CESTOVÁNÍ PO ŠPANĚLSKU A PORTUGALSKU - DUBEN 2010 - III.část (Salamanca, Vilar Formoso, Guarda, Manteigas, Serra da Estrela, Torre, Sabugueiro)

7. října 2010 v 8:53 |  PUTOVÁNÍ PO SVĚTĚ

Pondělí 12. 4. 2010

V devět hodin třicet minut vstáváme a odcházíme na procházku po městě, tentokrát při denním světle. Kocháme se pohledem na čarokrásnou architekturu. A že je co pozorovat. Co budova, to nějaká památka nebo zajímavý objekt. Na konci každé ulice, za každým rohem je vidět něco, co stojí za pohled. Slavná historie je znát skoro na každém kroku. Většinou se jedná o renesanční zlatavě zbarvené budovy, postavené z pískovce, jež se těží v nedalekém lomu Villamayor.









Jednou z velkých zajímavostí a rarit města jsou dvě katedrály, které stojí téměř vedle sebe. V 16. století byla vybudována katedrála nová (Catedral Nueva) hned vedle staré katedrály (Catedral Vieja), aniž by došlo ke zbourání té původní, jak se většinou dělo v obdobných případech. Uvnitř si prohlížíme bohatě zdobený žebrový strop, mohutnou kopuli, překrásné varhany, různé sarkofágy, všelijaké liturgické nádoby a předměty, zajímavé mříže sahající skoro až ke stropu, vyřezávané sochy a vytesané sošky, malované obrazy a spousta dalších věcí, které snad ani náboženství nemohlo potřebovat.



Při toulkách po městě nelze také minout budovy univerzity, která byla založena jako první ve Španělsku a jedna z prvních v Evropě. Ve středověku se zde pojilo antické a arabské učení a univerzita patřila k nejvýznamnějším místům evropské vzdělanosti. Ne jenom lidé jsou spokojeni v tomto městě. Na několika památkách objevujeme čapí hnízda.


Jeden z posledních pohledů na náměstí z pokojového balkónu

Náměstí Plaza Mayor

Po jedenácté hodině jsme zpátky v hostelu. Byla to krásná procházka po ještě krásnějším městě, během níž jsme nafotili desítky, možná i stovku snímků. Balíme věci a před polednem odcházíme. Jsou na světě místa, která jsou nádherná, jedinečná, krásná i tajemná současně. Jedním z nich je Plaza Mayor. Než definitivně opustíme pokoj, ještě naposledy vstupujeme na balkon s krásnou zdobenou fasádou a zajímavým kovovým zábradlím a rozhlížíme po tomto nedostižném náměstí, které se začíná zaplňovat lidmi a kavárenskými stolečky s židlemi, na kterých usedají človíčci ze Salamanky i ze všech koutů světa. V minulosti to mohl být zajímavější pohled, konaly se tady totiž popravy, býčí zápasy a trhy. Odcházíme hledat možnosti odjezdu. Vlakové i autobusové nádraží jsou od centra města přibližně stejně daleko, ale jiným směrem. První je na severovýchod, druhé na severozápad. My se vydáváme prozkoumat nejprve španělskou železnici. Jsme dopředu srozuměni s tím, že to nebude žádná sláva s odjezdy vlaků naším směrem, ale přesto tam jdeme. Historické centrum opouštíme záhy a jdeme normálním městem, kde to vypadá skoro stejně jako u nás. Auta jezdí a lidé přecházejí silnice. Ale přece jedna odlišnost nás zaujala a tou jsou místní semafory. Barvičky svítí stejně i zvukový signál je obdobný, ale navíc je zde ukazatel času, který zbývá do doby, než začne pro chodce svítit červená. Zajímavé. Nedaleko od našeho cíle se zastavujeme pro chléb v pekárně. Na železničním nádraží nám potvrzují, co jsme tušili. Dnes už žádná mašinka směrem k portugalským hranicím nejede. Navštěvujeme tedy supermarket, kde kupujeme pivo a zeleninu. V nedalekém parku svačinoobědváme a poté se vydáváme na autobusové nádraží. Cesta trvá asi hodinu. Zde už máme větší štěstí a tak v 15 hodin odjíždíme autobusem. Opouštíme Salamanku, toto krásné španělské město, které je nazýváno například "Matka španělské vzdělanosti" - pro starou univerzitu, kterou zde založil leonský král Alfons IX. již v roce 1218 nebo "Malý Řím" - pro její úžasné umělecké a architektonické bohatství. Salamanca je živé současné město, které se zabydlelo v historických kulisách. Za hodinu a půl přijíždíme do Ciudad Rodrigo. Toto město leží poblíž portugalských hranic mimo frekventované turistické trasy. Mělo by se jednat údajně také o hezké město, ale na nás to tady působí ospale. Zjišťujeme informace a dovídáme se, že autobus ani vlak již dneska nejedou.

