CESTOVÁNÍ PO ŠPANĚLSKU A PORTUGALSKU - DUBEN 2010 - IV.část (Sabugueiro, Seia, Nelas, Luso, Espinho, Porto)

7. října 2010 v 8:53 |  PUTOVÁNÍ PO SVĚTĚ

Středa 14. 4. 2010


Tady jsme spinkali

Vesnice Sabugueiro....7 hodin 30 minut
Nadmořská výška1.100 m.n.m.
Teplota+ 7°C
Vlhkost81%

Ráno nás budí štěkot psů. Už včera jsme si všimli, že si mezi sebou vymezují území a my je vůbec nezajímáme, což je velice dobré zjištění. Balíme věci a chystáme se na malý výlet do okolí Sabugueira. Cílem by měla být vodní plocha jménem Lagoacha. Podrobnou turistickou mapu nemáme a značení se samozřejmě ve zdejším kraji nevyskytuje a tak se vydáváme po silničce směrem na Manteigas. Po půlhodinové chůzi však měníme plány, jelikož se dostáváme pomalu k hranici oblačnosti. A tak i kdybychom došli až k jezeru, opět by toho nebylo moc k vidění a fotografování.

Na výletě

Vracíme se, navštěvujeme naposledy místní obchod a kupujeme sýr. Nacházíme i autobusovou zastávku, sice bez jízdního řádu, ale z obchodu máme informaci, že by autobus měl jet okolo jedné hodiny. Odpověď to však nebyla jistá, jak už to ve zdejším kraji bývá zvykem.

Vesnice Sabugueiro

Zkoušíme tedy zatím stopovat, ale moc toho nejezdí. A tak když vidíme přijet taxi, které někoho přivezlo, zkoušíme se ptát na cenu. Celkem jsme spokojeni, a proto ve čtvrt na dvanáct nasedáme do vozidla a opouštíme vesnici Sabugueiro. Sjíždíme do nížiny a definitivně se loučíme s pohořím Serra da Estrela. V 11 hodin 30 minut vysedáme ve městě Seia. Procházíme se a hledáme historické centrum. Ale vypadá to, že něco takového tady snad ani není. Záhy však objevujeme něco jiného a zajímavého, místní trhy. Je sice už po poledni, tudíž čas, kdy trhovci začínají pomalu balit věci, ale ještě se nám daří nasát úžasnou atmosféru zdejšího prostředí. Zaujali nás také studenti, kteří na ulici před přístupem k tržišti prodávají bábovku, pomerančový džus, pirožky a různé domácí výrobky. Zkoumáme nejenom stánky s oblečením, domácími potřebami, ale také občerstvení, kde ochutnáváme pivo, domácí víno a František i jídlo. Přitom neustále pozorujeme a posloucháme prodávající, kteří jsou patrně z velké části Romové či obdobného původu (Sintové z Německa, Manušové z Francie nebo Gitanos ze Španělska). V každém případě působí pracovitým dojmem a zajímavě svým zvučným hlasem nabízejí zákazníkům své zboží.

Cena za tři osoby v taxi z vesnice Sabugueiro do města Seia
Vzdálenost 11 km ....... 10,00 Eur

Na trhy nepřicházíme sice brzo, ale ještě určitě něco zajímavého uvidíme

Mají tady všechno

Trhy ve městě Seia navštěvuje vysokohorský turista Drahoš

Ne pouze koukat, ale také ochutnávat se musí

Chutná nám tady (naši přísní úředníci by možná našli nějaké drobnosti na kráse)

Tržiště se již uklízí

Ve 13 hodin odcházíme na autobusové nádraží, kde zjišťujeme, že toho opět moc nejede. Přesto se pro jednu variantu rozhodujeme, a jelikož nám zbývá čas, tak si necháváme batohy u ostrahy nádraží a jdeme do města nakoupit chléb v pevném i tekutém skupenství. Chlebu bychom se mohli věnovat v tomto městě i jinak, nachází se zde totiž muzeum chleba. Chvíli o jeho návštěvě uvažujeme, ale vzhledem k tomu, že je to až na druhém a ještě k tomu vrchním konci města, tak nakonec od této varianty upouštíme. Udělali jsme si tudíž kruhovou procházku po městě, při které jsme zjistili, že zde asi žádnou prodejnu potravin nemají a tak jsme skončili opět na tržišti, které je již skoro ve fázi úklidu. Stánek s občerstvením je naštěstí ještě otevřen a tak jsme zde vše potřebné nakoupili. Z autobusového nádraží odjíždíme směrem severozápadním ve 14 hodin 15 minut. Po cestě začalo pršet a vypadá to, že nás podobné počasí bude provázet po zbytek dne. Do města Nelas trvá cesta půl hodiny. Toto místo jsme si vybrali, jelikož městem projíždí vlak. Autobus zastavuje v blízkosti vlakového nádraží a celkem brzy zjišťujeme, že nám zbývají do odjezdu vlaku necelé tři hodiny času a tak jdeme bloumat po městě.

