CESTOVÁNÍ PO ŠPANĚLSKU A PORTUGALSKU - DUBEN 2010 - II.část (Bulnes, Poncebos, Garganta del Cares, Caín, Posada de Valdeón, Salamanca)

7. října 2010 v 8:54 |  PUTOVÁNÍ PO SVĚTĚ

Sobota 10. 4. 2010



Vesnice Puente Poncebos....7 hodin 30 minut
Nadmořská výška235 m.n.m.
Teplota+ 8°C
Vlhkost82%

V osm hodin třicet minut vstáváme, balíme věci a snídáme. Takové balení věcí v přírodě je někdy dost složitá operace. Musí se složit spacák, karimatka, věci na spaní, prostě kompletně přebalit batoh. A pokaždé se to tam nechce vejít. Naštěstí nám přeje počasí, opět je tady krásné ráno, bezvětří a pohoda. Sledujeme sluníčko, které se k nám pomalu plazí po okolních skalách. Jeho paprsky a jemný mlžný opar vytvářejí kouzelnou atmosféru a dolaďují přírodní krásu tohoto místa. V půl desáté se přesouváme před vchod do budovy lanové dráhy, kde vyčkáváme příchodu obsluhy, u které si posléze domlouváme úschovu batohů. Přesně v deset hodin odjíždíme lanovkou Funicular de Bulnes, která se šplhá z Poncebos tunelem vzhůru pod horským masívem. Jak je známo, v tunelu je tma. Ta zdejší tma je dlouhá 2.227 metrů. Převýšení činí 402 metrů a sklon 18,19%. Lanovka je v provozu celý rok a jezdí v půlhodinových intervalech. Frantu uvnitř vagónu zaujala postarší plechová bedna. Nad ní je připevněna informační cedulka, z níž je patrno, že se v bedně nachází plynové masky. Patrně je to pro případ havárie. Nevšimli jsme si totiž nikde upozornění, že by se měly masky používat při běžné cestě. I když ani toto by nám problém nedělalo. Vyrůstali jsme v době branné výchovy a tak bychom určitě byli při nasazování plynové masky rychlejší než domorodci.

Cena za tři osoby v lanovce Funicular de Bulnes
Vzdálenost 2,227 km ….. 47,10 Eur

Typická horská vesnice Bulnes

Po sedmiminutové jízdě rychlostí šest metrů za vteřinu vystupujeme ve vrchní stanici. Odtud je to asi pět minut do vesnice, která před tím, než v roce 2001 postavili tuto lanovku, byla jednou z nejodlehlejších vesnic Španělska. Bulnes je typická horská vesnice, kterou tvoří pozůstatky původních kamenných objektů a zajímavý kostelík. Dnes žije toto místo pouze pro turisty. Zdejší dvě restaurace hostí návštěvníky z lanovky i okolních kopců. Kromě jídla a pití je zde možno sehnat i ubytování. My se ve vesnici rozhodujeme, jaký zvolit výlet. A opět nastává situace, kdy expedice není pevně organizována a všichni se nedrží pohromadě. Franta nečeká na výsledek rozhodování a vyráží pod Picu Urriellu. Chce být na úpatí této báječné hory, chce se jí dotýkat. Já s Drahošem se jdeme podívat nejprve k vyhlídkovému místu, odkud poprvé spatřujeme úžasný Picu Urriellu neboli Naranjo de Bulnes. Tento kopec je dominantou Picos de Europa. Má tvar osamoceného komolého kužele s téměř kolmými stěnami vysokými skoro půl kilometru. Pro horolezce je to vyhledávané dobrodružství. Pohled na krajinu shora je touha každého cestovatele a proto pokračujeme dále po pěšině, kde očekáváme neméně krásné výhledy. Na obloze svítí slunce, my pozorujeme nevšední nádheru tohoto vysokohorského kraje a fotíme půvabná panoramata.