Cena za tři osoby v autobuse z města Salamanca do města Ciudad Rodrigo
Vzdálenost 89 km ....... 17,70 Eur


Něco nám říká, že tady na noc zůstat nechceme a tak čtvrt hodiny po našem příjezdu nasedáme do taxi a opouštíme město. Po cestě pozorujeme mimo jiné olivové stromky v sadu podél silnice. Ukazujeme na ně, ale řidič dává jasně najevo svůj nesouhlas s naším tvrzením. Z jeho portugalštiny si odvozujeme, že se patrně nejedná o běžné olivy, které umí pěstovat kdekdo a z jeho gestikulace lze usuzovat, že to co vidíme, umí vypěstovat pouze ve zdejším kraji. Než stačíme pochopit a zjistit o jaký plod se jedná, je přesně 17 hodin a my přejíždíme po silnici Avenida de Europa hranice do Portugalska, do nejzápadnějšího státu Evropy. Celnice zde již nefunguje a tak jediná hranice, která zůstala, je jazyková a časová.


Loučíme se s první zemí našeho letošního putování a znovu si uvědomuji, jak různorodé a romantické je Španělsko. Opět se potvrzuje, že ta nejzajímavější místa leží zpravidla v končinách málo známých, jako je například pohoří Picos de Europa. Z taxi vysedáme v městečku Vilar Formoso přímo u nádraží, jehož stěny jsou vyzdobeny krásnými malovanými kachlemi, tzv. azulejos. Prohlížíme si je a poté v hale zjišťujeme, že nám vlak odjíždí za několik minut španělského času, avšak po posunutí hodinových ručiček na portugalský čas nám zbývá ještě celá hodina. A opět se zamýšlím nad časem a časovými pásmy. Konkrétně časový posun mezi Portugalskem a Španělskem se mi zdá věcí nelogickou a nepraktickou. Při pohledu do mapy je vidět, že obě země mají podobnou zeměpisnou polohu. Portugalsko má úzký tvar a není odtud do Španělska daleko. Hranici mezi oběma státy netvoří žádná významná přírodní překážka, která by se těžko překonávala. Časová hranice určitě musí působit problémy lidem dojíždějícím do druhého státu za prací. Taktéž jízdní řády se musí měnit a určitě by se našly i další důvody. Myslím si, že pyrenejský poloostrov je prostě jeden celek a změna času by měla přicházet na hranicích mezi Španělskem a Francií. Tuto tvoří Pyreneje, které neoddělují pouze dva státy, ale především Pyrenejský poloostrov od ostatní Evropy. Jedná se o vysoké hory, které je možno pohodlně překonat pouze na několika místech. Logicky člověk při jejich přejezdu očekává, že tam za horami bude jiný čas. Ale to je asi jenom můj pohled na věc.

Cena za tři osoby v taxi z města Ciudad Rodrigo do městečka Vilar Formoso
Vzdálenost 35 km ....... 25,00 Eur


Hranici mezi Španělskem a Portugalskem jsme překonali tak snadno, že kromě změny času a některých nápisů nelze skoro postřehnout, že jsme už v jiném státě. Jdeme tudíž zjistit, jakou změnu nám připravili portugalské restaurace. Daleko se vydávat nechceme a tak navštěvujeme jeden bar a vracíme se na nádraží. Na jízdním řádu si všímám, že tudy jezdí známý noční vlak "sud express" z Lisabonu do baskického Hendaye, které se nachází na hranicích Španělska a Francie. My však v 17 hodin 7 minut odjíždíme vlakem jiným směrem. Poprvé při letošním cestování ochutnáváme železnici, portugalskou. Ve Španělsku se nám to nepodařilo.

