Diplomová práce

1. března 2015 v 16:38

"Architektura Kutné Hory?" podivil se student tématu své závěrečné práce. "Nudné studium, velká námaha, neskutečné trable, šílené starosti, kupící se chyby, každodenní odříkání, přebývající byrokracie a nedostávající se peníze," takto si občas sám pro sebe hodnotil dobu strávenou doposud na vysoké škole. "A vypadá to, že diplomová práce nebude výjimkou."

"Něco se vám nezdá?" zeptala se profesorka Dvořáková.

"Jenom, že jsem v tom městě nikdy nebyl," pravil překvapeně.

"Kdybyste potřeboval, tak vedoucí místního informačního centra je velice šikovná a ochotná paní Jolana, mohu jí zavolat."


Za teplého březnového dopoledne vystoupil student z autobusu v Kutné Hoře na nádraží. Nemohl si pomoci, to město se mu na první pohled zdálo velice zajímavé. "Bude se mi tady líbit," řekl si pro sebe.


Po cestě do centra minul jeden sympatický penzion a uvědomil si, že bude muset možná někde přenocovat. Ale než si něco zařídí, vyhledá místní informační kancelář. V minulých dnech si několikrát prostudoval mapu města a tak cesta pro něho nebyla složitá. V hlavě mu probleskly vzpomínky na názvy místních památek a zajímavostí, o kterých četl, když si připravoval poznámky. Chrám sv. Barbory a jeho les věžiček, věží i oblouků; mohutná Jezuitská kolej; Klášter Voršilek; Vlašský dvůr - místo, kde se razily první jednotné mince českého království; starobylá Ruthradská ulička; původně tvrz a dnešní muzeum Hrádek; kamenná dvanáctiboká kašna na Rejskově náměstí; Kamenný dům, údajně nejkrásnější gotický dům v Čechách; morový sloup a mnoho dalšího. Muselo to být ve středověku velmi bohaté město, když tady postavili takové množství velkolepých staveb. Všemu tomu dění přihlížela svatá Barbora, patronka horníků. Dnes ale v Kutné Hoře potká člověk více studentů než horníků, i když není městem univerzit.

"Mají také zdejší studenti svojí patronku a potkám se s ní?" přemýšlí u sochy svaté Barbory, kterou si prohlíží na Komenského náměstí.

Na nedaleký roh Palackého náměstí přišel zanedlouho. Před vstupem do informační kanceláře ještě chvíli otálel a uspořádával si myšlenky. Bude hodně záležet na prvních slovech. Nesmí udělat špatný dojem. Otevřel dveře a vkročil dovnitř. V místnosti spatřil u stolu ženu. Příjemně se na něho usmála a přišla k němu vyrovnanou chůzí na střevíčcích s vysokými podpatky. Student na ni zůstal koukat. Byla asi o deset let starší, ale nesmírně krásná a sympatická. Představila se a podala mu ruku. Student cosi zamumlal a nespouštěl oči z hezkého obličeje. Choval se přesně tak, jak původně nechtěl. Byl to pro něho trochu šok. Nemohl se soustředit na to, kvůli čemu sem vlastně přišel.

"Posílá vás profesorka Dvořáková?" zeptala se paní Jolana, jakoby si ani nevšimla studentova zmatku. Nabídla mu židli a ptala se, jaká byla cesta z Brna. Místo odpovědi po ní nesměle pokukoval a prohlížel si její blankytně modré šaty s černým páskem. Napadlo ho, že ladí s oblohou nad městem, kterou pozoroval při cestě z nádraží.

S úsměvem se vedoucí infocentra rozpovídala o Kutné Hoře, její minulosti i současnosti a památkách ve městě. Vyptávala se a upřímně zajímala o diplomovou práci, kterou píše. Její chování bylo elegantní, nenucené, řeč téměř lahodná.

Přijal místo u stolu a dělat si poznámky, ale existence paní Jolany v jeho blízkosti ho zneklidňovala a rozptylovala. "Jsem vám za vše moc vděčný. Mohl bych přijít zase zítra?" zeptal se předtím, než se v pravé poledne chystala odejít.

"Jestli vás opravdu tak Kutná Hora zaujala, přijďte si odpoledne ke mně domů prohlédnout knihy, které mám o městě. Bydlím v tom kamenném domě na rohu vedlejší ulice," odpověděla a opustila místnost ladnou chůzí. V infocentru po ní zůstala příjemná květinová vůně.

Snažil se nedat najevo své překvapení, ale následující hodinu se na práci moc nesoustředil. Po obědě se šel projít a ve čtyři hodiny stál před vchodem. Prohlížel si velký kamenný dům, typickou stavbu pro Kutnou Horu začátku minulého století. Zazvonil.

"Vítám vás, pojďte dál," uvedla ho do velkého pokoje a vzala mu tašku. Střídmě zařízené místnosti dominovala velká knihovna. Student se rozhlížel kolem sebe a žasl nad tou spoustou knih. Paní Jolana vzala jednu knížku a podala mu ji, jakoby ji potěšil jeho zájem. Chovala se příjemně, laskavě a situaci měla pevně ve svých rukou. Na rozdíl od něj. Čím klidnější a vyrovnanější byla, tím si on připadal nervóznější. S nenuceným půvabem mu navrhla, aby si prohlížel knihy a odešla z pokoje. Jakmile student osaměl, přecházel z jedné strany knihovny ke druhé, bral do rukou tlusté velké knihy, úzké malé knížky i ručně psané poznámky. Ani se mu nechtělo věřit, že má takové štěstí. Dělal si výpisky a nevěděl, co si s takovým množstvím informací počne. Snad každou knihu by chtěl přečíst nebo její obsah alespoň prohlédnout.

