Toulky Krkonošemi v předposlední den roku 2013 – III. část

1. února 2014 v 16:58 |  CESTOVÁNÍ PO ČESKÝCH ZEMÍCH


Od Labské boudy pokračuji k rozcestí U čtyř pánů. Šlapu asi jeden a půl kilometru do mírného kopce po modré značce. Už jsem zde jednou dnes byl a tak se ani nezastavuji a jdu dále po zelené k následující křižovatce turistických cest. Toto místo jsem sice také již dnes navštívil, přesto se rozhoduji udělat přestávku. Čas je dobrý, počasí ještě lepší a tak se rozhlížím po okolí i v mapě. Před sebou mám jeden zajímavý kopeček, kam sice nevede oficiální cesta, ale přístup tam není zakázán. A tudíž je záhy rozhodnuto.


Kotel je nejenom svojí nadmořskou výškou 1.435 metrů, ale také svým umístěním bezesporu zajímavou a dominantní horou v západní části Krkonoš. Tento výrazný svorový vrchol je desátou nejvyšší horou Česka a nejvyšším bodem Libereckého kraje. Kotel v minulosti měnil své jméno, byl nazýván například Krkonoš a Kokrháč. Na základě některých pohledů a mínění lidí je považován za jednu z nejkrásnějších hor v celých Krkonoších. Určitě je to tím, že jihovýchodní srázy Kotle padají do ledovcových karů Malé a Velké Kotelní jámy.


Výšlap to není náročný a brzy také potkávám další lidi, kteří měli obdobný názor. Navštěvuji vrcholový bod a samozřejmě si nemohu nechat ujít úžasné pohledy na všechny strany. Opatrně nakukuji dolů, kde se přede mnou objevuje dolíky, strž, dolina, roklina či údolí. Nezáleží na názvu, ale na kráse, kterou člověk vidí. Avšak je potřeba tak činit opatrně. Dolů scházím na opačnou stranu, okolo jednoho z mnoha zdejších řopíků. Již ráno a vlastně i během dne jsem několikrát spatřil v kleči a mezi ojedinělými menšími smrky ukryto několik bunkrů - "řopíků".


Tak snad trochu historie, i když o předválečném opevnění Československa z let 1935-38 byly již napsány desítky knih a publikováno množství studií či úvah na internetu. Velká většina z nich se ale soustředí především na velké dělostřelecké tvrze či objekty těžkého opevnění. Myslím si, že veškerá tíha případné obrany proti hrozbě z Německa by v září 1938 závisela především na velkém množství vybudovaných a k obraně připravených lehkých objektů. Zajímavých, byť nepřístupných malých betonových objektů se na hřebenech Krkonoš dochovalo do dnešní doby mnoho. Doplněny byly původně zákopy a různými střeleckými úkryty, ale ty pod sněhem vidět nejsou nebo se vůbec nedochovaly.


Někdo by mohl říct, že bunkry a pevnůstky jsou zde ledabyle roztroušeny, ale při pohledu z vrchu je vidět jasná linie, která se táhne přes celé Krkonoše. Na každém kilometru jich bylo zbudováno šest a osádku mělo tvořit sedm vojáků s kulomety. Název ŘOPík je odvozen od zkratky Ředitelství opevňovacích prací. U posledního řopíku, okolo kterého klesám do sedla mezi Lysou horu a Kotel, se chvíli zdržuji. Není to pouze kvůli jeho historii, ale opět obdivuji, co dokáže vykouzlit námraza na jeho stěnách.


Za chvíli přicházím na červeně značenou cestu. Nejdu však k Růženčině zahrádce, ani na Dvoračky, nýbrž mne nedaleko přede mnou zaujal vrchol Lysé hory. A tak se vydávám po zimní neznačené cestě. Nejedná se samozřejmě o nejvyšší horu Beskyd v ČR a zároveň královnu všech slezských hor, nýbrž jdu navštívit tu méně známou Lysou horu, která se nachází v západní části Krkonoš. V podvědomí ji mají především milovníci zimních sportů. Pod Lysou horou se totiž nachází skiareál Rokytnice nad Jizerou - Horní Domky v nadmořské výšce 657 - 1.315 metrů. Do blízkosti vrcholu se lze v zimě dostat sedačkovou lanovkou, jejíž horní stanice je vzdálena asi 200 metrů. Na jižní straně Lysé hory vede zimní lyžařská cesta, po které přicházím do těsné blízkosti vrcholu.