Cesta vlakem v Portugalsku

Vždycky si v tento okamžik vzpomenu na Jardu, jednoho človíčka, který s námi kdysi cestoval a snad zase někdy nám bude dělat společnost na cestách. On totiž moc rád mašinky. Kdyby to bylo v mých silách, tak bych mu jeden vagón poslal k němu domů. Tyto mé úvahy jsou však záhy nahrazeny pohledy z okna ven. Jen jsme totiž nastoupili do vlaku, začalo venku pršet a foukat vítr. Vzhledem k této skutečnosti, začínáme uvažovat o našich dalších plánech. Naštěstí, jak se blíží naše výstupní stanice, tak se začíná počasí umoudřovat. A tudíž když po 43 minutách jízdy vystupujeme ve městě Guarda, sluníčko sice nesvítí, ale obloha je bez velkých tmavých dešťových mraků. Nacházíme se v regionu Beiras, v jednom ze vstupních měst do pohoří Serra da Estrela. Vrcholky tohoto nejvyššího pohoří kontinentálního Portugalska se tyčí jihozápadním směrem. Centrum města Guarda se nachází na kopci v nadmořské výšce přes 1.000 metrů, ale nádraží dole pod ním. Je zde chladněji, změna nadmořské výšky je poznat. Zkušeně odhadujeme vzdálenost a převýšení a volíme cestu do centra autobusem. Prohlížíme si město, staré domy, zbytky opevnění s hlavní věží, dominantní katedrálu, justiční palác a kostely. Na malém návrší, asi nejvyšším bodě ve městě, se nachází zajímavá věž Torre de Menagem do Castelo, u které se kocháme z nadmořské výšky 1.056 metrů krásnými a romantickými pohledy na toto nejvýše položené město Portugalska. Je dobře vidět do blízkého okolí i východním směrem do sousedního Španělska. Guarda, v překladu hlídka, byla vždy důležitým vojenským bodem. Měla za úkol chránit oblast před útoky z Kastilie. K tomuto účelu sloužila především mohutná pevnost, ze které však zůstaly pouze zbytky opevnění a tři velké brány: Porta Real, Porta do Sol a Porta dos Ferreiros.

Cena za tři osoby ve vlaku z městečka Vilar Formoso do města Guarda
Vzdálenost 55 km ......9,45 Eur


Město Guarda

Když scházíme dolů do města, je sluníčko již nízko nad obzorem. Okolo nás jsou sice samé hezké věci, ale většina objektů je již zavřena. Shodujeme se na tom, že zde na noc zůstat nechceme a tak přemýšlíme o možnostech dopravy do hor. Odpověď je už ale dopředu jasná. Žádný z veřejných dopravních prostředků v tuto dobu již nejede. Odcházíme proto do centra a v 19 hodin a 30 minut odjíždíme v taxi. Silnice vede na hranici národního parku Serra da Estrela a tak o hezké pohledy není nouze. Po čtyřiceti minutách jízdy vysedáme v Manteigas. Toto horské městečko se zalesněnými svahy v okolí je zároveň lázněmi a leží na soutoku řeky Zêzere a několika malých říček. Rozhlížíme se do blízka i do dálky a zkoumáme mapu. Pršet by dnes nemělo, a tudíž nám stačí vyhledat nějaké místo, kde nebudeme na očích. Vybíráme si jeden směr a jdeme do kopce po místní silnici. Po chvíli objevujeme odpočinkové místo s lavičkami a zídkou, za kterou budeme schováni před zraky místních. Domníváme se, že by jich tady snad večer nemělo mnoho chodit. Jiného názoru je však mládež z blízkého kuchařského učiliště. Nejprve dráždí naše chuťové buňky, když vyhazuje ještě teplou a voňavou večeři do kontejneru a poté se vydává na procházku do města. Chtělo by se nám říct "a co večerka mládeži", ale patrně mají ve zdejším kraji jiné zvyky. František pozoruje zkušeným cestovatelským okem okolí a objevuje na jednom svahu nad městem zajímavě osvětlený velký kříž. Říká, že to je určitě zajímavé poutní místo a bylo by tam tudíž možno nalézt dobrý nocleh. Posílá mě a Drahoše, abychom se ten kousek prošli, a sám se ujímá hlídání věcí. Procházka nočním městečkem je sice hezká, ale když asi po půl hodině zjišťujeme, že naše vzdálenost ke kříži se vůbec nezmenšila a určení jeho polohy by se možná protáhlo do brzkých ranních hodin, tak se raději vracíme. Následuje jako tradičně papání, bumbání a spinkání.


