VÝLET DO BERCHTESGADENSKÝCH ALP - ZÁŘÍ 2012 - II. část

1. prosince 2012 v 10:22 |  PUTOVÁNÍ PO SVĚTĚ

Pátek 7. září 2012

Rána jsou různá. Některá nechají člověka spát i po východu slunce, jiná vtrhnou do jeho snů, neptají se na náladu ani fyzickou kondici a jasně zavelí: "Jsem tvoje dnešní ráno, vstávat!" A přesně tak to začalo i dnes. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy na horách vstával v pět hodin, ale jak se později ukázalo, byl to dobrý nápad. Ještě za tmy dobalujeme nejnutnější věci a za dvacet minut odcházíme. Nejsme zde sami. Již v tuto brzkou dobu přijíždějí první nadšení turisté. Všímám si, že všichni poctivě platí parkovné a tak činíme totéž. Orientace je bezproblémová, značená cesta totiž vychází přímo z parkoviště. Ukazatel nám sděluje časový údaj, že k chatě Watzmannhaus to trvá čtyři hodiny. Je tma. Ne jako v pytli, ale čelovku si pro jistotu rozsvěcuji. Široká štěrko-šotolinová cesta začíná nabírat nezvykle prudké stoupání. Zkoušíme odhadovat procenta sklonu a Medvěd dodává, že do tak strmého kopce u nich nejezdí ani lanovka. Utěšujeme se, že za další zatáčkou se cestička určitě trochu narovná, ale ona se k tomu stále nemá.


Obloha se pomalu stává tmavomodrou a sluníčko začíná na východě nesměle vykukovat. Nabízejí se nám zajímavé pohledy na válející se mlhu v údolí a vylézající sluneční paprsky mezi kopci. Vychutnáváme si úžasný okolní klid, který je rušen pouze sípavým dechem našich netrénovaných plic. Slunce se začíná prodírat ranním oparem a propůjčuje okolním kopcům mnohobarevný tón. Naivně se občas zastavím s myšlenkou udělat nějakou zajímavou fotografii. To bych však nesměl tak spěchat a musel bych si vyhledat co nejlepší kompozici pro snímek a vyčkat na ideální světelné podmínky.


Na první mýtinu s horskou chatkou Stubenalm, která se nachází přibližně v nadmořské výšce 1.100 metrů, přicházíme v půl sedmé. Po chvíli následuje spodní stanici nákladní lanovky k chatě Watzmannhaus a další objekt, Mitterkaseralm. V obou chalupách je možné přes den koupit nápoje a občerstvení. Na jednom místě nás zaujal obrázek s výjevem z 19. století, kde myslivci zastřelili pytláky nebo naopak. Každopádně zde měli obdobnou zábavu jako u nás na Klostermannově Šumavě.


Stoupáme vstříc slunečním paprskům a první z nich ochutnáváme v sedm hodin, když se nacházíme u lesní klimatologické stanice ve výšce 1.500 metrů nad mořem. Dočítám se, že se jedná o zařízení Bavorské zemské společnosti pro les a lesní hospodářství (www.lwf.bayern.de). Získávají se zde údaje meteorologické, měří stav ovzduší, shromažďují informace o půdě, rostlinách, stromech a podobně. V tomto místě se pohodlná cesta mění ve stezku.


U opuštěné chaloupky s názvem Falzalm končí lesní porost a my se natrvalo dostáváme nad hranici lesa a stoupáme po horské louce. Pod námi se objevují další velmi zajímavé pohledy do údolí. Před sebou vidíme náš ranní cíl, avšak chata se stále nějak nepřibližuje. Již delší dobu také pozorujeme jeden zajímavě tvarovaný vrchol, který se jmenuje Klein Watzmann (2.307 m.n.m.).


V osm hodin přicházíme po dřevěných schodech a ze stejného materiálu vytvořeného chodníku do sedla před chatu Watzmannhaus. Čas výstupu dle ukazatele jsme tedy zkrátili o hodinu a dvacet minut. A to si myslím, že jsme šli pohodovým tempem. Předcházeli nás podstatně rychlejší lidé. Zase je pravda, že jsme během této části cesty neudělali žádnou delší přestávku, se kterou je zde patrně uvažováno.




