Horské putování po Lichtenštejnsku, Rakousku a Švýcarsku v září roku 2013 – III. část

21. prosince 2013 v 17:37 |  PUTOVÁNÍ PO SVĚTĚ
Nedělní ráno je sice ještě trochu zamračené, ale naštěstí bez deště. Vstáváme v 6 hodin 30 minut a balíme věci. V šedavém polomlžném jitru se mé oko pomalu a stěží začíná orientovat, ale já chci po fotoaparátu, aby dokázal divy. Blednoucí noc je sice nejistá, ale vládu má stále ve svých rukou. Objektiv mi hlásí, že neumí zaostřit. Fotím, i když je mi jasné, že doma budu snímky mazat.


Studujeme ještě jednou ukazatel směrů a mapu. Zkoušíme také telefonovat, ale kluci mají mobilní aparát vypnutý nebo jsou bez signálu. Pozorujeme krajinu dole pod námi, která je rozdělena řekou na dvě části lišící se od sebe tím, že jedna je krásnější než druhá a druhá je úžasnější než ta první. Horská panoramata násobí úchvatný a nezapomenutelný pohled do údolí Rýnu. Určitě by se zde dalo toulat a poznávat zajímavá místa, ale nás čeká celkem náročný sestup na švýcarské území a poté přesun zpět do Lichtenštejnska. Původní plán je tudíž odložen, jelikož by to bylo časově náročné.


V 7 hodin 15 minut odcházíme po modře značené cestě. Nejprve jdeme po klikatící se pěšině, záhy však přicházejí skalky a začíná jištěný úsek. Pokračujeme v čím dál dramatičtějším terénu. Na jednom místě je skalní stěna již značně příkrá a cesta většinou vede po úzké římse, za jejímž okrajem následuje dosti strmá stráň. Nic pro jedince trpící závratí. Ve skále jsou ukotvena nová ocelová lana, která svědčí o tom, že se jedná patrně o nedávno vybudovanou cestu. Spoléháme na švýcarskou pečlivost, jelikož ukotvit skoby do drolící se skály není asi jednoduché. O kus dál pro změnu přecházíme potůček a určitý čas trávíme rozhodováním, přes kterou skalní stěnu budeme pokračovat. Jinak dobré značení je v tomto místě trochu nejisté.


S ubývající nadmořskou výškou znatelně přibývá vegetace. Příroda se při sestupu neustále proměňuje. Nejprve kleče, poté malé stromy a stále ještě strmé louky s keři. Po dvouhodinovém putování vcházíme do lesa, který jsme neustále viděli někde tam dole pod sebou.


V 9 hodin 30 minut na chvíli zastavujeme u chaty Enderlinhütte (1.498 m.n.m.). Očekávali jsme nějakou prosluněnou terasu, kde bychom mohli posnídat. Ale sluníčko sem ještě nedoputovalo a tak pokračujeme. V 10 hodin 30 minut přecházíme po lávce potok Lochrüffi v nadmořské výšce 977 metrů. Malý odpočinek by neškodil a tak se zde na hodinu zastavujeme, snídáme a provádíme hygienu. Voda sice zamrzlá není, ale o teplé koupeli se také mluvit nedá. Pro naše unavené nohy je to ale ideální. V půl dvanácté pokračujeme a po chvíli se pěšina napojuje na širokou cestu, ze které však po 300 metrech odbočujeme doprava přes potok, jelikož jsme tento směr vyhodnotili dle mapy jako nejkratší k civilizaci. Jdeme po lesní pohodlné cestě až na parkoviště před obcí St. Luzisteig (Maienfeld), kde jsme přesně v pravé poledne. Za čtyři a třičtvrtě hodiny jsme sestoupali 1.548 výškových metrů. Vzdálenost se podle mapy určit nedá vzhledem k tomu, jak se pěšina neustále klikatila.