Cena za tři osoby v taxi z města Guarda do městečka Manteigas
Vzdálenost 43 km ....... 32,00 Eur


Městečko Manteigas ....23 hodin 10 minut
Nadmořská výška780 m.n.m.
Teplota+ 7°C
Vlhkost64%





Úterý 13. 4. 2010

Městečko Manteigas ....23 hodin 10 minut
Nadmořská výška780 m.n.m.
Teplota+ 3°C
Vlhkost78%


Ze spacáků vylézáme pár minut po sedmé hodině, balíme věci a patnáct minut po osmé odcházíme. Dnešní den chceme věnovat samotným horám. Chystáme se navštívit nejvyšší místo pohoří Serra da Estrela, proto bychom rádi ještě v Manteigas zjistili nějaké informace, případně sehnali mapu a koupili pečivo. Na první pohled to nejsou moc těžké úkoly, ale nám se ani jeden z nich nepodařil. Informační středisko je zavřené a mapy v jiných obchodech nevedou. Čerstvé pečivo v běžné prodejně nemají a pekárna je zatím zavřená. Portugalské hory nebývají příliš častým cílem českých turistů. Důvodem je zřejmě značná vzdálenost i poměrně slabá propagace. A v mimosezóně se zde neprochází ani moc človíčků z jiných zemí. Tudíž informace v tuto dobu zatím ještě nepodávají a mapy připravené nemají.



Procházíme se městem po jedné z hlavních ulic a pozorujeme okolní ovocné a zeleninové zahrádky a lidi na nich pracující. Dle našich plánů i ukazatelů směru na ulici bychom měli pokračovat do části Manteigas - lázně. A tak klidně pochodujeme vstříc lázeňským obchodům a barům. Chléb koupíme až tam a mapy třeba taky. Nejsou však lázně jako lázně. Něco tady možná léčí, ale hlad a žízeň to není. Neobjevili jsme jedinou prodejnu ani restauraci. Co dělat? Vyrážíme tudíž do hor bez chleba a bez piva.

Město (a snad i lázně) Manteigas

Na první křižovatce ještě chvíli zvažujeme další cestu, ale nakonec odbočku k vodopádům Poco do Inferno míjíme. Může to být sice zajímavé místo, ale my jsme se rozhodli pro jiný cíl naší dnešní cesty. Nějakou konzervu máme, voda tam nahoře určitě také poteče, tak bychom měli přežít. U silnice nás zaujal ukazatel směru informující o nedalekých pstruhových sádkách. Výměna čerstvých ryb za konzervy by nebyla špatná volba. Ale asi by s námi nesouhlasili a tak pokračujeme v původně určené trase. Říkáme si, že z cesty po asfaltu bolí nohy a proto vítáme, když František objevil zkratku po hezkém přírodním chodníku dlážděném kameny, které jsou leštěné po desetiletí botami, které tudy prošly. Tato pohoda však netrvá dlouho a pevná cesta se mění v koryto malých potůčků s močálovitým okolím. Drahoš zde ne moc úspěšně testuje voděodolnost svých tenisek. Poté, co vycházíme zpět na silnici, zastavujeme na hezkém travnatém plácku u potoka. Už je 10 hodin 15 minut a my si uvědomujeme, že jsme ještě nesnídali. Vyndáváme zásoby a zvažuje možné kombinace. Drahoš s Frantou vaří polévku. Já přemýšlím, zda se k masové konzervě hodí více tatranka nebo müsli tyčinka. A proč ne chleba? Kousek nad námi je domek a odtud nás pozorují dvě dámy. Rozhoduji se zkusit štěstí a své neodolatelné kouzlo. Výsledek se dostavuje záhy, přináším kousek včerejšího chleba, sušenky, kiwi a jablka. Hned je ten jídelníček pestřejší.

