CESTOVÁNÍ PO ŠPANĚLSKU A PORTUGALSKU - DUBEN 2010 - I.část (Bilbao, Guggenheimovo muzeum, Picos de Europa)

7. října 2010 v 8:54 |  PUTOVÁNÍ PO SVĚTĚ

Na počátku byla opět myšlenka uskutečnit zajímavou cestu do nějakého, pro nás neznámého místa a po návratu podat doma svědectví o tom, jak to tam vypadá, jací tam žijí lidé a co se tam odehrává. Možností, kde jsme ještě nebyli, je sice hodně, ale rozhodování bylo jako vždy velmi složité. Nakonec jsme po zralé úvaze řekli "budiž Španělsko a Portugalsko". A tak se také stalo. Začátkem února jsem zašel do cestovní kanceláře za naší známou letenkovou paní, která nám opět našla zajímavou cenu zpáteční letenky. Tentokrát jsme si vybrali přílet a odlet z jiného letiště. Místo bylo známé, cena pod pět tisíc korun přijatelná a tak jsem provedl rezervaci. Opět zbýval pouze jeden den na to, abych získal od spolucestujících konečné rozhodnutí. Dvanáctého února jsem všem oznámil, že letenky jsou zakoupeny.



Čtvrtek 8. 4. 2010

Tak konečně je tady ten dlouho očekávaný den. Ráno ve čtvrt na čtyři mě odváží můj báječný švagr směr Praha. Vzhledem k tomu, že ručička jeho tachometru neustále atakovala maximální povolenou rychlost automobilu, tak cesta na letiště Ruzyně trvala pouze něco okolo hodiny. V odbavovací hale chvíli čekám na zbývající dva členy naší výpravy, se kterými v šest hodin středoevropského času odlétám letadlem Airbus A 320-200 společnosti Lufthansa. Skoro nestačíme ani sníst nabízenou svačinu a vypít podávaný nápoj a v 7 hodin 10 minut přistáváme na letišti ve Frankfurtu. Zde čekáme skoro čtyři hodiny a tak si prohlížíme jedno z největších evropských letišť. Ochutnáváme kávu, kterou zde automat nabízí kávychtivým cestujícím zdarma. V 11 hodin 15 minut odlétáme opět se společností Lufthansa, tentokrát v letadle Boing B 737-300. Na letišti u španělského města Bilbao, největšího a hlavního města v provincii Baskicko (Bizkaia - baskicky), přistáváme ve 13 hodin 20 minut. Chceme si posunout ručičky na hodinkách, ale posléze si uvědomujeme, že je zde stejný čas jako u nás doma. Je to věc velmi zajímavá. Španělsko je z hlediska polohy západoevropský stát. Asi 80 % jeho území leží na západní polokouli, ale přesto se tam užívá středoevropský čas. Člověk by automaticky řekl, středoevropský čas je určen pro region střední Evropy. A co má Španělsko společného se střední Evropou? Při pohledu na mapu vůbec nic. Ke stejným závěrům dojde člověk, když se podívá, kudy prochází ve Španělsku nultý poledník, napravo Valencie. I toto by měl být jeden z hlavních důvodů pro zavedení západoevropského času.

Jsou přesně dvě hodiny po poledni, když vycházíme před odbavovací halu. Prostředí zde není zrovna ideální, jelikož probíhá v současné době oprava letištní budovy a okolí. Napravo před vchodem objevujeme zastávku a po několika minutách odjíždíme autobusem č. 3247. Naší cílovou zastávkou je autobusové nádraží. Zde zjišťujeme informace ohledně odjezdu autobusů, ale dozvídáme se pro nás nepříliš dobrou zprávu. Většina spojů je obsazena. Kupujeme si tedy jízdenku na autobus do vesnice Unquera s odjezdem v 17 hodin a 30 minut. Batohy, které necháváme na lavičce, nejprve hlídá Franta. Já s Drahošem jdeme do města. Už při příjezdu na autobusové nádraží si můj parťák všimnul, že nedaleko se nachází fotbalový stadion, a tak cíl naší cesty je jasný. Absolvujeme jedno kolečko okolo fotbalového stánku místního klubu Athletic Club Bilbao. Stadion San Mamés s kapacitou necelých 40 tisíc diváků je jedním z nejstarších ve Španělsku. Drahoš hledá nejlepší místo pro fotografii a nějakou místnost s informacemi, suvenýry nebo dokonce muzeum. Zvenku působí objekt poněkud chladně, takový odlidštěný. O to více může být zajímavý uvnitř, ale ne pro nás. Všechny vstupy, prodejna i informační místnost jsou uzavřeny. Po absolvování této fotbalové exkurze jdeme do přilehlých uliček, kde si kupujeme vodu na cestu.