Na vrcholové plošině je sice umístěn geodetický bod, ale přístup přímo k němu není dovolen, jelikož se jedná o I. zónu KRNAP. Z cesty pod vrcholem je ale také pěkný výhled do okolí Rokytnice, na ostatní kopečky v pohoří, na Podkrkonoší i Jizerské hory. Lysá hora se svou nadmořskou výškou 1.344 metrů je plochý kupovitý vrchol mezi Plešivcem na západě a Kotlem na východě. Vrchol je porostlý kosodřevinou, na holých místech lze spatřit smilkové trávníky se vzácnou květenou (především sasanka narcisokvětá a koniklec). V nižších polohách se nachází smrkový porost.


Když jsem se vynadíval, tak se vracím po stejné cestě do sedla mezi Lysou horu a Kotel a pokračuji po jižním úpatí Lysé hory k důležité křižovatce turistických cest, na níž byly postaveny známé horské boudy Dvoračky. Ráno zde nebylo ani človíčko, zato nyní je to tady jako na kolonádě. Zkouším nakouknout do restaurace v horské chatě Štumpovka, ale co je moc, to je moc. Jednak poloha místa dělá svoje, jednak je asi něco pravdy na tom, že toto místo je hojně navštěvováno pro svou domácí pekárnu a vynikající kuchyni. Osobně však dané nemohu potvrdit, jelikož jsem žádnou zdejší speciality neochutnal. Jisté je však to, že když je krásný den, tak je tady človíčků více než dost. Na dveřích čtu zajímavý údaj, že by mělo být otevřeno denně od 9 do 24 hodin. Tak snad někdy jindy.


Poslední část dnešního výletu se mi nechce absolvovat po žluté turistické cestě, tj. stejnou trasou, kudy jsem ráno přišel a tak vybírám na turistickém ukazateli barvu zelenou a další celkem známé místo. Z nadmořské výšky 1.140 metrů neustále klesám po širší cestě, která na dvou místech překonává sjezdovku, což při dnešním stylu některých prknařů či lyžařů není věc jednoduchá.


Ručičky jsou důležité rozcestí nedaleko Rokytnice nad Jizerou v nadmořské výšce 980 metrů. Kdo se na běžkách, kole či pěšky toulá západní částí Krkonoš, tak na toto místo určitě zavítá. Ať už plánovaně nebo náhodou. Také já jsem zde byl několikrát a vždy jsem potkal mnoho lidí. K dispozici je zde kolemjdoucím nebo kolemjedoucím kiosek s rychlým občerstvením v dřevěné chaloupce, který by měl být v provozu jak v zimních, tak i v letních měsících. Pozornost každého návštěvníka zajisté zaujme také krásná dřevěná socha Krakonoše.


Jak jsem již uvedl, jedná se o významné východiště turistických tras vybavené kromě ukazatelů cest též turistickou mapou. Cesty mohou člověka odkud zavést také ke Krakonošově snídani, na Voseckou boudu nebo k pramenu Labe. Skoro bych zapomněl napsat, že si mi líbí také název tohoto místa. Proč právě Ručičky? Pět cest jako pět prstů na jedné ruce sem přivádí turisty.



Od rozcestí jdu jihovýchodním směrem po modré značce asi 300 metrů ke konečné stanici lanové dráhy Horní Domky. Do stmívání zbývá ještě dost času a také vzhledem k malému množství sněhu nepokračuji do Rokytnice nad Jizerou po značené cestě, nýbrž si volím svoji speciální trasu podle toho, kde se mi momentálně líbí. Po chvíli procházím typickou zástavbou na okraji krkonošského městečka. Okolo mne jsou dřevěné chaloupky i modernější domky, roztroušené po svahu i v údolí.


Dnešní výlet se podařil. Ušel jsem asi třicet kilometrů a viděl jsem toho opravdu hodně. Pramen Labe, Růženčinu zahrádku, Dvoračky, rozcestí U čtyř pánů, jedno místo s kouzelným názvem vedle druhého. To nebyl obyčejný výlet, nýbrž cesta plná poezie za úžasného počasí. Bylo by však potřeba ještě mnohokrát navštívit tuto úžasnou krajinu, sčítat své zážitky a poznatky. Myslím, že bych vždy našel jiný její odstín, jinou kombinaci barev a možná by pak někdy mohl říct, že jsem konečně Krkonoše trochu poznal.





Tento článek jsem uveřejnil také na stránkách o turistice, kde jsou vyprávění o některých navštívených místech a cestách, která se zatím na mém blogu neobjevila: http://www.turistika.cz/turiste/prispevky/userId/38986/typPrispevku/mista.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.