Zbývá již jen přesun po silnici k výchozímu bodu, kde nás čeká doprovodné vozidlo a snad také naši kamarádi. Jen jsme vyšli z lesa, vidím odjíždět auto z parkoviště a tak symbolicky mávnu. Auto se staršími manželi zastavuje a ochotně nám vyklízejí zavazadlový prostor pro naše batohy. Povídáme si německy a dozvídáme se nějaké zajímavé věci. Ukazují nám také místo, kde přejíždíme hranice do Lichtenštejnska. Není to skoro ani poznat. Krajina totiž nebere v potaz geopolitické problémy. Rozkládá se bez ohledu na ně. Taková malichernosti ji nezajímají, ona své dějiny počítá v milionech let. Proto si může dovolit pro člověka nevídaný luxus - být bez hranic.

V Evropské unii Lichtenštejnsko stejně jako Švýcarsko není, jenže na rozdíl od Švýcarska zatím není ani v Schengenu. Zato má od roku 1919 uzavřenou se svým západním sousedem měnovou a celní unii. Prakticky to tedy znamená, že na švýcarsko-lichtenštejnské hranici kontroly nejsou, zatímco na té rakouské ano.


Přes město Balzers přijíždíme do Triesenu. Majitelé autíčka jsou tak úžasní, že s námi zajíždějí do horní části obce a vysazují nás ve 12 hodin 25 minut u autobusové zastávky. Štěstí přeje připraveným a tak o 14 minut později odjíždíme autobusem č. 21 (jezdí každou hodinu). Řidič po nás požaduje nejprve 9,60 švýcarských franků, ale posléze mu chytrá pokladnička sama přepočítá cenu jízdného na 8 Eur.


Ve 13 hodin vystupujeme ve Stegu u mostu. K parkovišti je to naštěstí už jenom kousek a tak ve čtvrt na dvě jsme u auta. Pěší putování je u konce. Klíčky od auta však nemáme a tak píšeme vzkaz a chystáme se jít na pivo do blízké restaurace. Ochutnat točené nám však není dopřáno, jelikož po chvíli přichází Franta s Drahošem.

Povídáme si, vaříme jídlo a shodujeme se, že to byl náročný výlet. Zmožené tělo turistovo se z toho bude ještě dlouho dostávat. V 15 hodin se vydáváme na zpáteční cestu domů. Nejprve nás silnice přivádí ke známému tunelu pod obcí Steg. Na základě zkušenosti, kterou jsme učinili při jeho průjezdu před dvěma dny, se rozhodujeme důkladněji prozkoumat zdejší značení. Zastavili jsme na blikající oranžovou, ale řidič za námi nás předjíždí a jede do tunelu. Činíme tudíž to samé a na druhé straně si všímáme svítící červené. Patrně se rozsvítila při vjezdu prvního auta. Anebo je to všechno jinak a chápání dopravních předpisů v Lichtenštejnsku je nad naše možnosti.

Sjíždíme přes Triesenbergem dolů na předměstí Vaduzu a po stejné silnici, po které jsme předevčírem přijeli, se vracíme do Schaanu, za nímž se loučíme s Lichtenštejnskem. Pokud bych měl návštěvu této země zhodnotit, pak musím vyzdvihnout především úžasné hory a neskutečné množství rozličných trekových tras. Ale ono vlastně nelze hodnotit pouze Lichtenštejnsko, jelikož cesty jsou vedeny za krásami zdejší krajiny a neřeší hranice. Celkem jsme po zdejších kopečkách na území Rakouska, Švýcarska i Lichtenštejnska šlapali 20 hodin, na kilometry se to počítat nedá. Výškový rozdíl mezi výchozím místem a vrcholem je 1.294 metrů, ale my jsme museli vystoupat 1.981 výškových metrů, jelikož bylo po cestě také několik klesání. Také při cestě z vrcholu na parkoviště ve Švýcarsku je podle mapy výškový rozdíl 1.899 metrů, ale my jsme při něm ještě vystoupali 686 metrů.

V Rakousku, na okraji města Feldkirch auto bumbá. Cena benzínu je 1,323 Eur/litr. A dále pokračujeme po stejné trase, jako jsme přijeli. Původní záměr se ještě někde podívat je z časových důvodů odložen. Na Přimdě se loučíme s moravskou sekcí okolo deváté hodiny večerní a v Karlových Varech jsme o hodinu později. Nezbývá než se těšit na vyhodnocení akce a především setkání s Frantou i Drahošem a jejich povídání, kudy a jak putovali.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.