde bych se měl potkat se svým parťákem.


Patnáct minut před devátou jsem u cíle, u konečné stanice pod vrcholem hory Härmelekopf. Je zde úžasný klid. Dole asi také, jelikož Vláďa stále ještě zaslouženě spinká. Nevzbudil ho ani můj boj, ani odjezd první lanovky, o čemž se dozvídám z SMS zprávy. Abych se nenudil, tak si dělám malý výšlap na nedaleký kopeček. Dávám se také do řeči s dvěma turisty, kteří mi potvrzují, že původní předpověď počasí slibovala skutečně na celý den jasno. Kde se vzala oblačnost, to netuší, ale ujišťují mě, že si můžeme naplánovat výlet, jelikož odpoledne nastane zlepšení. Vzhledem k tomu, že měli aktuální informace a vydali se na hřebenovou túru, tak mě to uklidnilo.


Ve tři čtvrtě na deset vyhlížím vznášející se kabinku nad údolím potůčku Haglbach, ze které posléze vystupuje Vláďa. Chvíli čekáme, až přestane pršet a pak se vydáváme na pochod. Cíl je jasný. Kopec Reither Spitze, po kterém jsme pokukovali již včera. Pěšinka šněruje po úbočí hory Härmelekopf a my přicházíme za necelou půlhodinu do sedla, kde odpočíváme. Já se jdu ze studijních důvodů podívat na vrchol kopce Härmelekopf (2.224 m.n.m).


Je půl jedenácté a následuje vážná porada, ve třech. Ke mně a Vláďovi se přidává do diskuze jeho koleno, které neshledává žebříček a lana na protější skále jako rozumné řešení naší další cesty. Na horách by se lidé neměli rozdělovat, nýbrž potkávat, ale my jsme vše naplánovali více než dokonale. Vláďa zvolil delší cestu zpět k lanovce a poté k chatě Nördlinger Hütte. Já se vydávám na kratší putování přes kopeček, který se nachází přede mnou.


Čeká mě lehká Klettersteig neboli jištěná cesta. Hned na úvod je tady první žebřík a lano, ale nic složitého. Vrásky na čele mi to nedělá, na rozdíl od oblohy, která se nějak nechce stát tmavomodrou, a sluníčku moc šancí nedává vykouknout zpoza mraků. Zkouším samozřejmě fotografovat, ale ideální snímky to rozhodně nebudou.


V jedenáct hodin patnáct minut se nacházím v nadmořské výšce 2.373 metrů, na Reither Spitze. Vítá mě mohutný kříž s vrcholovou knihou, která je bohužel popsaná. Rozhlížím se, ale moc toho nevidím. Oblačnost se stále nechce protrhnout a tak si zajímavé pohledy na okolní hory, pohoří i do nižších poloh mohu pouze dokreslovat ve své mysli.




Nevadí, je úžasně. Teplota 12oC, vlhkost 69% a mírný větřík. Vybaluji svačinu a vrcholové pivo. Přicházejí další turisté a svačí energetické tyčinky a nápoje. Váhám, zda otevřít svou kouzelnou plechovku. Když tu přichází veselá skupinka lidí a z batohu vyndávají lahvinky piva. Je rozhodnuto. Žízeň je velká a společná vrcholová fotografie také nebude špatná.


Celkem tři čtvrtě hodiny se dle možností kochám vějířem šedavých vrcholů Alp, který se rozprostírá kolem Reither Spitze. Kdyby nebylo té oblačnosti, tak bych se rozhlížel po tom širém světě a zkoušel hledat několik vylezených a tisíce nevylezených kopců. Zillertalské, Stubaiské, Ötztalské i všelijaké další možné Alpy.


Při jednom z pohledů jsem spatřil chatu, která se nachází nedaleko. Nespěchám, jelikož setkání s parťákem chci přiměřeně načasovat. V pravé poledne se z údolí ozývá hlas sirény. Pohled na místní mi říká, že se nejedná o atomový výbuch či něco podobného a tak zůstávám klidný. Pár minut nato balím věci a odcházím, jelikož mi začíná být zima.


Sestup je sice vyšperkován nějakými lany, ale opět to shledávám jako příjemnou procházku. Za dvacet minut jsem u Nördlinger Hütte v nadmořské výšce 2.242 metrů (http://www.noerdlingerhuette.at/). Chvíli se rozhlížím a svého kamaráda vyhlížím. A kdo to nejde v dáli? Koho to nevidí mé bystré oči? Je to pocestný? Není to pocestný, je to Vláďa!
Kromě něj však k chatě dorazila také oblačnost a tak romantické posezení na venkovní zahrádce s výhledem na okolní kopečky musíme nechat na jindy.