Je čas na svačinu

Kamenné pastýřské chýše


V jedenáct hodin pokračujeme po silnici plné zatáček a strmých stoupání ledovcovým údolím krásné řeky Zêzere. Vcházíme do srdce nejvyššího pevninského masivu v Portugalsku. Serra da Estrela je sice prudce rozvíjející se region, avšak neobáváme se příliš civilizovaných hor. Je vidět, že v tuto dobu se do vyšších a méně dostupných partií turisté často nevydávají a život tu dále běží v poklidných venkovských kolejích. Pozorujeme po obou stranách říčního koryta charakteristické kamenné pastýřské chýše, z nichž některé již možná ani lidé nepoužívají. Další objekty nemají už střechy původní doškové, jelikož je museli po každé tuhé zimě obnovovat. Některé domky s novou taškovou krytinou vypadají jako lepší chaty a patrně se jejich obyvatelé neživí zemědělstvím ani pastevectvím. Za jedním plotem pozorujeme pejska. Mělo by to být psí plemeno Estrelský pastevecký pes (Cão da Serra da Estrela nebo Estrela Mountain Dog), který pochází z této oblasti. Po půlhodině chůze překračujeme hranici 1.000 metrů nad mořem. Kolem nás pozorujeme stromy, nejčastěji se jedná o Portugalskou borovici. Bohužel celkem dost často vidíme kopce porostlé ohořelými pahýly stromů a zčernalými keři. Lesní požáry, které sužují Portugalsko, jsou bohužel častým námětem televizních a internetových zpráv, staly se neodmyslitelným úkazem v životě této země. Naštěstí to občas vypadá, že les byl zdravý a silný a má velikou regenerační schopnost. Požářiště se mění rok od roku k nepoznání. Nejprve vyroste šťavnatá tráva, poté ji zpestří květy, následně prázdná místa zaplní keře a mlází. Postupně přichází obnova lesa v plné kráse.

Pozorujeme stromečky a tu z ničeho nic u nás ve tři čtvrtě na dvanáct zastavuje auto a v něm sedí jedna z těch dvou dam, které nám věnovaly jídlo. Konec kopcovité silničky není na dohled a tak rádi nasedáme. Po deseti minutách jízdy vystupujeme na malém parkovišti v jedné velké zatáčce, kde se nachází odbočka k tábořišti Covao da Amatade. Je to zajímavé místo v horském kotli pod hřebenem Torre. Prostředkem kempu v krásném březovém háji protéká řeka (spíše potůček) Zêzere, jež pramení o něco výše v horách. Jedná se o jednu ze dvou větších řek, jejíž pramen i ústí se nalézají v Portugalsku, ostatní přitékají ze sousedního Španělska. Kdyby nebylo málo hodin na spaní, nebo jsme měli něco ke grilování, tak tady asi zůstaneme. My jsme však vystoupili z jiného důvodu. Měla by odtud vést zkratku na nejvyšší horu. Zkoušíme ji hledat, ale nedaří se. Radíme se. František zjišťuje informace a přichází s tím, že to je schůdné. Pohled na skály, které vidím před sebou, mi však říká něco jiného. Taktéž údaj na informační ceduli oznamující, že se tudy lze dostat k přírodní horolezecké stěně, nám nepřispívá k jasnému rozhodnutí. Přemýšlíme, vymýšlíme a nakonec se shodujeme s Drahošem, že tudy cesta pro nás nevede. "Tres faciunt collegium" - tři tvoří společenství. Co zbývá Františkovi, dva vždy třetího přehlasují. Pokračujeme tudíž pěšky po silnici. Franta se na nás mračí. Nakonec volí sice stejnou trasu, ale autostopem. Jsme domluveni, že na nás počká na další křižovatce. Nevím proč, ale o zdejších horách jsem měl představu, že nejsou takové kopcovité.