Úžasný Picu Urriellu neboli Naranjo de Bulnes

Horská cesta vede střídavě po kamenité a hlinité pěšině. Občas míjíme kamennou stavbu, která většinou nemá okna. Někdy je to i shluk několika stavení, ve kterých ale lidé nebydlí. Tyto objekty jsou určeny ovcím a kozám, které se přes den pasou na vysokohorských loukách a k večeru se vracejí. Takových "vesnic" jsou ve zdejších horách desítky. Posloucháme, jak se mezi sebou dorozumívají ovce, občas se do toho přimíchá štěkot hlídacích psů, když v tom uslyšíme trochu jiný zvířecí zvuk. Jsme na kraji lesíka nad strží a dole zahlédneme větší hnědé zvíře. Zděšení či překvapení. Naše pohledy byly nehybně upřeny do dáli. Medvědi se sice ve zdejším kraji vyskytují, ale že bychom ho museli potkat zrovna my? Šelma je námi samozřejmě několikráte vyfotografována. Zkoumáme zvíře i naši situaci. Přemýšlíme, něco nám tady nehraje. Všude kolem na stráních je spousta spokojených domácích zvířat, je nepravděpodobné, že by sem zavítal medvídek skoro v pravé poledne. Námi objevený "medvěd" je částečně schovaný za roštím a ani zvuk už není tak přesvědčivý a tak se s Drahošem shodujeme, že to bude asi rozumnější zvířátko, patrně telátko.

Úžasný Naranjo de Bulnes neboli Picu Urriellu

Pokračujeme a užíváme si velkolepých pohledů, které opravdu stojí za to. Cesta je taková pohodová, že bychom za chvíli došli až k chatě Rufugio de la Terenosa. Nacházíme se v nadmořské výšce 1.200 metrů a je pravé poledne, tudíž nejvyšší čas na návrat. Ještě poslední pohledy na symbol tohoto pohoří a oficiální logo NP Picos de Europe, na mýtickou horu Naranjo de Bulnes (2.519 m.n.m). Není sice nejvyšší, těmi jsou Torre de Cerredo (2.648 m) a Llambrión (2.617 m), ale zato je nejkrásnější. V místech, ve kterých se pohybujeme, roste již zelená travička i některé květiny. Jaro o sobě dává vědět v plné síle a kráse, ale okolní zasněžené hory dávají tušit, že zde zima ještě neskončila. Na severních svazích jsou někde i souvislé sněhové plochy, jinde sníh pouze vyplňuje průrvy ve vápenci. Vydáváme se na zpáteční cestu. Po chvíli však zastavujeme, nemohli jsme totiž odolat tichému bublání vody. Potůček, který chvíli proudil vedle nás, vytvořil v jednom místě malý vodopád a tůňku. Chvilkové opláchnutí v průzračné vodě je více než příjemné. Po půl druhé přicházíme zpět do Bulnes a začali jsme přemýšlet, kde by asi tak mohl být František. Nakonec jsme mu zde zanechali vzkaz, který však nenašel, jak jsme se posléze dozvěděli. Pro zpáteční cestu jsme nevyužili služeb lanové dráhy, nýbrž jdeme po svých. Klesáme cestou, jež vede v soutěsce Canal del Texu a podél potoka Riega del Tejo. Občas na zemi zahlédnu ještěrky vyhřívající se na sluníčku. Zkouším je fotit, většinou ale nejsem dost rychlý v tasení fotoaparátu.


Do Poncebos přicházíme přes krásný středověký most Puente de la Jayas. V restauraci si dáváme pivo, a jelikož jsme usoudili, že po takovém výkonu a v takovém teple je to dobrý nápad, tak jsme si to zopakovali. Frantu nikde nevidíme a tak jdeme na parkoviště u lanovky. A kde se vzal, tu se vzal, František už nás tam očekával. Když jsme zaháněli žízeň, šel kolem nás, ale čekal, že budeme sedět na zahrádce a tak se ani dovnitř nepodíval. Vyzvedli jsme si batohy, které jsme měli schovány u obsluhy lanovky a chystáme se pokračovat. Prohlížíme si také, jak během dne přibylo automobilů, které jsou zaparkované, kde to jenom jde. Dokonce i na příjezdové silnici vzniklo asi kilometr dlouhé parkoviště. A to je teprve jaro. O hezkém letním víkendu to zde musí být hlava na hlavě.