Nevadí. Interiér vysokohorské chaty bude určitě také zajímavý. Ale nejprve se procházíme po okolí a fotografujeme. Hory, ovečky a všechno to kouzlo kolem nás. Někdo by mohl říct, že na zahnání žízně máme v batohu dost vody, ale dobré pivečko v této zajímavé nadmořské výšce by byl hřích neochutnat.


Ochutnáváme jak klasiku (Hellesbier za 4,70 EUR), tak pšeničný mok (Weissbier za 4,90 EUR). A dozvídáme se samé zajímavé věci. Například to, že zde bude zítra trh a velká oslava s hudbou. Je pravda, že k chatě vede technická lanovka, která vyveze všechny věci i nástroje, ale co večer. Lidé určitě nebudou pít mléko a vodu. A návrat po těch pěšinkách po vybumbání nějakého dobrého moku? Zajímavé. Ale asi to nějak funguje, jelikož se to tady koná již několik let.






Škoda, že dnes není zítra. No možná je to dobře. Na chatě je sice příjemně, ale čeká nás ještě náročná cesta. Zkušený horský vůdce Vláďa mě vede, pro něj již dobře známou cestou k vrchní stanici lanovky Härmelekopf.


Tady se koná další malá porada. Jedna z variant je společná chůze do údolí, ale do diskuze se opět připojuje Vláďovo koleno a tak je rozhodnuto. On použije lanovku a počká na mě v Bergrestaurant Rosshütte.


Já jsem si vybral kratší, ale na mapě čárkovanou trasu. Nebyla to dobrá volba, urazil bych ruce tomu, kdo to na ten papír zakresloval. Nejprve jsem přelezl několik suťových traverzů a poté se vyšplhal na jeden nejmenný kopeček do neskutečné výšky. Nebylo to vůbec jednoduché, ale podle stop to kamzíci zvládají také. Zvířecí stezky jsem zdolával skrz kosodřevinu, po dvou i po čtyřech.


Nakonec jsem se ocitl na místě, odkud byly pouze dvě možnosti pokračování. Buď složitě zpět k lanovce, nebo přímo dolů po suťovém svahu, orámovaném divokými scenériemi rozeklaných skalních věží a hlubokých štěrbin. Vláďa určitě již čeká. Bylo rozhodnuto.


Přežil jsem. Detaily cesty nebudu blíže popisovat. Jednalo se o "zábavu", o které kdyby si přečetla má žena, tak už by mě na hory nepustila. Ale já jsem byl vlastně spokojen, jelikož jsem se brzy dostal na pěšinu, po které jsme šli již včera. Takže pohoda, až na ten čas. Hospodu zavírají před odjezdem poslední lanovky a parťák čeká. Poslední půlhodinu jsem běžel. Sám jsem nevěřil, co dokáže člověk udělat pro pivo.




Odměna v Segafredo Cafe byla sladká. Vlastně ne, příjemně hořká. Chmelový všelék potěšil na duši i na těle, ale Vláďovo koleno nevyléčil. Takže následoval scénář již dobře známý. Parťák odjel poslední lanovkou a já se vydal po svých dolů.


Záhy jsem však udělal přestávku, jelikož bylo potřeba přesunout svačinku z batohu do mého bříška. Prostě idylka. Sedím na louce, pozoruji všechnu tu krásu kolem sebe, papám a bumbám. Kravské zvonce mi k tomu hrají ty nejkrásnější melodie. V tom však vidím, že se stádo dává do pohybu. Balím rychle všechny věci a makám vzhůru po sjezdovce. Naštěstí zjišťuji, že býk odvádí své stádo k lesu a dolů do údolí. Mojí maličkost sice zaregistroval, ale asi jsem ho nezaujal. Naštěstí. A tak v klidu scházím výškové metry, které jsem si před chvílí tréninkově vyběhl.


Dojídám tedy svačinu a odcházím k azurovému jezeru Kaltwassersee, které se nachází v nadmořské výšce 1.650 metrů. Voda do něj samozřejmě přitéká z těch kopečků nahoře, a tudíž by někdo mohl říct, že název této vodní plochy je více než správný. Ale věřte mapám? Já jsem se rozhodl o tom přesvědčit. Plavky sice nemám, ale to nevadí. On tady také nikdo není.