V 13 hodin 20 minut překračujeme hranici 1.500 metrů nad mořem. Chvíli předtím se zastavujeme u studánky. Oplachujeme si obličej a ochutnáváme báječnou horskou vodu. Jsou to okamžiky, kdy si člověk užívá báječnou chuť této přírodní tekutiny tak, že mi ani pivo nechybí. Další cesta vede sice pořád do kopce, ale pomalu bychom se měli blížit ke křižovatce, kde na nás čeká náš parťák. Při pohledu napravo si však zkušený cestovatel nemůže nevšimnout lesní cesty, která by mohla znamenat zajímavou zkratku. Proč to tedy nezkusit. Poté, co jsme vyšli z lesa, vidíme, kudy vede silnice, a shodujeme se, že by se mohlo jednat skutečně o zajímavé zkrácení vzdálenosti, avšak mineme tím křižovatku s Frantou. Naštěstí náš spolucestovatel bedlivým pozorováním svým orlím zrakem zjišťuje náš úmysl a pokračuje nejprve pešky a poté stopem na cílové místo. Zkoušíme v dáli hledat nejvyšší portugalskou horu, ale neúspěšně. Jednak se před ní nachází hradba kopců, které jsou pouze o několik desítek metrů nižší, a pak také zjišťujeme, že nám dnes společnost na cestách bude dělat oblačnost. Jestliže jsme si následující úsek cesty označili za zkratku, předpokládali jsme, že daného místa na silnici dosáhneme velmi brzo a v pohodě. I v tomto případě se potvrdilo známé pravidlo, že ne každá zkratka je nejrychlejší a nejlepší volba. Pohodlná chůze po cestě náhorní plošinou se postupně začíná měnit v prodírání se nedefinovatelnou plochu plnou velkých kamenů i volně roztroušených obrovských žulových bloků, krásného vřesovce i šíleného roští a překonávání potůčku i okolních bažin. To vše zdoláváme s určitými obtížemi, některé překážky přelézáme, jiné obcházíme. Je nám jasné, že jestli tímto projdeme, tak zvítězíme a patrně přežijeme.

Začíná "pohodlná" chůze po náhorní plošině

Snad už by mohla skončit "pohodlná" chůze po náhorní plošině

Dobrá věc se nakonec podařila. Ve 14 hodin 40 minut jsme se doplazili na horskou silnici vedoucí z vesničky Penhas da Saúde. To už se nacházíme nad hranicí lesa v království skal. Když vidíme serpentiny před námi, jejich převýšení a předpokládanou vzdálenost je nám jasné, že nás čekají ještě zajímavé věci. Naštěstí po pěti minutách chůze nám zastavuje úžasně stará dodávka a ještě zajímavější člověk uvnitř. Po cestě si chce se mnou povídat, proti čemuž já nic nenamítám. Avšak dělá mi trochu problém jeho portugalský dialekt. Rozmluva tedy probíhá standardně, více než úst používáme ruce. Naše znalost portugalštiny je přesně taková jako jeho umění komunikovat česky, tedy skoro nulová. Zkušeně tedy alespoň přeříkám deset portugalských slovíček, což mu dělá radost. Cesta probíhá v pohodě, rozhlížíme se z auta po pusté horské krajině tohoto nejvyššího portugalského pohoří. Okolní pohledy na strmé a těžko přístupné štíty a hluboké soutěsky by byly krásné, kdyby se nám všechno neztrácelo v mlze a v oblacích. Na jednom místě řidič své vozidlo zastavuje a ve skále ohromnou vytesanou sochu nám ukazuje. Je to Nossa Senhora da Boa Estrela, nachází se v nadmořské výšce 1.850 metrů a každou druhou srpnovou neděli k ní přichází velké procesí lidí. Mlhy a oblačnosti přibývá, viditelnost se zmenšuje. Vypadá to, že brzo bude muset jet řidič možná podle buzoly. Avšak jedná se o domorodce, který se v ostrých zatáčkách a serpentinách orientuje bezchybně díky své letité zkušenosti. Přesně v 15 hodin vystupujeme na parkovišti na nejvyšší kontinentální portugalské hoře. Celkově je to v Portugalsku druhá nejvyšší hora po sopečném masivu Ponta do Pico na Azorských ostrovech. Nejvyšší partie pohoří Serra da Estrela, ve volném překladu "Hvězdné hory nebo Pohoří hvězdy", byly v roce 1976 vyhlášeny regionálním přírodním parkem (Parque Natural da Serra da Estrela) o rozloze 1010 km². Pohoří má podobu vysoko položené náhorní plošiny rozčleněné řekami Mondego, Zezere a jejich přítoky. Kombinuje se tu mediteránní klima s alpínským, což umožňuje život mnoha specifickým druhům rostlin a živočichů. Svahy pohoří Serra da Estrela byly v minulosti a jsou i v dnešní době typickou pasteveckou oblastí zaměřenou na chov ovcí. Jejich vlna se zpracovává v textilním průmyslu a z mléka se dodnes vyrábí nejznámější portugalský sýr Serra.