Řeka Cares

Ačkoli mapy ukazují ve zdejším národním parku spoustu turistických tras nejrůznějších obtížností, jedním z nejznámějších míst je bezesporu kaňon řeky Cares. V průvodcích píšou, že výchozí místo v Poncebos minout nemůžeme, neboť nás k němu spolehlivě přivedou zástupy turistů. Franta vyrazil jako žížnivá čára do restaurantu a já s Drahošem jsme šli na začátek trasy, kde jsme "rozložili tábor" a začali obědvat. Cesta je zde široká, kolem nás chodí lidi. Je nám jasné, že nás čeká krásná vycházka, není důvod přerušovat jídlo například studováním podrobností v mapě. Po chvíli přišel náš parťák a konstatoval, že je zde moc sluníčka a že jde vyhledat stín. Když jsme se dobře najedli, stále ještě z domácích zásob, tak jsme šli hledat Františka ve stínu. Asi po čtvrt hodině ho nacházíme. Odpočívá a tak pokračujeme sami dál. Cesta už není taková krásná a široká jako byla na začátku. Občas se také ozývá harašivý zvuk padající hlíny a kamínků. O kousek dál se nachází úsek cesty zasypaný velkými kameny, přes který je složitější přejít. Konstatujeme, že se to sesulo asi nedávno, jelikož se má jednat o cestu hodně používanou a to i rodinami s dětmi. Je pravda, že už jsme dlouho nikoho nepotkali. Je sice hezky, ale asi dneska lidé nechodí. To všechno si říkám a nějak mi to nesedí. Což takhle kdybych se mrknul do mapy? A je mi to už jasné. Nevím, kdo vymyslel, že všechny cesty vedou do Říma, ale tato určitě ne. Ta správná pěšina vede totiž o něco výš. Cesta, po které jdeme, je sice hezká a skýtá úžasné pohledy do kaňonu řeky Cares, ale po určité době končí ve skalách. A pak že se nedá výchozí místo minout. Nám se to bez problémů podařilo. Zkouším nejprve zkoumat terén mezi námi a vrchní cestou, ve skutečnosti i na mapě. O mapách vápencových pohoří je však známo, že nemusejí poskytovat úplně věrný obraz skutečnosti. I kdyby kartograf podrobně zakreslil obrysy všech skal a roklí, nikdy nedokáže vystihnout neustálé přetváření vrstevnic. Kyselina uhličitá obsažená v dešti postupně opracovává vápencové horniny a vytváří nové strmé plochy a štíhlé věže. Je tudíž rozhodnuto, obracíme se a na zpáteční cestě vyzvedáváme odpočatého Františka. Musíme se vrátit skoro až na výchozí místo v Poncebos.





Kaňon řeky Cares

Tudy se do Cain nedostaneme

Tak jsme zase na začátku. Podle rozcestníku trvá cesta z Poncebos do Caínu tři hodiny. Na této cestě potkáváme již větší množství lidí. Mnozí z nich absolvují za jeden den pochod tam i zpět. Výlet se dá jít klidně i naopak, ale to není nejvhodnější, jelikož u Poncebos je kopec. Lepší je si ten sestup nechat na konec. To se nás však netýká, jelikož si neseme s sebou naše batůžky a vrátit se nehodláme. Z hlediska zahnání žízně a hladu je to jedno, jelikož občerstvovací zařízení jsou na obou místech. Je dvacet minut po osmnácté hodině a my se vydáváme na údajně nenáročnou trasu, která by však měla obsahovat něco málo adrenalinových zážitků vysokohorské turistiky. Zpočátku absolvujeme trošku náročné stoupání po rozlehlém a převážně holém úbočí strže. Přibližně po třech kilometrech procházíme okolo opuštěných a částečně i rozbořených stavení, která mají na mapě označení Los Collados. Pasou se zde ovce, tak možná některý z objektů slouží jako salaš. V tomto místě také poprvé vidíme vodní kanál. Následuje ještě krátké stoupání k místu s informační cedulí pod jeskyní Cueva Grande. Nejvyšší čas na odpočinek. Nahlížíme do domácích výpisků, studujeme informace z průvodce a dovídáme se, že stezka je dlouhá 12 nebo 15 kilometrů. Čísla nám úplně nesouhlasí, jeden údaj dokonce uvádí pouze 10 km. Jisté je to, že máme za sebou asi tak jednu třetinu cesty. Hodinky ukazují 19 hodin a 15 minut. Únava je odpovídající putování, které máme dneska již za sebou. František tvrdí, že místo toho abychom spěchali pomalu, odpočíváme rychle. Zvažuje, že by pokračoval po rukou, jelikož mu jeho bolavá achilovka neumožňuje plynulou chůzi. Je tady však jeden silný Drahošův protiargument. Chtěl by totiž večer shlédnout v televizi jedno velice zajímavé fotbalové utkání španělské ligy.