Cena za tři osoby v autobuse z města Seia do města Nelas
Vzdálenost 21 km ....... 7,80 Eur


Město Nelas

Prohlížíme si domečky zvenku i zevnitř. V jednom obchodě si František kupuje zvláštní suvenýr, pastičku, která by měla lapit dvě myši najednou. Jelikož nám zde při našem procházení občas zaprší, tak další objekty, které ve městě navštěvujeme, jsou bary, taverny a podniky obdobného charakteru. Důsledně si opět vybíráme takové, kde se nacházejí především místní lidé. Většinou se jedná o zajímavou kombinaci obchodu se základními potravinami, zeleninou a nápoji, kde nesmí samozřejmě chybět pípa a velký automat na kávu. Objednáváme si víno, které nám chce majitel nalévat z lahve, ale my jsme ho požádali, aby vyndal zpod pultu demižon, ze kterého podával své domácí víno štamgastům. Jedná se o příjemně pitný druh tohoto biblického nápoje.

Na zdraví

Po cestě na nádraží objevujeme bar, ve kterém dle výzdoby fandí štamgasti fotbalovému klubu S.L.Nelas. Ochutnáváme zde točené portugalské pivo značky Sagres, které shledáváme dobrým a pitným nápojem. V 17 hodin 46 minut opouštíme město Nelas, odjíždíme ve vlaku, ve kterém je opět krásně čisto a útulno. Jednou z věcí, kterou při našem cestování vlakem zkoumáme, je úroveň záchodů ve vlaku a na nádraží. Skoro vždy shledáváme prostředí odpovídající několika hvězdičkovému hotelu. Jako cíl dnešního putování jsme si určili lázeňské město Luso.

Kontrola jízdenek

Vlak zastavuje v 18 hodin 35 minut opět kousek před městem, a proto jsme využili nabídky taxikáře a nechali se odvézt do centra. Zde jsme si to trochu prohlédli, ale hlavní úkol, kterým jsme se zabývali, bylo nalezení krytého noclehu, jelikož to dnes vypadá na déšť. Já a Franta jsme při svých toulkách nahlédli do rozsáhlého lesoparku Buçaco, který se nachází asi 3 kilometry od města. Podle informací je v jeho centru královský palác, který dnes slouží jako luxusní hotel, tudíž nic pro nás. Dále by zde měl být obelisk, vojenské muzeum i odpočinková místa. Vypadá to tady hezky, avšak nic krytého nenacházíme. V případě dobrého počasí bychom sem určitě večer zamířili, ale dnes potřebujeme nějakou střechu nad hlavou.

Městečko Luso

Scházíme se a další poradu činíme na vrchní části lázeňské promenády. Určení příštího našeho programu se ujímá Drahoš. Za prvé nám zopakoval známé pravidlo o tom, že jestli je venku mokro, nesmí být ani v krku sucho. Za druhé připomenul, že jsme ve fotbalové zemi a dnes se hraje Portugalský pohár - Taça de Portugal. Skončili jsme tudíž v nedaleké restauraci vybavené televizí a sledovali zápas FC Porto - Rio Ave. Zápas skončil 4 - 0, za FC Porto skórovali v prvním poločase Belluschi a Guarin, ve druhém pak Micael a Falcao.

Hodinu před půlnocí odcházíme. Místečko na spaní jsme zvolili po předchozím Drahošově průzkumu v sociálním objektu před vstupem na místní hřbitov. Prostor byl dobře oddělený střechou od pršícího nebe, takže jsme mohli povečeřet a poté spokojeně a v klidu usnout.