Vrchol Torre - vidíme, že nic nevidíme

Kdybych se vyšplhal nahoru, tak jsem ve dvou tisících

Jaképak asi tak mohou být rozhledy z hory Torre, která se nachází v nadmořské výšce 1993 metrů? Nevíme, přivítala nás tady mlha a viditelnost sotva na pár metrů. Mělo by se jednat o nevýrazný, celkem plochý vrchol, který nese své jméno po kamenné "torre", což znamená v překladu věž. Za Salazarova režimu v 50. letech zde byly postaveny dva objekty radarové stanice, které stojí doposud, i když byly v letech sedmdesátých opuštěny. Dále v husté mlze objevujeme zavřené informační středisko umístěné v zajímavé kamenné věži, několik prodejen s kozími i ovčími sýry a upomínkovými předměty a naštěstí otevřenou restauraci. Největší pozornost věnujeme stavbě, kterou je obelisk, jehož výška je 7 metrů. Tímto trikem dosahuje vrchol nadmořské výšky 2000 metrů. Jedná se o zděnou kamennou mohylou, kterou je vyznačen vrcholový bod. Na masivní komolý jehlan navazuje užší válec z kvádrů a završen je malým komolým kuželem s křížem.

Je tady zima a tudíž se nejprve oblékáme a poté zdejší prostředí zkoumáme. Hustá mlha zahaluje objekty, postavy i celé okolí neprůhlednou šedí. Zkoušíme také fotografovat, ale výsledek této činnosti bude asi bez valného úspěchu. Zdejší mlhovno je opravdu na . Alespoň že Františka jsme objevili bez problémů. Čeká na nás v restauraci, kde si již vypil vrcholové pivo bez nás. Buď měl takovou žízeň, nebo si myslel, že nedorazíme. S Drahošem si také připíjíme a ochutnáváme polévku. Poté řešíme, co dále. Tady asi nezůstaneme, brzo zavřou a venku zůstane pouze mlha a my. Na nějaký organizovaný odjezd to však také nevypadá, žádný z hromadných dopravních prostředků sem totiž ještě nezavedli. V 16 hodin 15 minut tedy odcházíme po svých. Trochu z oblačnosti mrholí, ale dá se to vydržet. Kdyby svítilo sluníčko, tak jsme si mohli postavit sněhuláka nebo se koulovat, ale dnes z toho nic nebude. Prohlížíme si vysoké sněhové bariéry okolo silnice, které dosahují výšky až čtyř metrů. Naší pozornosti nemůže také uniknout část této hory, kde se nachází lyžařské středisko. Jedná se tudíž o další z možných důvodů návštěvy tohoto místa - lyžování. Portugalsko určitě není lyžařskou velmocí a místní svahy se nemohou těm alpským zdaleka vyrovnat, ale pokud člověk hledá něco nového a jiného, proč ne. Skipark, lyžařský areál Vodafone (Estância de Esqui Vodafone), na Torre nabízí devět sjezdovek s různou obtížností, čtyřsedačkovou lanovku a několik menších vleků. Sněhová pokrývka v nejvyšších partiích obvykle bývá od listopadu do května. Dnes sice počasí není ideální, avšak několik lidí tady lyžuje.

