CESTOVÁNÍ PO OSTROVĚ SARDINIE - DUBEN 2011 - III.část (Arbatax, Roccie Rosse, Baunei, Genna Silana, Gola di Gorropu, Flumineddu, hotel Silana, sýr Casu Marzu)

5. listopadu 2011 v 20:18 |  PUTOVÁNÍ PO SVĚTĚ

Den třetí - Čtvrtek 14. 4. 2011


Krásné čtvrteční ráno

Vstávat a vzhůru za dalším krásami Sardinie

Ráno vstáváme již okolo sedmé, balíme věci a čtvrt hodiny před osmou opouštíme nocležiště. Směr naší cesty je jasný, mořské pobřeží na východě ostrova. V 8 hodin 30 minut přijíždíme nejprve do většího města Tortoli a po pěti kilometrech do rušného a nejvýznamnějšího turistického centra v regionu, které se rozkládá v zálivu Arbatax na úpatí krásného mysu Capo Bellavista.

Parkujeme u přístavu



Tortoli Marina, jak se dříve nazýval Arbatax, to jsou především slavné a jedinečné, rudé porfyrové útesy (Roccie Rosse) z červeného porfyru, které se nacházejí napravo od přístavu. Prohlížíme si skály, na které bývá údajně nejpůsobivější výhled při západu slunce. To je zde však plno lidí. Soudě podle velkého parkoviště sem určitě přijíždějí celé autobusy turistů. Dnes po ránu jsme tady skoro sami a to má také svoje kouzlo. Procházíme se, lezeme na skalky, rozhlížíme se po romanticky červených porfyrových útesech a fotografujeme.










Když jsme dostatečně nabaženi pohledů na tyto zajímavé skalní útvary, tak se jdeme ještě podívat do přístavu. Vidíme malé jachty, větší osobní lodě i nákladní obří plavila. Především asi v sezóně sem připlouvají také trajekty například z Janova. A z lodí vystupují staří mořští vlci a užívají si na pevnině. Soudíme tak podle vysklených vstupních dveří místního přístavního baru, který se jmenuje La Rosa dei Venti.

Před desátou hodinou odjíždíme. V tomto místě se naše putování obrací směrem k severu, jižní část ostrova necháváme neprobádanou. Sluníčko svítí, nacházíme se na pobřeží a tudíž naším dalším úkolem je nalezení vhodného místa ke koupání. To se daří kousek za městem, kde v 10 hodin 15 minut zastavujeme. Je zde krásná písečná pláž a opět přiměřeně studená mořská voda. Následuje koupání v Tyrhénském moři (součást Středozemního moře) a na sluníčku věcí i těla sušení. Pozoruje nás místní člověk, který upravuje okolí kiosku. Škoda, že není otevřeno, rádi bychom se občerstvili. Ale velkou tržbu by asi neměl, jelikož sem těžko někdo jiný kromě nás v tuto dobu zavítá.




Trošku by ta voda mohla být teplejší

Pokračujeme po hlavní silnici až do (skoro) horského městečka Baunei (480 m.n.m.). Zastavujeme u farního kostela Chiesa di San Nicola di Bari ze 17. století, který si prohlížíme a poté se vydáváme na procházku úzkými uličkami. Shodujeme se, že se jedná o příjemné malé městečko, které jako by bylo přilepeno na svahu vápencového masivu.

Farní kostel Chiesa di San Nicola di Bari

Tento zajímavý domeček nelze nevyfotit

Na konci města nás kromě obvykle rozstřílené cedule zaujal zajímavý pomník obětem z druhé světové války

Něco pro Drahoše

Po prohlídce Baunei jedeme několik set metrů dál, kde se nachází odbočka k fotbalovému stadiónu, který byl vystavěn na skalnatém ostrohu. Více než jeho umístění, však našeho fotbalového odborníka Drahoše zaujal písečný povrch. Škoda, že je vstup na stadion uzavřen. A tak se vracíme zpět na hlavní silnici a jedeme kousek do kopce. Ve 12 hodin 15 minut zastavujeme a svačíme. Vybrali jsme si místo s úžasným výhledem na východní pobřeží. Mne to však nestačí a tak se drápu skoro nepropustným, trnitým a velmi pichlavým keřovitým porostem macchie, riskuji rozedraný oděv a krvácející šrámy.Ale výsledek stojí za to. Každý výškový metr přináší úžasnější výhledy. Celé úrodné údolí Ogliastry mám jako na dlani a vychutnávám si beze spěchu jeho jedinečnou atmosféru. Divoká a krásná Ogliastra, o celkové rozloze 1843 km2, se rozprostírá od pobřeží po hornaté vnitrozemí. Někde uvádějí, že název Ogliastra je odvozen od piastry, divoké olivy, která roste všude kolem, jinde se lze dočíst, jméno regionu pochází ze slova " Agugliastra" kterým námořníci v dobáchminulých označovali 128 m vysokou skálu, jíž lze spatřit severně od Santa Maria Navarrese, nyní známou pod názvem Sa Pedra long (Dlouhý kámen). Zpět k autu sestupuji opět porostem macchie. Tento, pro Sardinii nejtypičtější křovinatý porost, pokrývá jako zelený koberec velké plochy území nejen při pobřeží. Je to takové křoví či houští, které je složené z mnoha druhů keřů a jiných rostlin. Jedná se především o jalovec, vřesovec dřevinný, pryšec křovinný, oleandr, kručinka, hlodáš evropský, planika, ale také orchidej, kosatec, rozmarýn, levanduli, šalvěj lékařskou, ostropestřec mariánský, tymián a mnohé další.