Cena za tři osoby ve vlaku z města Nelas do města Luso
Vzdálenost 65 km ....... 13,05 Eur




Čtvrtek 15. 4. 2010

V noci sice pršelo, ale vzhledem ke střeše nad hlavou se nás déšť netýkal a tak jsme spali blaze až do rána. Sluníčko nás nevzbudilo, obyvatelé hřbitova ani jeho návštěvníci také ne a tak vstáváme až v devět hodin. Prohlížíme si zataženou oblohu, ze které občas zaprší. Balíme věci, Franta navštěvuje hřbitov a pořizuje jako obvykle několik fotografií zajímavých náhrobků. Na jasné počasí se nám čekat nechce a tak odcházíme za drobného deště na prohlídku lázeňského města, které příroda obdarovala vyvěrajícími léčivými prameny.

Městečko (Lázně) Luso po ránu

U hlavního z nich pozorujeme lidi, kteří si do velkého množství PET lahví a nádob točí vodu. Tyto zásoby pak odvážejí na rudlíku k autu. Buď se v této vodě doma koupají, nebo ji prodávají či pořádají pramenový dýchánek. Vedle kolonády objevujeme budovu kasina, což není objekt, který běžně při našich cestách navštěvujeme. Vzhledem k tomu, že neradi hrajeme ruletu v pošmourném počasí, tak se ani dnes nechystáme věnovat místním krupiérům zbytek našich peněz. Hledáme a nakonec nacházíme jinou místnost, tou je informační středisko. Zde se dovídáme, co jsme tušili. Autobus odsud naším směrem a v dobu námi požadovanou nejede. Vydáváme se tudíž pěšky na vlak. Občas se obloha vyjasní, chvíli poté začne pršet a cesta se pokryje kalužemi. Opouštíme městečko, které nás moc neoslovilo. Vlakové nádraží i nedaleký most si chvíli prohlížíme a přemýšlíme, co s načatým dnem. Vlak jede až za hodinu. Chvíli se procházíme podél kolejí, sledujeme okolí včetně nefungujícího signalizačního zařízení u železničního přejezdu, se kterým si však posléze Portugalci celkem bravurně poradili.

Most u železničního nádraží Luso

Nakonec jdeme na hlavní silnici a rozhodujeme se zkusit stopování. Na přímém poledním sluníčku se sice stopuje náročně, ale naštěstí to netrvá dlouho. Čtvrt hodinu před dvanáctou hodinou odjíždíme z lázeňského města Luso. Asi deset minut trvala jízda po silnici N234 a už vysedáme u křižovatky ve městě Mealhada. Co tady, co teď a co potom? Po krátké poradě se rozhodujeme pro Porto. Ještě zvažujeme, zda pojedeme přímo nebo zvolíme pro příští noc nějaký kemp v okolí. Možností, jak cestovat, se nabízí opět několik. Nejprve volíme osvědčené stopování. Musíme však asi jeden kilometr popojít, abychom našli rozumné místo. Po čtvrt hodině se z úst Frantových začíná ozývat pobídka k návratu do centra města a na nádraží. Já však žádám své parťáky ještě o pět minut. Nebylo jich však ani třeba. Má zkušená stopařská pravačka je záhy úspěšná. A to tak, že velmi.

Stopování bylo úspěšné

Takové auto a takového řidiče jen tak člověk nepotká. Nastupujeme do krásného auta značky Opel Admiral z roku 1964. Stejně jako auto i řidič má nepřehlédnutelný vzhled. Jeho skoro vyholené hlavě dominuje pruh vlasů a na sobě má kožené oblečení. Hudba burácející ze speciálně upravených reproduktorů nám nedává možnost, aby si poslechli, jak přede motor tohoto auta o objemu 2,6 litru. Takový stop se nedá popsat, to se musí vidět a zažít. Po necelé půlhodině vysedáme u vlakového nádraží v blízkosti městečka Mogofores. Když se loučíme s řidičem a autem, tak si všímáme na jeho vozidle zajímavé poznávací značky, na které není žádné portugalské označení, o značce Evropské unie nemluvě.