Začínáme znovu, avšak již po té správné cestě

A tak pokračujeme a kocháme se zdejší krásnou přírodou. A že je čím se kochat. Turistická cesta z Poncebos do Caín patří totiž k tomu nejkrásnějšímu, co příroda v Picos de Europa svým návštěvníkům připravila. Kaňon Garganta del Cares je opravdu úchvatná soutěska. Hloubka kaňonu dosahuje až několika set metrů a ze stezky široké občas necelý metr a zaříznuté vysoko v úbočí skály se nám nabízí ty nejúžasnější scenerie, jaké si jen lze představit. Sousedící masív Cerredo překonává dno kaňonu dokonce o více jak dva kilometry! Napříč soutěskou vede pečlivě vyvedená a ve skále odvážně vystřílená cesta, která byla vybudována hydrografickou společností v souvislosti se stavbou vodního koryta přívodního kanálu do elektrárny, která leží nad Poncebos. Výstavba kanálu probíhala v letech 1915 až 1921. Vedlejší úlohou kanálu bylo právě propojení vesnic Caín (autonomní oblast León) a Poncebos (Asturie). Postavit kanál se spádem pouze 1:1 000 a sousední cestu muselo být v tomto těžkém terénu hodně složité. Původní plány výstavby se několikrát měnily. Ručně bylo potřeba razit až 71 tunelů. Pracovalo zde 500 lidí a stavba si vyžádala 11 obětí. Když procházíme kolem tohoto neskutečného vodního díla, které se proplétá jako had okolo a uvnitř skal, nestačíme se divit, co je schopen člověk ne jenom vymyslet, ale i vybudovat. Avšak i pohledy dolů nám připadají někdy jako neskutečné. Občas klidná říčka vytváří lesklé plochy vodní hladiny, aby ji po chvíli vystřídali malé vodopády. Jinde se pomalu plynoucí vodě postaví do cesty shluky mohutných skalisek.



Zajímavý vodní kanál


Zasloužený odpočinek

Kaňon Garganta del Cares



Cesta v této své části vede ve strži, která se zužuje a na svazích přibývá vegetace. Přecházíme z provincie Kantabrie do provincie Kastilie a León. Několik minut po dvacáté hodině následuje krátká přestávka a porada. František si hledá nocleh a chystá se ukončit dnešní cestu, Drahoš však stále vidí před sebou televizi se španělským fotbalem. A co já? Při představě, že bych se v noci vydal nedobrovolně na dno propasti, se mi zde spaní moc nezamlouvá. Je rozhodnuto. Frantu zde necháváme, a když dá Bůh, medvědi ho nesežerou a supi neroztrhají, tak se s ním zítra shledáme. Po čtvrthodině odcházíme. Okolojdoucí človíčkové nám říkají, že cesta trvá ještě asi hodinu. Nasazujeme tudíž ostré tempo. Mojí motivací není zase až tak televize, jako brzké stmívání, které ve zdejším kaňonu přichází asi dříve než by člověk očekával. Určité rozčarování přichází po přibližně patnácti minutách chůze. V místě, kde křížíme červeně označenou trasu, se vedle cesty na nás "usmívá" ukazatel směru s uvedením cílového času naší cesty a ten zní 1 a ½ hodiny. Drahoš na mne hodil mrazivý pohled. Já se však bráním, že jsem v tom nevině. Říkám, že když nepolevíme v tempu, tak uvidí alespoň druhý poločas svého vytouženého zápasu.