My jsme ale nevyrazili do Portugalska lyžovat, nýbrž procházet se po horách. Chození pro radost určitě nepatří k nejoblíbenějším portugalským radovánkám, o čemž jsme se již přesvědčili. Občas se snažíme najít nějaké značení, ale standard, na jaký jsme zvyklý z domova, tady čekat nemůžeme. Podrobnou a kvalitní mapu zdejší oblasti jsem u nás doma nesehnal. Možná také proto, že jsem se spoléhal na informace z internetu, kde psali: "nespornou výhodou je, že mapa a průvodce jsou k dostání zdarma ve všech informačních centrech a také je možné si o ně požádat elektronickou poštou". Druhou možnost jsem vyzkoušel před odjezdem, nikdo se mi ani neozval. První možnost jsme zkoušeli jak v této lokalitě, tak i ve zbývající části Portugalska a také ve Španělsku. Jak jsme dopadli, jsem již popsal výše. V některých oblastech občas místní koukají na vyznavače turistiky jako na člověka mírně pošetilého. Nic z toho však takové "zkušené a dobře připravené" turisty jako jsme my, nemůže odradit od putování po zdejším krásném kraji. Vracíme se asi půl kilometru na hlavní silnici, kde kontroluje projíždějící vozidla dopravní policie. Asi je přísná. Vzpomínám si na situaci, kdy jsme jeli nahoru v dodávce. Řidič tento moment předvídal a kousek před křižovatkou si připnul bezpečnostní pásy. Nyní jdeme od rozcestí po hlavní silnici doleva. Zkoušíme hledat cestu směr Vale do Rossim, což by měla být nádherná hřebenová partie. Uvažujeme navštívit Barragem de Vale Rossim, ledovcové jezero, které se nachází v nadmořské výšce 1.437 metrů. Vypadá to ale, že se tudy dá chodit jenom v létě. Dnes je všude mimo silnici voda a tající sníh. Pokračujeme a s radostí zjišťujeme, že se postupně dostáváme pod hranici oblačnosti a začínáme se kochat nádherné výhledy. V okolí nejvyšší portugalské hory se nachází několik horských jezer s umělou hrází. V 18 hodin 30 minut, když jsme od Torre ušli po silnici N339 asi sedm kilometrů, nám zastavuje automobil. Svezení přichází vhod. Cestou nás ohromuje mohutností své hráze Lagoa Comprida, asi největší místní umělá vodní nádrž. Všímáme si také, že se příroda postupně proměňuje, místo skalnaté pustiny pozorujeme čím dál tím více stromů. Radíme se mezi sebou i s řidičem, kde vystoupit. Nakonec si necháváme po půlhodinové jízdě zastavit v typické horské vesnici Sabugueiro. Nocleh máme brzo vyřešen, jelikož nacházíme kempinkové místo s přístřeškem u místního hřiště na okraji vesnice. Naštěstí to dnes nevypadá, že by se tam někdo chystal grilovat a oslavovat.

Vesnici Sabugueiro

Před setměním navštěvujeme ještě několik obchodů s potravinami, nápoji a suvenýry. Zítra totiž opustíme toto pohoří a tak si chceme zakoupit místní specialitu, kterou je sýr. Queijo da Serra Estrela je údajně jeden z nejlepších portugalských sýrů. Vyrábí se z čerstvého mléka ovcí, které se pasou na horských loukách pohoří Serra da Estrela a ze syřidla bodláčí. Také tento sýr má chráněné označení původu v rámci Evropské unie. Navštěvujeme i malé historické centrum této zajímavé vesnice, údajně nejvýše položené obce v Portugalsku. Její centrální část je tvořena starými kamennými domy s břidlicovou střechou. Všude kolem nás pobíhají psy, které naštěstí my nezajímáme. Kousek před námi žene farmář ovce a kozy přes hlavní silnici v obci. Pohledy jsou to sice zajímavé, ale shodujeme se, že zase až tolik toho tady není k prohlížení a tak nakonec v jednom obchodobaru zůstáváme a dáváme si pivo a posléze ochutnáváme báječný místní sýr. Místnost, ve které se nacházíme, představuje zajímavé prostředí, ve kterém by člověk mohl zůstat i několik dní. U stropu visí úžasně vonící šunkové kýty, v chladicím boxu se vyjímá několik druhů sýrů, z prosklené lednice se na nás usmívá chlazené pivo a z regálu za pultem si o otevření žádají desítky lahví dobrého portugalského vína i nějaké koňaky. Je to obchod nebo bar, těžko říct. Jsme zde však celou dobu skoro jediní hosté a tak nechceme trápit obsluhu a po setmění odcházíme na nocležiště. Zde standardně papáme, bumbáme a před půlnocí usínáme.



Vesnice Sabugueiro....22 hodin 10 minut
Nadmořská výška1.100 m.n.m.
Teplota+ 11°C
Vlhkost69%
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.