Opel Admiral u vlakového nádraží v blízkosti městečka Mogofores

Vlakové nádraží u městečka Mogofores

Následuje krátká prohlídka nádraží i jeho okolí, zakoupení jízdenek a ve 13 hodin 14 minut odjíždíme opět v krásném a čistém vlaku. Po půlhodinové jízdě nás čeká ve městě Aveiro desetiminutová přestávka, během které se nám úspěšně podařilo přesednout na další spoj. Pokračuje jízda po železnici, při níž jsme se rozhodli v přímém tahu na Porto udělat ještě jednu přestávku a to v přímořském městě Espinho.

Cena za tři osoby ve vlaku z města Mogofores do města Espinho
Vzdálenost 97 km ....... 13,50 Eur

Přímořské město Espinho

Procházíme se po promenádě u moře a vyhlížíme restauraci. V 15 hodin do jedné usedáme a následující dobroty objednáváme. Drahoš si nejprve dává Sopa do Dia (polévku dle denní nabídky), dnes je to krémová za 1,20 Eur. Poté si v jídelním lístku vybírá populární severoportugalské jídlo zvané Francesinha (v překladu asi Francouzska). Je to pečený sandwich plněný salámem (a dalšími věcmi) politý roztaveným sýrem a plovoucí v pálivé omáčce. Celá tato dobrota je za 5,90 Euro. Dle velikosti by se z ní mohli najíst dva lidé, ale Drahoš to zvládá sám. Já si objednávám Salada a Barrigas, který se sestává z Queijo (sýr), Fiambre (šunka), Atum (tuňák), Ovo Cozido (vařené vajíčko), oliv a různé zeleninky, to vše za 4,50 Eur. Franta se rozhodl pro rybky, a proto zvolil Sardinha Assada (pečená sardinka) za 5,00 Eur.

Voda v Atlantiku není sice nejteplejší, ale doma moře nemáme

Po dobrém jídle odcházíme na pláž, která není zrovna přeplněna koupajícími a opalujícími se človíčky. To nás však od báječné koupele v moři nemůže odradit. Společnost nám dělají surfaři, kteří oblečeni v neoprenu zkoušejí štěstí ve vlnách Atlantiku. Teplota vody není nejideálnější, je však vyšší než jsme čekali. Sluníčko příjemně svítí a tak osycháme chvíli na pláži a poté u piva na zahrádce plážového baru. Při pohledu do mapy zjišťuji, že jsme si vybrali zajímavé místo pro naši první letošní mořskou koupel, přesně 41. rovnoběžku.

Tělo je již umyté zvenku a nyní musíme spláchnout prach i uvnitř

V 17 hodin 46 minut odjíždíme vlakem do Porta, kde vysedáme na nádraží Porto - São Bento. Jedná se o velice zajímavé a krásné železniční nádraží. Bylo vybudováno v roce 1916 a je unikátní technickou a uměleckou památkou města. Nádražní budovu tvoří krásný palác s prostornou vnitřní dvoranou. Budovu zdobí tradiční portugalské azulejos, proslulé malované kachle.

Cena za tři osoby ve vlaku z města Espinho do města Porto
Vzdálenost 16 km ...... 4,20 Eur

Nádraží Porto - São Bento

Azulejos (azuléžuš), krásné dekorativní umění, jsme viděli v menší míře už na minulých nádražích, ale i na fasádách kostelů, hotelů, barů i na toaletách. Modrobílé budovy nebo jenom jednotlivé obrázky potkáváme v Portugalsku skoro na každém kroku. V této zemi na ně nelze nenarazit. Někdy se jedná o veliké skládané obrazy na stropě, stěně nebo podlaze, které znázorňují náboženské nebo mytologické výjevy, či scény z běžného života lidí. Slovo "azulejos" je odvozeno od arabského názvu "al-zulayj", což v překladu znamená malá dlaždice nebo lesklý kamínek. Kořeny tohoto umění sahají do dob, kdy Pyrenejský poloostrov ovládali Arabové. Při návštěvě Portugalska si nelze azulejos nevšimnout a pro mne osobně jsou součástí celkového dojmu, který si z návštěvy této země odnáším.