Závěrečné úseky před Caín

Cesta prochází ve svém závěru několika krátkými i jedním delším vlhkým skalním tunelem s nízkým stropem. Několikrát se také dokonce pomocí úzkých železných můstků nad říčkou Cares dostáváme z jedné strany kaňonu na druhou a zpět. Pohledy z lávky dolů do rokle jsou úžasné. Sice jsme unaveni, ale stále se nám daří pozorovat báječné prostředí kaňonu a obdivovat zdejší krajinu, kterou jsme opravdu nadšeni. Do tunelů však již vcházíme za podvečerní tmy, která začíná zakrývat úzkou mezi skálami ukrytou stezku. Na pomoc si beru čelovku, v jejíž záři vytváří duhu ze stropu tunelu dopadající kapky vody. Ale to již se pomalu začínají rozevírat skály a na obzoru vidíme přehradu v dáli. Je nám jasné, že cíl je nedaleko. Cesta opravdu za chvíli přichází do malé ospalé vesnice Caín. Je 21 hodin a 45 minut a poslední úsek, který měl trvat 90 minut, jsme zvládli za hodinu. Vypadá to tady, že s posledním odchozím turistou směr Poncebos zavřeli dveře a zabednili okna zdejších restaurací. Naštěstí první dojem může být mylný. Otvíráme dveře do prvního objektu, který vidíme, do hostelu a baru "Hostal la Ruta". Pivo zde podávají, televize s fotbalem je zapnutá, tudíž je rozhodnuto. Zůstaneme na druhý poločas fotbalového utkání Real Madrid - FC Barcelona. Jaké však je moje překvapení a Drahošova radost, když po reklamní přestávce ve 22 hodin slavný zápas teprve začíná.

Fotbalisté Barcelony porazili v tomto ostře sledovaném "El Clásiku" Real Madrid na jeho hřišti 2:0 a vystřídali ho v čele soutěže. Katalánský velkoklub ukončil dvanáctizápasovou vítěznou ligovou sérii Realu a jako první tým v této sezóně dokázal na stadiónu Santiaga Bernabéua bodovat. První branku tradičně vypjatého duelu zaznamenal ve skvělé formě hrající Messi. Druhý gól zařídil deset minut po přestávce Pedro.

U baru sedí a sleduje televizi také několik místních. Byli jsme zvědavi, kterému klubu budou fandit. Avšak nedozvěděli jsme se to. Sledovali sice fotbal, ale výraznou náklonnost jednomu či druhému mužstvu neprojevili. Ono se ani není, co divit. Nacházíme se celkem daleko od obou měst. Lidé tady mají asi jiné starosti než být příznivcem velkoklubu z Barcelony či Madridu. Zápas končí až chvilku po půlnoci. Odcházíme a zjišťujeme, že nám nohy ztuhly dokonale, jelikož jediný strečink, který jsme po tak náročném dni podnikli, bylo hašení žízně. Hned vedle hostelu se nachází veřejné tábořiště. V tuto jarní dobu ještě není v provozu a tak na krásné měkké travičce v jednu hodinu po půlnoci nikým nerušeni usínáme.


Vesnice Caín0 hodin 30 minut
Nadmořská výška....495 m.n.m.
Teplota+ 7°C
Vlhkost79%




Neděle 11. 4. 2010

Vesnice Caín7 hodin 30 minut
Nadmořská výška....495 m.n.m.
Teplota+ 4°C
Vlhkost78%

V půl deváté vstáváme a jdeme se vykoupat do řeky Cares. Voda je "příjemně" studená, přežili jsme to. Před desátou přichází František. Vítáme ho a jsme rádi, že je zdráv po fyzické i psychické stránce. V noci totiž slyšel všelijaký praskot, šum a šelestění, které nechávalo dost prostoru pro jeho bujnou fantazii. Co to bylo, co ho v noci rušilo, ale nesežralo, nám neřekl.