Po svačině pokračujeme po této zajímavé horské silnice směrem na Dorgali a kocháme se pohledy na krásné vápencové pohoří. Blížíme se do oblasti, jež se vyznačuje svou strohou a drsnou krásou strmých bělostných stěn a strží. Před čtrnáctou hodinou přijíždíme do sedla Genna Silana (1.017 m.n.m.). Zastavujeme zde a chystáme se na malý výlet. Někde tam před námi by měla být slavná soutěska Gola di Gorropu.


V 14 hodin 15 minut odcházíme a po chvíli míjíme piknikové místo, které upravuje strážce místního parku. Ukazuje nám informační ceduli a zapisuje si náš počet. Očekáváme zaplacení poplatku, ale místo toho nám přeje příjemnou cestu. Přání bylo zapotřebí, jelikož pohledem dolů i do průvodce teprve nyní zjišťujeme, co nás čeká. Kdybychom nemuseli zvládnout převýšení cca 600 metrů, tak jsme tam za chvíli. Je pravda, že dolů to jde dobře, ale ta představa návratu. Po cestě potkáváme více divokých prasat než lidí. Ale nejsou vůbec divoká, už si patrně zvykla na turisty. Vyrážíme tudíž vyzbrojeni chutí brzo spatřit slavný kaňon. Pro místní by ještě před několika lety bylo nepochopitelné, že se někdo vydává na cestu beze zbraně. Jedině dobrá puška mohla totiž zaručit bezpečnost a jistý návrat. Taktéž místní nechápou, že se někdo může zříkat loveckých zážitků nebo radosti ze střelby. O tom, že se na Sardinii stále střílí, svědčí občas nalezené patrony a také umělecky proděravěné dopravní značky. Co by taky jiného dělali místní v lese a v přírodě. Turistiku zde nepěstují. A tudíž se na takové výletníka dívají s jistou podezíravostí jako na někoho, kdo nejí maso a nelíbí se mu krásné ženy. Dnes však jdeme po cestě, kam občas turista zabloudí. Procházíme okolo zajímavých torz chat nebo přístřešků postavených z větví a kmenů, které patrně sloužili pastevcům jako úkryt. Jdeme lesem i nízkými křovinami a stále jsme hodně vysoko. Chvílemi uvažujeme o správnosti našeho směru, jelikož turistické značení zde samozřejmě opět není. Asi po hodině chůze vidíme zajímavou skalní věž a před ní konečně zabočuje naše cesta dolů doprava. Začíná úsek cesty, který je vhodné absolvoval v pevné obuvi. Myslím si, že pro neturisticky laděné lidi to není správná volba. Celkem nám to dolů od auta trvalo jednu hodinu a dvacet minut. Nacházíme se na začátku kaňonu. Z pravé strany sem chodí asi většina návštěvníků. Od parkoviště před Dorgali jim cesta trvá jednu a půl hodiny. V tomto případě, na rozdíl od našeho výletu, se jedná o příjemnou vycházku k divoké vápencové soutěsce okolo říčky Flumineddu.


Na začátky soutěsky sedí prodavač vstupenek. Na internetu jsem četl několik vyprávění o návštěvě kaňonu a všechny lidičky dole vítala krásná a příjemně se usmívající slečna. Nás takové štěstí nepotkalo, ale posléze zjišťujeme, že to nevadí. Jelikož to, co jsme při prohlídce soutěsky viděli, je lepší než ta nejkrásnější a nejusměvavější dáma. A tak platíme každý 5 Eur za vstup. Výše se odvíjí o toho, zda se člověk rozhodne zakoupit si poloviční prohlídku nebo celé vstupné. My volíme druhou možnost a přijímáme rady, kterým směrem se máme vydat. Před námi se totiž nacházejí balvany větší než velké a hned na začátku je nám jasné, že nevíme kudy jít. Jdeme tudíž podle rady nejprve vlevo a poté vpravo, ale ono je to jedno.