Azulejos na nádraží Porto - São Bento

Kromě prohlídky interiéru nádraží se díváme také na improvizované podium, vytvořené v hlavní nádražní hale. Vystupuje na něm dívčí sbor. Počet účinkujících je sedmnáct, z toho čtyři dívky hrají na klasické kytary, jedna na akordeon a všichni zpívají. Vpředu před nimi je učitelka nebo paní sbormistrová. Stěnu za nimi zdobí reklama na festival Rock in Rio - Lisboa 2010. Zda tato nádražní hudební akce souvisí s rockovým festivalem v Lisabonu nebo s květnovou návštěvou papeže Benedikta XVI. v Portugalsku, lze jen těžko odhadnout. Po zhlédnutí a poslechnutí tohoto kulturního bonbónku odcházíme. V těsné blízkosti nádraží se nachází Praca de Liberdade (náměstí Svobody). Začínáme zde hledat placený nocleh. Dle rad v průvodci by se to nejlevnější ubytování mělo nalézat opět v centru města. Procházíme se, zjišťujeme ceny a okolo dvacáté hodiny nacházíme ubytování v tříhvězdičkovém RESIDENCIAL UNIVERSAL. Penzion je umístěn přímo v centru celého města na rušné a mohutné třídě Avenida dos Aliados. Ulice začíná na náměstí Praca de Liberdade a na jejím horním konci je postavena krásná budova radnice. Je to jako bychom se v Praze ubytovali na Václavském náměstí.

Porto

Večer se vydáváme na prohlídku tohoto druhého největšího města Portugalska, jehož staré centrum patří k světovému dědictví UNESCO. Mimo jiné si prohlížíme Arcibiskupský palác, Palácio de Bolsa, Románskou katedrálu z 12. století a nádherné kostely. Porto se rozkládá v krásné krajině v blízkosti ústí řeky Douro do Atlantského oceánu. Údolí řeky má poměrně strmý charakter. Nelze se proto divit, že dominantou města jsou mosty přes řeku Douro, kterých je zde celkem šest. Od ústí řeky do moře jsou v následujícím pořadí: moderní dálniční most Ponte da Arrábida, dvoupatrový Ponte de Dom Luís I., Ponte do Infante, Ponte de Maria Pia, Ponte de Sao João a nový dálniční most Ponte Freixo. Jeden z nich si prohlížíme důkladněji. Noční pohled na monumentální most Ponte de Dom Luís I., železnou pýchu Porta, je úžasný. Tak nějak připomíná Eiffelovu věž. Není se co divit, postaven byl totiž roku 1886 podle návrhu Gustava Eiffela. Jeho zvláštností jsou dvě vozovky nad sebou, po kterých je možno se dostat z jednoho břehu řeky na druhý, a to z dolní i horní části města. Vrchní patro, které se nachází ve výšce 60 metrů nad vodou, dnes již slouží pouze pro pěší a pro jednu z linek portského metra. Vedle tohoto mostu si prohlížíme původního pilíř jeho předchůdce, který se jmenoval Ponte do Pensil.


Monumentální most Ponte de Dom Luís I.

Noční Porto

Vydáváme se vstříc spleti klikatých a úzkých ulic i uliček, menších i větších náměstí a náměstíček tohoto druhého nejvýznamnějšího města Portugalska. Prohlídku města prokládáme návštěvami barů a kaváren, kde si objednáváme místní víno. Na předzahrádce jednoho z podniků si také vychutnáváme pěkný noční pohled na most Ponte de Dom Luís I. zespoda. Staré město Porto ležící na srázu nad řekou Douro, asi 8 km od jejího ústí do Atlantiku, se v mnohém podobá pražské Malé straně, ale připadá mi to tady méně zasažené turistickým ruchem než například v Praze. Město Porto (místní říkají také Oporto) dalo název nejen portskému vínu, ale i celé zemi, a to díky spojení významného římského obchodního města Cale levém břehu řeky a města Portus (přístav) vytvořeném na protějším břehu řeky Douro. Portus-Cale se později stal hlavním městem provincie Portucalia, která ležela v oblasti mezi řekami Minho a Douro.

Pohledy na řeku Douro jsou ze všech stran, ve dne i v noci zajímavé. Ve Španělsku, kde pramení, se jmenuje Duero. V Portugalsku, kde u města Porto ústí do Atlantského oceánu, se nazývá Rio Douro. Je 925 kilometrů dlouhá (někde se uvádí až 938 km). Částečně tvoří hranici mezi oběmi zeměmi. A především je to řeka, ve které sice teče voda, ale kterou proslavilo víno.




 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.