Chvilku si ještě povídáme a v jedenáct hodin odcházíme z vesnice Caín. Krátký pobyt v Picos de Europa v nás sice povzbudil chuť poznat tuto oblast ještě mnohem důkladněji, ale i přesto jsme se rozhodli dneska opustit zdejší krásné hory. Máme totiž před sebou dlouhou cestu. Určitě by nebyl špatný nápad se do těchto míst vrátit, ale ne na dva dny, nýbrž alespoň na dva týdny. Dnes se však chceme podívat trochu jižněji, nahlédnout do španělské duše, do provincie Kastilie a Leon.

Na odchodu z vesnice Caín

Žádnou turistickou cestu nevidíme a tak místo namáhavého prodírání se lesními houštinami jdeme raději po silnici a zkoušíme stopovat. Předtím jsme se samozřejmě rozhlíželi po autobusové zastávce a jízdním řádu, ale z minulé zkušenosti nám bylo jasné, že asi moc úspěšní nebudeme. Pro místní sem asi autobus nezajíždí a turistické spoje zde jezdí jenom v létě. Cesta vede stále okolo řeky a přírodní scenérie neztrácejí na své kráse. Také sluníčko dává o sobě vědět a pálí, jak to jenom jde. Chůze po asfaltu začíná být čím dál tím náročnější. Silnice totiž nevede plynule okolo řeky, jak jsme původně očekávali, nýbrž neustále stoupá nahoru a poté zase klesá dolu. Od stopování nás zase až tak ruce nebolí. Auta ne že by nechtěla zastavit, ona totiž skoro vůbec žádná nejezdí. Už začínáme také koukat do mapy a uvažovat, kam jsme schopni dnes dojít. Nakonec se však přece na nás štěstí usměje a právě v tom největším kopci nám zastaví jeden ochotný řidič. Nacházíme se před průsmykem s vyhlídkou Mirador del Tombo a v nohou už máme přes čtyři kilometry. Projíždíme pouze jednou osadou, která se jmenuje Cordiňanes, a po několika dalších minutách vystupujeme v městečku Posada de Valdeón, které představuje jižní vstupní bránu do pohoří Picos de Europa.


Je právě jedna hodina po poledni a my se musíme před sluníčkem někam schovat. Po důkladné úvaze nás napadá jediná rozumná možnost - restaurace. Vybíráme si zase takovou, kde vidíme nejvíc místních lidí. A volba to byla opět dobrá. K pivu jsme dostali jako pozornost na misce něco malého, chutného, chlupatého a mastného, co samozřejmě podněcuje žízeň. A jako odměnu za naši návštěvu nám také autobus zajistili. Ani ve zdejším kraji nemají totiž ve zvyku vybudování autobusové zastávky a vyvěšení jízdního řádu. Nejprve nám nebylo jasné, proč po nás chtějí jméno, když jsme se ptali na čas odjezdu autobusu. Obsluha však byla sympatická a tak jsme se rozhodli svěřit náš odjezd do jejich péče.

Městečko Posada de Valdeón





Po třech pivech se přiblížila patnáctá hodina. My jsme vyšli ven a prohlížíme si městečko. Objevuji mimo jiné také objekt s nápisem Fabrica de Quesos y Mantequilla. Za jeho zdmi se vyrábí španělský modrý sýr Queso de Valdeón, jehož produkcí je zdejší obec proslavena (sýr byl uznán jako originální národní druh v rámci Evropské unie). Do našeho odjezdu zbývá pouze několik minut, tudíž není bohužel možno zjišťovat detaily ohledně nákupu sýru. Po chvíli opravdu slibovaný spoj přijíždí. Mikrobus se nám sice zdá malý na to, aby jel takovou dálku, ale dle pokynů řidiče nastupujeme. Také odjezd jiným směrem, než jsme očekávali, nás trochu zarazil, ale posléze jsme pochopili zdejší dopravní systém. Malý autobus s námi projel okolní vesnice a nabral ještě několik lidí, kteří buď jezdí pravidelně, nebo je do vozu objednali jako nás.