Máme za sebou zdolání 1.290 výškových metrů, odpočinek a dobrá snídaně by se hodily, už se těšíme. Samozřejmě bychom mohli zajít do chaty, ale shodli jsme se na tom, že si gurmánský zážitek necháme na odpoledne. Stoupáme tedy ještě chvíli, až nacházíme přiměřeně vhodné svačinové místo. Ohříváme se na sluníčku a papáme domácí zásoby.


Po skončení dvacetiminutové siesty pokračujeme v cestě do kopce. Ona ani jiná možnost není. Snažil jsem se své spoluvýšlapníky i sebe přesvědčovat, že za dalším viditelným vrcholkem bude buď mírnější stoupání, nebo dokonce již cíl naší cesty. Ale ani jedna možnost nepřicházela stále v úvahu. Vždy a vždy se objevuje nahoře před námi další kopeček. A tak se stále znovu ukazuje, že nás čeká ještě dlouhá a náročná cesta.



Jedná se sice o chodecký terén, ale také o pořádnou zkoušku trpělivosti. Je to logické, časový ukazatel u chaty sděluje na vrchol jdoucím, že musejí počítat se třemi hodinami chůze. Začíná mi být jasné, že to dnes nebude žádná legrace. Po další hodině chůze do příkrého kopce mají někteří z nás pocit, že již několikrát umřeli a své batohy vlečou jen silou vůle. Ale i ta se začíná pomalu vytrácet. Četl jsem, že kopeček Hocheck má dva předvrcholy, ale my jsme jich napočítali podstatně víc.


Jdeme podél červených značek, ale občas také vedle. Ono je to skoro jedno, jestli se člověk drží striktně na značené cestě nebo o 50 metrů vedle. A tak stoupáme, plazíme se a lezeme s našimi batůžky částečně po suti, občas po skalkách. Počty jsou jednoduché. Od chaty potřebujeme zdolat přes 700 výškových metrů náročného a příkrého stoupání. S tím nic nenaděláme. Čas máme dobrý a tak nespěcháme.


Kocháme se krásnými a ještě krásnějšími pohledy na okolní hory a fotografujeme. Doslova s každou zatáčkou a s překonáním každé výškové vrstevnice se nám naskýtají velkolepé scenérie. Je pravda, že takové detaily jako délka cesty nebo sklon svahu si již nepamatuji ze své návštěvy tohoto kraje v roce 1999, ale jinak to tu vypadá jako před lety. Například skály mi připadají pořád stejné. A to je určitě na tom světě nejsprávnější a nejkrásnější.


Okolo nás procházejí i probíhají místní sportovci. Těm je hej, když nemusí tahat středně těžký batoh na zádech. Žádnou zátěž ale nelze odkládat. Máme totiž samé důležité cestovatelské vybavení (například pivo nebo slivovici). Na alkoholu samozřejmě závislí nejsme, ale slyšeli jsme, že ve zdejším vápencovém pohoří je málo vody a tak jsme si nabrali zásoby tekutin na cestu. Počasí máme dnes ideální pro horské putování. Za deště nebo po něm by kamenný povrch nebezpečně klouzal. Cesta je také občas náročnější a vyžaduje v některých pasážích i použití rukou.






Všechno jednou musí přijít a tak se před námi po čase objevuje první skalka, která je označena křížem. V 10 hodin 40 minut přicházíme na kopeček Hocheck, který je předvrcholem hory Watzmann a nachází se v nadmořské výšce 2.651 metrů. Na Hochecku objevujeme kromě kříže novou dřevěnou boudu. Původní Winterraum, kterou jsem zde viděl minule, už asi dosloužila. V případě nepříznivého počasí by se dovnitř mělo vejít až dvacet človíčků, pro nouzové přespání je ale potřeba uvažovat s menším počtem.


Přes den je tady možno odložit věci a jít na vrchol na lehko. To vše souhlasí, až na to, že zde většina lidí končí svou pouť a vrací se zpět k chatě. Dále pokračují pouze šíleně horsky vyzbrojeni turisté. Ale když vidím, jak se zaučují s pásy, karabinami a neumějí si nasadit přilby, tak si říkám, že by to možná šlo. Ale je tam nějaký horský vůdce nebo něco takového podobného a ten tvrdí, že se dál bez výbavy nechodí.