Ledové kry sice na hladině neplavaly, avšak voda byla po čertech studená. Hrdinsky jsem si trochu zaplaval, ale když jsem zjistil, že u mě dochází k zástavě srdce, tak jsem rychle vylezl z vody ven. Naštěstí svítilo sluníčko, které mě brzy osušilo. Právě včas, abych mohl na sebe navléct hadříky, jelikož přišli lidé. Maličko zakroutili hlavou, když zjistili, že jsem byl ve vodě, do které ani jejich pes nechtěl vlézt, ale pak jsme se dali do řeči. A fotografovali jsme. Sebe, okolní přírodu i kopečky, které jsem včera a dnes navštívil.


Cestu dolů jsem se rozhodl zvolit ne tak přímou, jak včera, ale raději tu pohodovou po širší cestě. Někdo by mohl říct, že nezáživný návrat do údolí není můj styl, ale záhy jsem zjistil, že si pojem "pohoda" každý vykládá jinak. Já i býk vedoucí nedaleké stádo. Jakmile jsem ho spatřil, na nic jsem nečekal. Jeden pohled z očí do očí mi říkal vše. Vběhl jsem do lesa a zvolil náročnější a delší zkratku. Ale jistotu, že přežiji.


V půl sedmé se potkávám s Vláďou. Přejíždíme s autem k nocležišti a vaříme gulášek s feferonkami. Je potřeba si udělat dostatečnou žízeň. Chvíli odpočíváme, ale brzy se dostaví otázka, co s načatým večerem. Vláďa navrhuje procházku do města. Proč ne? Můj dnešní nenáročný výlet trval pouze třináct hodin a tak není důvod lenošit.


Jdeme na procházku do Seefeldu (Seefeld in Tirol), městečka ležícího na náhorní plošině nad severní částí údolí řeky Inn. Původně zemědělská ves, o které je první písemná zmínka z roku 1022, je nyní jedním z největších turistickým centrem v okolí Innsbrucku, od kterého leží asi 17 km severozápadně.


Poutníci začali město navštěvovat od 14. století a o 500 let později byl Seefeld známým výletním místem a následně i jedním z nejznámějších lyžařských i turistických středisek, čímž náleží k nejnavštěvovanějším oblastem Rakouska.


My jsme se vydali nejprve na okraj městečka, kde jsme objevili kapličku, která dle mých mylných informací měla být kostelem. Nevadí, centrum volá. A to tak, že pěkně hlasitě. Na hlavním náměstí, před farním a poutním kostelem svatého Osvalda, hrála místní tyrolská kutálka. Lidé zpívali, bumbali a tancovali. Chvíli jsme to divadlo pozorovali, ale poté jsme pokračovali. V Seefeldu lze v úzkých uličkách obdivovat tradiční dřevěné domy s balkony plnými popínavých kytek a množství restaurací i kaváren s venkovními zahrádkami.


A nakonec se i dobrá věc podařila. Objevili jsme dominantu a symbol města, kostel Seekirchl, který je v pramenech prvně uváděn již v roce 1022. Pro některé je to kostelík nacházející se mimo centrum města, ale pro většinu lidí stavba stojící v centru dění. Teď nemyslím náboženské, ale sportovní hledisko. Na pláni před kostelem totiž startovali běžci na lyžích při olympijských hrách v Innsbrucku v letech 1964 a 1976. Dodnes tady zůstala na tuto událost vzpomínka.


Jezerní kostel svatého Kříže (Seekirchl) nechal postavit arcivévoda Leopold V. Habsburský v letech 1629 ž 1666. Realizace v barokním stylu proběhla podle návrhu dvorního architekta Christopha Gumppa z Innsbrucku. Interiér zdobí malby od Josefa Antona Puellachera.


Je krásný teplý podvečer a s námi se městem prochází také žízeň. Tudíž jsme usedli na jednu venkovní zahrádku a ochutnali něco dobrého v půllitru. A přemýšleli jsme, co zítra. Jisté je, že již žádný výšlap do hor podnikat nebudeme. Náročný den to dneska byl a zmožené tělo turistovo se z toho bude ještě dlouho dostávat.


Teplota 12°C a vlhkost 74 % nám říká hodinu před půlnocí, když uleháme do spacáků vedle auta, že ani dnes nezažijeme mrazivou noc. Přišla tma a obloha začala konečně rozžíhat hvězdy. Divadlo, které nám bylo včera upřeno, jsme si mohli dnes vychutnat v plné své kráse.


Předchozí část: : http://bubinga.blog.cz/1607/cervencove-objevovani-kouzelneho-pohori-karwendelgebirge-roku-2016


Pokračování: http://bubinga.blog.cz/1608/cervencove-objevovani-kouzelneho-pohori-karwendelgebirge-roku-2016-iii-cast



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.