Na internetu a v průvodcích píší, že je potřeba jistá chůze a dobré boty. Potud to souhlasí, avšak výraz, že "procházka soutěskou je úžasný zážitek", bych si dovolil opravit. Žádná procházka, regulérní lezení a plazení se přes i pod obrovské, dokonale vyhlazené a kluzké balvany, které znesnadňují průstup a občas znemožňují průchod. Nadpozemské zážitky jsou zde zaplaceny nejen penězi, ale také námahou a potem. Abych přírodě pouze nekřivdil za to, co tady vytvořila, tak musím také říct, že se občas střídají obtížná místa s lehčími úseky, které vedou po naplaveném štěrku. A tak si užíváme pevné půdy pod nohama, než se zase vyplazíme na nějaký ten "kamínek". Před námi balvany, okolo nás vysoké a strmé skalní stěny soutěsky, nahoře úzký pás modré oblohy, no prostě úžasné místo.


Stojíme dole a koukáme nahoru. Seshora dolů by to mohly být také zajímavé pohledy, ale nevšimnul jsem si, že by tam vedla nějaká cesta nebo byla vyhlídková plošina. Rozmanitost skalních forem je úchvatná stejně jako barevné kontrasty hornin. Obdivujeme toto divadlo, které zde vytvořila příroda. Nejbizarnější tvary kamenů i skalních stěn jsou určitě rájem pro ambiciózní fotografy, avšak člověk by zde musel strávit více času, pozorovat sluníčko a hru světla i stínů. I přesto fotografujeme stinné srdce kaňonu a doufáme, že se bude doma na co dívat. Prodíráme se dál a dál dnem tohoto sardinského Grand Canyonu, o němž místní tvrdí, že je nejhlubší evropskou roklinou. Zcela určitě tomu tak není, ale kaňon je to parádní. Délka by měla být údajně pět kilometrů, ale to se nám nepodařilo ověřit. V nejužších místech dosahuje soutěska šířky pouhých necelých deset metrů s výškou stěn 200, možná i 300 metrů. Ani to jsem však neměřil. Opravdu zajímavé místo, které se jen tak někde nevidí. Určitě i horolezci by si zde přišli na své. Asi bude něco na tom, že kdo tento přírodní zázrak Sardinie neviděl, jako by na tomto ostrově ani nebyl. Stejně tak jako kdysi zanechaly přírodní síly stopu na této části zemského povrchu, tak návštěva kaňonu zanechá jistou propast pocitů v každém, kdo toto místo navštíví.





Občas hledáme také říčku Flumineddu, která se však na většině míst ztrácí v podzemí. Právě tento, zdánlivě líný, ale věčný vodní tok vytvořil během miliónů let gigantickou průrvu. Postupně se dostáváme až na místo, jež je zavaleno masivními skalními bloky. Stojíme tváří v tvář opravdu velkým kamenům, jejichž překonání a tudíž pokračování v cestě roklinou by vyžadovalo použití horolezeckých pomůcek. Taktéž se shodujeme, že čtyřicet minut, které jsme věnovali bádání této impozantní skalní soutěsky Gola di Goropu již stačí a tak se obracíme a stejně složitě se dostáváme zpět. Občas si zkoušíme zajímavou akustiku skalního kaňonu. Na jednom místě si buduji z úlomků skály primitivní kamennou stavbu, abych dal ostatním vědět, kudy jsem šel. Avšak když se rozhlédnu, zjistím, že "mužiků, je zde více. Tudíž tato má snaha k orientaci moc nepomůže. Myslím si, že většina návštěvníků se spokojí s vyhlídkou do chřtánu této gigantické skalnaté jizvy v krajině nebo sestoupí k první tůňce, jež poskytuje příjemné osvěžení.


Po návratu k informačnímu studentovi si bereme zde uschované věci a částečně se rozdělujeme. Franta se rozhodl zchladit si bolavé nohy ve vodě. My však po ukončení návštěvy kaňonu ihned vyrážíme vzhůru, abychom měli část náročného výšlapu za sebou. Asi po čtvrt hodině jsme se zastavili na krásném travnatém plácku a zchladili si žíznivá hrdla českými plechovkami. Po chvíli okolo nás prochází Franta a my ho za čtvrt hodiny následujeme.