A tak otvíráme s Drahošem a Medvědem pivo a připíjíme si na krásný den. Po prvním loku však vidím přicházet manželský pár, který pořizuje na dřevěné "startovací rampě" předvrcholové foto a chystá se pokračovat dále jen v běžném odění. Odkládám pivo, vznáším dotaz a je rozhodnuto. Odpověď by se dala volně přeložit do češtiny, že mám před sebou procházku po kolonádě a tudíž se není čeho bát. Žádám parťáky o pohlídání batohu a dopití piva. Především druhá část mé prosby jim nečiní žádný problém.




.

.

Odcházím deset minut po jedenácté s tím, že časový údaj na ukazateli zní jedna hodina. Hned první hřebínek a ocelové lano na něm vypadá hodně zajímavě a náročně, takový prubířský kámen. Ale jak později zjišťuji dále už je to jednodušší. Cesta dle mého názoru není nebezpečná ani bez jištění. Je potřeba být opatrný, v přiměřené fyzické kondici a především v klidu si promýšlet každý krok. Ocelová lana jsou natažena v některých exponovanějších místech, tedy přesně tam, kde to je potřeba. Cesta uběhla rychleji, než jsem čekal, její čas jsem totiž zkrátil na polovic. A tak dvacet minut před polednem stojím na druhé nejvyšší hoře Německa. Vyšší ze dvou vrcholů hory Watzmann se jmenuje Mittelspitze a vyrostl do nadmořské výšky 2.713 metrů. Je zde zajímavý kříž a pamětní deska. V jednu chvíli jsem zde dokonce sám s králem Berchtesgadenska, jak je hora Watzmann nazývána.


.

.

Obloha je úplně jasná a viditelnost tudíž výborná až úžasná. Watzmannu se také říká nadoblačná hora vznášející se nad Berchtesgadenem, ale dnes obláčky nejsou skoro nikde a tak se rozhlížím kolem dokola a kochám se. Fotografuji a věnuji se úchvatné panoramatické přehlídce vrcholů, které se nemohou okoukat. Avšak ne pouze před sebe a nahoru je třeba se koukat. Také pohled dolů je zajímavý. Nelze si totiž nevšimnout, že o 2.110 metrů níž se nachází jezero, které se jmenuje Königssee a na jeho konci jezírko podstatně menší s názvem Obersee. Dle možností natahuji krk a prohlížím si proslulou a obávanou východní stěnu hory Watzmann, která stoupá přímo z jezera. Jedná se o nejvyšší skalní (neledovcovou) stěnu východních Alp.


Kousek před sebou vidím interesantní vrcholové pokračování v podobě kopečku jménem Südspitze. Jedná se o druhý vrchol, který je o jeden metr nižší. Časový ukazatel praví dvě hodiny, tudíž by se to mělo asi zvládnout za dobu něco přes jednu hodinu. Uvažuji a počítám, ale nakonec mi vychází, že by moji parťáci na mne dlouho čekali a tak v pravé poledne odcházím zpět.


.







Očekával jsem na vrcholu ostřejší vítr, avšak panuje zde krásný, skoro letní den. Zpáteční cesta je stejně pohodová jako výstup na vrchol a tak ve 12 hodin 30 minut přicházím opět na kopeček Hocheck. Zde následuje zasloužená přestávka a jedna dodatečná vrcholová plnotučná Plzeň. Na Mittelspitze by se to z bezpečnostních důvodů nehodilo.






Na Hochecku bychom se mohli sice ještě zdržet. Je zde například umístěna pamětní deska, ze které se dozvídáme, že pár let před námi zde byl korunní princ Německé říše a Pruska Friedrich Vilhelm. Přesto ve 12 hodin 50 minut opouštíme výškovou kótu 2.651 metrů s vědomím, že nás čeká zajímavý sestup. Nohy totiž již trochu bolí a to teprve teď dostanou zabrat. Těžko soudit, zda se jde lépe nahoru nebo dolů. Při výstupu chybí fyzička a člověk lapá po dechu. Při sestupu pro změnu nevím, zda mne bolí více lýtka, kolena nebo chodidla.