V 15 hodin 45 minut přijíždíme do vesnice Portilla de la Reina. Zde byl zaparkovaný normální velký autobus, do kterého jsme přesedli. Řidič odstavil mikrobus a ujal se řízení autobusu. Zajímavý způsob. Pracovní síla je zde asi drahá nebo autobusů mají dost a řidičů málo. Taktéž by asi byl problém vytočit se nebo projet na některých místech v horách s velkým autobusem. Obec Portilla de la Reina se již nachází na hlavní silnici, spojující severní pobřeží s jižní částí území. Po této silnici, avšak o něco severněji, jsme před dvěma dny putovali, když jsme se chystali navštívit pohoří Picos de Europe. A nyní ho již definitivně opouštíme.


Prvním větším městem, kterým projíždíme a kde zastavuje autobus, je Riaňo. Kocháme se krásnými pohledy. Město leží u přehrady Embalse de Riaňo, okolo jsou louky a v dáli zasněžené vrcholky hor. Úžasná kombinace přehradně-modré, louko-zelené a horo-bílé barvy. Fotografujeme i přes okno autobusu. V 18 hodin a 15 minut přijíždíme do města León. Určitě je to také krásné místo, ale my zjišťujeme, že mají poslední volné jízdenky do města Salamanca, a proto se rozhodujeme pro tuto volbu a v 19 hodin odjíždíme dálkovým autobusem z Leónu. Silnice vede v převážně osídlené, skoro rovinaté oblasti, kopečků je zde o poznání méně. Pozorujeme okolí a odhadujeme vzdálenost do cíle. Očekáváme zastávku ve městě Zamora, ale jedná se skutečně o rychlíkový spoj a tudíž jenom projíždíme okolo. Cesta je dlouhá a žíznivá. Ve 21 hodin 30 minut jsme se dočkali. Na náhorní rovině skoro v centru země vyrůstá před námi jedno z nejkrásnějších kastilských a možná i španělských měst, Salamanca. Vzhledem k pozdní době a k velikosti města jsme rozhodnuti, ač déšť nelze očekávat, vyhledat placený nocleh. Chvíli na autobusovém nádraží zjišťujeme odjezd autobusu a posléze si necháme poradit, že to na hlavní náměstí je asi něco přes kilometr a tudíž odcházíme pěšky. Netrvá skutečně dlouho a ocitáme se na nesporném klenotu v centru města, na náměstí Plaza Mayor. Jedná se o mimořádně velké náměstí, které je opravdu jedno z nejkrásnějších a nejelegantnějších, jaké jsem kdy viděl. Jeho kouzlo vynikne především v noci, když je magicky osvětleno. Náměstí tvoří velká centrální plocha, kterou ohraničuje souvislý blok čtyřpatrových budov, na severní straně přerušený o patro nižší nádhernou budovou radnice.



Úžasná noční Salamanca

Cena za tři osoby v autobuse z vesnice Posada de Valdeon do města León
Vzdálenost 145 km ....... 30,75 Eur

Cena za tři osoby v autobuse z města León do města Salamanca
Vzdálenost 210 km ....... 39,60 Eur


Podle rady z průvodce si nacházíme ubytování v hostelu Pensión Los Ángeles. Nachází se v prvotřídní lokalitě, přímo na náměstí, ale ceny jsou zde senzačně nízké. Před půlnocí se vydáváme na průzkum nočního města. O Salamance se píše, že nežije pouze minulostí, nýbrž se má jednat o živé univerzitní město. Zdejší početná, asi padesátitisícová studentská populace bere často noc útokem. Před námi je tudíž město probouzející se k čilému nočnímu životu. Kromě úžasně nasvícených památek navštěvuje bary a pozorujeme místní lidi. Ten pravý studentský podnik objevujeme až úplně nakonec, když už se chystáme k návratu. Jedná se o rušný irský pub O´Hara´s. Hraje tady kapela - kytara, bicí a saxofon. Ve dvě hodiny po půlnoci to vypadá, že noc je ještě mladá, jakoby studentský večírek teprve začínal. Moc se nám tady sice líbí, ale z finančních a časových důvodů po půlhodince tento báječný podnik opouštíme. Když přicházíme zpět na pokoj, ručičky hodin ukazují 2 hodiny a 30 minut a tudíž je čas myslet zase na spánek.

Nocleh v hostelu Pensión Los Ángeles
Třílůžkový pokoj se sociálním zařízením ...... 60,00 Eur
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.