"Můžeme povečeřet," ozval se příjemný hlas, když se otevřely dveře za jeho zády. V jídelně s vysokým klenutým stropem bylo již prostřeno. Křehká, ale sebejistá žena. Byl vděčný za to, že taky u jídla stále mluví. Měl totiž pořád problém se soustředit. Byl nesvůj. Poklepávaje prsty po stole, zmohl se pouze na dotaz, zda se po večeři ještě vrátí do knihovny.

"Zůstaňte tady, jak dlouho chcete." odpověděla mu. Její blond, středně dlouhé, mírně vlnité a hebké vlasy jí rámovaly půvabnou a křehkou tvář. Krásně opálený obličej, výrazná ústa, která jako by chtěla něco říct a modré oči. Její oči. Vzpomíná, jak je dnes dopoledne poprvé spatřil. Plaché, něžné, rozechvělé, ale také vyzývavé. Pokaždé trochu jiné. Kdykoliv se na něho podívaly, tak se ponořil do jejich hlubin, do nichž by se mohl dívat věčně a nikdy by nedohlédl dna. Rozbušilo se mu srdce a stával se bezbranným.

Po jídle se odebrali do salónu, kde byla připravena káva. Byl celý nesvůj. Tato dáma ho fascinovala. Nespouštěl z ní oči. Vše ostatní bylo mimo jeho zorné pole. Po chvíli vstal a vyhlédl velkým oknem ven. Paní Jolana si toho všimla a zeptala se: "Nechtěl byste se podívat na noční Kutnou Horu z podkrovního pokoje?" Skoro ji neslyšel. Hukot vln jeho krve, tepající mu v uších, přehlušil její slova. Hrdlo se mu sevřelo, nezmohl se na odpověď. Vzala ho za ruku a odvedla po schodech o patro výš. Do ložnice.

"Je tady ticho," prohodil a slyšel, jak mu prudce bije srdce. Do pokoje pronikal přes okno svit měsíc, který byl v úplňku. Usmála se na něho, položila svou dlaň na jeho ruku a zeptala se: "Chcete se se mnou milovat?"

"Ano," pravil slabým a tichým hlasem.

Ráno se probudil v krásném pokoji chvíli po svítání. Ležel v posteli s nebesy omámený a okouzlený. Byla to sice jenom jedna noc, ale měl pocit, že tady prožil část svého života, ve kterém bylo doposud jen málo okamžiků takového štěstí.

Po snídani se odebrali do kanceláře, kde student zkoumal knihy. Dělal si pečlivě poznámky a lámal si hlavu nad tím množstvím informací. Paní Jolana ho pozorovala celý den s podivným úsměvem. Působila opět dokonalým dojmem. Stejně jako včera. On však byl myšlenkami buď v knihách, nebo u předchozí noci. Běžný ruch v infocentru jakoby nevnímal.

Když tu zazvonil telefon. Uslyšel její hlas. "Samozřejmě můžete, studente přijet, když vás doporučila profesorka Dvořáková. Budu se vám ráda věnovat, jak nejlépe umím a poskytnu vám všechny podklady k vypracování diplomové práce."

Prudce sebou trhnul, srdce se mu zachvělo. V očích mu trochu zaškubalo a jeho zrak utkvěl na několik okamžiků bezmyšlenkovitě v neurčitém prázdnu. Nemohl se na další práci soustředit. V hlavě měl zmatek. Ještě chvíli seděl ochromený a bledý jako stěna, aby se poté ohlédl k masivnímu stolu z dubového dřeva, který nyní rozděloval místnost na dvě části. Tam, kde byl on a tam někde v dáli, kde je paní Jolana. Vstal, opírajíc se o židli a upřeně se na ní podíval.

"Je něco v nepořádku?" zeptala se svým laskavým hlasem.

"V nepořádku? Asi ne," řekl potichu. Krev mu vířila v těle a odtékala z hlavy. "Jen klid, musím se ovládat," dodal spíše pro sebe. Nemohl pochopit, co se s ním děje, nohy se mu podlamovaly, musel si znovu sednout. Ticho.

"Odcházím," řekl po chvíli.

"Už jste práci dokončil? Byl jste tady spokojený?" s úsměvem se dotázala paní Jolana.

Podíval se na ni, v očích měl nejistotu a v duši chaos. Dlouho se nezmohl na jediné slovo, ani na jedinou myšlenku. Celý se třásl. Odstrčil židli, vstal a vyklopýtal ze dveří infocentra na náměstí. Blok se svými poznámkami hodil do nejbližšího odpadkového koše. Chvíli hleděl do prázdna, pak se vzchopil a rozběhl po ulici dlážděné kočičími hlavami. Na nádraží si sedl do prvního autobusu, který tam stál. Potřeboval se rychle dostat co nejdále z Kutné Hory. Chtěl zapomenout. Chtěl být sám.
















Záznam části vyhlášení výsledků:https://www.youtube.com/watch?v=oXjZiI3VW6A


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.