Po dvou hodinách přicházíme k chatě Watzmannhaus, která se nachází na vrcholu Falzköpfl. Na rozdíl od rána ji tentokrát nemíjíme. Větší část našeho dnešního výletu máme za sebou a tudíž malá rekapitulace je na místě. Nejprve krátce hovoříme s jedním českým párem, který se do těchto míst vydal, aby zde prožil romantický víkend. Zažívá místo toho zklamání, jelikož je chata obsazena. Snažíme se mu vysvětlit výhody spaní na parkovišti vedle auta, ale je to marné. Pán v letech by raději s mladou dámou strávil noc v postýlce než ve spacáku.


Chata Watzmannhaus (http://www.davplus.de/watzmannhaus) patří D.A.V. (Deutschen Alpenverein - Německému alpskému klubu), sekci Mnichov. Původní chata na tomto místě (1.930 m.n.m.) byla postavena v letech 1887 až 1888. Pro velkou návštěvnost došlo mezi roky 1908 až 1911 k její přestavbě, ze které vzešla současná podoba chaty. Další významná rekonstrukce se konala okolo roku 2006, jejíž součástí byla stavba čističky vody a vytvoření nových podzemních rezervoárů této blahodárné tekutiny. Dieslové generátory byly nahrazeny ekologicko-kogenerační jednotkou. Kapacita chaty je sice okolo 200 lůžek, přesto bývá často obsazená.


Profesionální lešenář Medvěd nejprve kontroluje, zda je správně postavené lešení na jižní fasádě budovy a poté procházíme lokálem a ocitáme se na báječné zahrádce.


Odcházím zpět do výčepu a objednávám třikrát Mass. Z báječně usměvavých tupláků se všichni radujeme. Před slavnostním přípitkem je potřeba se také vyfotografovat. A poté si již u piva tohoto i druhého (menšího) vychutnáváme pohledy na kopečky i do údolí. Je zde sice úžasně a nějaký ten žejdlík bychom ještě zvládli skousnout, ale bumbáme za tvrdá eura a především nás čeká ještě zajímavý sestup. Víc jak hodinu a půl jsme sice odpočívali, ale jediný strečink, který jsme poskytli našim tělům, bylo to, že jsme do nich lili zdravou chmelovou tekutinu.


Slunce se začíná dotýkat vrcholků hor, a proto v 16 hodin 30 minut odcházíme. Čeká nás opět nekonečné potěšení z pohybu. Po půlhodince, chvíli před tím než zajdeme do lesa, ještě zastavujeme, abychom si užili poslední dnešní sluneční paprsky. Také svačíme a kontrolujeme, zda se během dne nezkazila slivovice.





Jdeme po stejné cestě jako ráno. Na nějaké experimenty jednak není čas, ale také chybí síly. Další přestávka se koná u jedné z kouzelných chaloupek, které byly postaveny kdysi kvůli dobytku, ale dnes slouží turistům. Paní domácí říká, že již nevaří a nabízí nám pouze nápoje. My však odmítáme a zkoumáme zdejší tekoucí vodu. Je tady sice nápis, který hlásá, že voda není pitná, ale paní říká, že to zvládneme. Patrně sem cedulku umístili kvůli tomu, aby lidé dělali tržbu.




Deset minut před osmou hodinou večerní přicházíme k autu na parkoviště. Už se setmělo a citelně se ochlazuje. To nám však nemůže zabránit v tom, abychom šli okusit teplotu vody v místní říčce a to přímo na vlastním těle. Opravdová koupel to sice není. Na to je málo vody a také její teplota nám říká, že kdybychom se potopili na delší dobu, tak by mohla mezitím voda nad námi zamrznout. Na řadu přichází papání, bumbání a příprava věcí na spaní. Jak se již stalo dobrým zvykem, ani tentokrát nezklamala moravská sekce naší výpravy a připravila na dnešní večer kulturní program s názvem "co se nám letos dobrého na stromech urodilo". Usínáme pod jasnou oblohou, na které září tisíce hvězd.


Dnešní výlet byl hodně dlouhý (skoro 40 km), v horách se to na kilometry špatně počítá. Na nohou jsme byli čtrnáct a půl hodiny a překonaly jsme převýšení 2.073 metrů a to samé dolů. Při cestě jsme nahlíželi do mapy Kompass 14 - Berchtesgadener Land Chiemgauer Alpen, 1:50 000.




 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.