K autu přicházíme před osmou hodinou večerní. Převlékáme si zpocené věci a řešíme, co dále. Procházka se nám trochu protáhla oproti původnímu plánu a budeme muset brzo hledat nocleh. A jak tak povídáme, tak si všimneme otevřené restaurace na návrší. Ochutnat místní pivo a něco dobrého ze sardinské kuchyně máme také v plánu. Nedaleko silnice objevujeme zavřený objekt pizzerie s terasou pro případ nočního deště. Je tudíž rozhodnuto a ve 20 hodin 15 minut již sedíme v restauraci. Nejsme zde vůbec sami. Restaurace by byla asi v tuto dobu zavřena, nachází se totiž v sedle skoro na samotě. Ale dnes se zde koná úvodní setkání účastníků třídenního šíleného závodu v běhu, jízdě na kole a na kanoi nebo něco takového. A tak pozorujeme sportovce, ptáme se na informace, bumbáme a papáme.

Nejprve si objednáváme na zahnání žízně místní pivo. Na Sardinii jsou k dostání dvě domácí značky - Ichnusa a Dreher. Na stole se nám objevuje první z nich. Držím pivní láhev, dívám se na ni a říkám si, copak s ní je divného. Není snad jako ostatní? Tvar i zátku má, na štítku nápis. To všechno souhlasí, ale přece je něco jiného. Velikost, objem. Na etiketě se dočítám, že pro žíznivého člověka je v lahvi připraveno 0,66 litru piva.


K jídlu si každý objednává něco jiného, abychom si to postupně vyměňovali a ochutnávali. Na našem stole v restauraci tříhvězdičkového hotelu Silana se objevuje například toto:
Malloreddos primavera (fatti in casa, sono i tipici gnochetti sardi di semola)…..7,50 Eur
Ficardiu a tratou (carasau integrale inumdito con acqua calda, salda di pomodoro, pecorino grattugiato e l´uovo poché)….. 8,00 Eur
Culurgiones al pomodoro (fatti in casa, sono ravioli tipici col ripieno di patate e pecorino dolce) …..9,00 Eur
Braciola di maiale locale…..11,00 Eur
Patatine al forno…..4,50 Eur
Pane e coperto……2,00 Eur
Pivo Ichnussa Bionda Sardegna (v lahvi o obsahu 66 lt)…..2,80 Eur
Vino rosso - cannonau della casa (ve džbánku - 1 lt)…..5,00 Eur
Liquori…..2,00 Eur


Před odjezdem na Sardinii jsem četl, že jenom ti nejstatečnější a nejodvážnější znalci sýru budou chtít ochutnat formaggio marcio neboli Casu Marzu. Hned po příletu na ostrov jsme se shodli, že objevení a ochutnání této laskominy bude jedna z našich priorit. Tento sýr, který je záměrně infikován larvami sýrohlodky, je specialitou na Sardinii. Vzniká naříznutím sýra Pecorino sardo, do nějž jsou vpraveny zárodky sýrohlodky drobné. Červíčci přispívají v sýrové hmotě exkrementy ke kvasnému procesu uvnitř sýra. Výsledkem je aromatická hmota krémové až tekuté konzistence. Nejčastěji se k sýru přikusuje domácí chléb a zapíjí se doušky silného červeného vína Cannonau. Součástí každého jídla je i jeho příběh. Někdy ho člověk zná dopředu, jindy se ho dovídá při konzumaci nebo až po ní. Když je ve správném stádiu rozkladu, tak si buď člověk počká, až z něho červíčci vylezou nebo sýr pojídá i s červy. Z těchto, údajně hygienických důvodů ho nelze dovézt do ČR. K dostání je tudíž pouze na Sardinii, a to neoficiálně. Jeho výroba a distribuce je zakázána směrnicí EU. My jsme se pokoušeli poprvé na tento sýr zeptat v jedné prodejně, ale tam se nám vysmáli a dali nám najevo, že nemáme šanci sýr sehnat. Podruhé jsme se pokusili zeptat ve výše zmíněné restauraci ještě před objednáním jídla a pití, ale obsluhující nám řekla celkem rezolutně, že ho nemají. Až před půlnocí, když jsme udělali rozumnou útratu a bylo jasné, že nevypadáme na nějaké kontrolory EU, tak náš druhý dotaz dopadl podstatně lépe a po chvíli se objevila před námi miska s báječným pokladem jménem Casu Marzu. Ihned jsme začali zkoumat, kde jsou červíčci. Původně jsem si myslel, že budou větší, ale na velikosti přece nezáleží. Sýr však byl již patrně v pokročilejším stádiu zralosti, červíčci byli líní a neběhali. Tak jsme je za trest snědli všechny, žádný neutekl. Nejdříve jsme si mysleli, že miska bude málo pro čtyři lidi, ale sýr byl velmi výrazné a silně štiplavé chuti. K snídani bych si doma asi nedával, ale o dnešní půlnoci jsme s touto "třešničkou na dortu" byli více než spokojeni.




V jednu hodinu po půlnoci opouštíme restauraci a uleháme na terase "naší pizzérie". V noci nás vzbudili šílení sportovci, kteří vyráželi s čelovkama na hlavě na první etapu.



 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.