Školní povídka

29. prosince 2014 v 10:05
"Nečekala jsem v této třídě žádné literární zázraky, ale přece jenom jsem se těšila, že bych si mohla něco zajímavého přečíst," říká paní profesorka češtiny po svém příchodu do třídy a dodává: "Kdyby snad ještě někdo měl zájem se zamyslet nad neutěšeným stavem svého díla, tak si může do konce hodiny svůj výtvor doplnit či přepsat."

Ve třídě to zašumí, načež paní profesorka bouchne do stolu, aby zjednala klid.

"Odevzdány byly i takové práce, které odmítám klasifikovat," povídá dál přísně profesorka. "Například slečna Agáta. Pojď k tabuli, čekám vysvětlení."


Většina třídy zbystřila, jelikož tušila zpestření běžné výuky.

Agáta seděla s rukama na klíně, bledý obličej prázdný a pohled nepřítomný. Tento druh výuky nepatřil k jejím oblíbeným. Profesorka češtiny měla černé a měkké vlasy, které ohraničovaly její obličej, jehož výraz byl většinou přísný. Od první hodiny říkalo něco Agátě, že by si s ní mohla rozumět, ale nevěděla jak, nešlo to. Už tolikrát chtěla něco říct, ale výřečnost jí nebyla dána. Krásné sny o tom, že prožije něco zajímavého ve škole, se vždy rozplynou s prvním školním zvoněním.

Když slyšela své jméno, prudce sebou trhla a otevřela dokořán oči. Vstala z lavice a s podivným výrazem se ploužila k tabuli. Bylo jí jasné, že to bude cesta daleká, možná bez konce.

"Třído, poslouchejte. Já vám přečtu, jakou povídku napsala studentka gymnázia na téma: Co jsem dělala v neděli." Profesorka se nadechla a začala pomalu předčítat.

"V neděli jsem vstala v poledne. Pak jsem jedla. Pak odpočívala. Pak četla a psala něco na blog. Večer jsem šla spát." Když to profesorka dořekla, tak si chvíli vychutnávala údiv i chichotání spolužáků.

"Agáto. Ty si nepamatuješ, jak jsme dělali rozbor klasických děl, například Boženy Němcové, Karla Čapka a dalších? Nic ti to neříká? Moc jsi nám toho nesdělila!"

"Vy jste ale říkala, že nezáleží na délce vyprávění," brání se studentka.

"Copak tohle je nějaké vyprávění, cožpak toto je nějaká povídka? Vždyť tam máš samé holé věty. A co podrobnější popis děje, místa i osob. Proč nevyužít kouzlo českého jazyka?" Paní profesorka udiveně kroutí hlavou.

"Můžeš si sednout. Jak je vidět, asi nemáš zájem něco vysvětlovat nebo doplňovat. Škoda! Ve tři hodiny na poradě musím doporučit nejlepší práci, která postoupí do celostátní literární soutěže. A vypadá to, že z této třídy nejlepší povídka pocházet nebude."

"Do soutěže?" zeptala se udiveně Agáta a najednou oživla. "Kolik zbývá do konce hodiny?" Vzala křídu a začala psát na tabuli.

"Příjemně naladěna se Agáta probudila do nedělního rána. Sama neděle však asi příjemnou náladu neměla. Obloha byla zamračena a poměrně souvislou oblačnost doplňovalo občasné jemné mrholení. Lidově se o takovém počasí říká, že ani psa by ven nevyhnali. Možná i proto Agátu nikdo brzy nebudil.

Až chvíli před polednem se pomalu posadila, otevřela oči, koukla na hodiny a z okna. Jeden pohled stačil, aby jí bylo jasné, že slunce se dnes nebude procházet po blankytně modré obloze a jeho životodárné paprsky jí patrně nedodají onu potřebnou energii.

Pod vlivem této skutečnosti se také někdy její nálada stávala podmračenou. Dnes tomu ale tak nebylo. Všechny důležité školní věci zvládla včera, a tudíž byla rozhodnuta dnešní den zasvětit čtení knížek a psaní na svůj blog. Škola je sice základ života, ale čas od času je potřebuje mozek svým způsobem vypnout, aby se z té přehršle informací nepřehřál. Literární defragmentace její šedé mozkové kůře vždycky prospěje.

Vylezla z postele, protáhla se a v hromadě oblečení našla svůj domácí oděv. Lahodná vůně z kuchyně jí připomněla, že není doma sama. Upravila se a sešla dolů ze schodů, aby v pravé poledne popřála rodičům dobré ráno. Tatínek s maminkou si již zvykli. Čas od času sice zkoušeli vést rozhovor na toto téma, ale odpovědi typu "Alespoň ušetříte peníze za snídani" vyjadřovali vše.

Také při jídle nebyla s dcerou komunikace, jakou by si rodiče představovali. Svým obvyklým nepřítomným a zasněným úsměvem dala jasně najevo, že se dnes pohybuje ve světě zajímavých slov, kouzelných veršů i krásných vět.

Po obědě se zavřela v pokoji a četla. Ponořila se do svého tajůplného literárního světa skládajícího se ze štěstí, smutku, radosti, smrti, lásky a iluzí. Nemohla se ale nějak soustředit. Věděla, že chce něco napsat, ale nešlo to. Měla myšlenku, avšak nemohla ji uchopit. Občas jí někdo řekne, že se mu líbí to, co napíše, ale ona by potřebovala, aby si to přečetl člověk, který tomu rozumí. Třeba paní profesorka češtiny. Bláznivý nápad.

Když s přicházejícím večerem padl na krajinu soumrak, ucítila lahodnou chuť napsané povídky, zaplavilo ji nevýslovné štěstí. Zajímavá slova, kouzelné věty. Konečně je přesvědčena, že napsala něco výjimečného."
Pár minut před zvoněním odložila křídu a usmála se na profesorku, která jí úsměv opětovala. Do konce hodiny zbývala ještě chvíle, během které by mohla jedna i druhá něco říct, ale obě ji nechaly uplynout. Svými pohledy si řekly vše, beze slov.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.