Cena za tři osoby v autobuse z letiště na autobusové nádraží
Vzdálenost 10 km .... 3,90 Eur

Letiště Bilbao (BIO) patří mezi středně veliké letiště a nachází se 12 kilometrů severním směrem od centra města Bilbao. Autobus č. 3247 jezdí z letiště na městské autobusové nádraží denně od 6:00 do 24:00 hodin každých 20 minut. Zastávka v době rekonstrukce byla napravo před terminálem, lístek za 80 centů se kupuje u řidiče.


Následně zůstává na nádraží Drahoš a já s Frantou se jdeme podívat do moderní části města, jíž dominuje jedna světoznámá budova. Naše cesta vede až k řece Nervión, kde se nachází nepřehlédnutelný objekt Guggenheimova muzea (Guggenheim Museum Bilbao) od architekta Franka Gehryho. New York má sochu Svobody, Paříž Eiffelovku a španělské či baskické Bilbao má od roku 1997 toto mistrovské dílo. Rázem se z průmyslového, pro turisty moc nezajímavého severošpanělského přístavního města, stalo jedno z nenavštěvovanějších měst země za Pyrenejemi. Nejprve ze všeho nás jako každého návštěvníka upoutá "štěně", jehož autorem je americký výtvarník Jeff Koons. Je to úžasná, 13 metrů vysoká socha, pokrytá květinami, uvnitř které je vestavěný zavlažovací systém. Vzhledem k časovým možnostem nenavštěvujeme vnitřní expozice, pouze do interiéru objektu symbolicky nakukujeme a prohlížíme si budovu muzea především zvenčí. Tiše žasnu nad neskutečnou fantazií architekta a obdivuji množství barev, které se odráží od titanového obkladu, vápencového zdiva a skla. Dalším objektem, který zaujme každého, je obří pavouk s názvem Maman (Maminka) od francouzské umělkyně Louise Bourgeois. Krásné pohledy na tento architektonický skvost, kterým Guggenheimovo muzeum bezesporu je, se také nabízejí z mostu Puente de la Salve. Ve vodách řeky se odráží stříbřitý lesk této dechberoucí stavby. Na jedné straně mostu je věž, která má připomínat plachtu, a na druhé straně se nacházejí ostatní budovy Guggenheimova muzea, které navozují představu lodě.
Guggenheimovo muzeum a úžasné štěně

Jeff Koons - štěně
Guggenheimovo muzeum a most Puente de la Salve

Tato stavba je úžasná snad ze všech stran

Guggenheimovo muzeum

Pohled z mostu Puente de la Salve


V 17 hodin 30 minut nasedáme do autobusu a odjíždíme z města ven. Cesta vede přibližně západním směrem nedaleko od pobřeží. Kousek za městem přejíždíme z provincie Baskicko do provincie Kantábrie. Nacházíme se v Biskajském zálivu. Jméno "Biskajský" znamená v původním významu baskický, ale vlastní Baskicko leží více na východ, směrem k francouzské hranici. Biskajský záliv je pro Španěly moře Kantaberské. Také horský masív táhnoucí se podél pobřeží se jmenuje Cordillera Cantábrica čili Kantabrijské pohoří. Moře a hory vtiskly charakter tomuto kraji. Umí být krásný i drsný. My jsme ho však zažili jako malebný a přívětivý.

Cena za tři osoby v autobuse z města Bilbao do vesnice Unquera
Vzdálenost 163 km ….. 34,38 Eur

Kocháme se krajinou, času na to máme dost. Autobus je totiž v nepříliš dobrém technickém stavu. Každou chvíli zastavuje a znovu a znovu se pokouší rozjet. Pouze dva lidé jsou trochu nervózní a nadávají, ostatní situaci přijímají v pohodě. Nakonec jsme se dokodrcali do města Santander, hlavního města provincie Kantabrie. Zde řidič vozidlo odstavuje, a my přesedáme do jiného autobusu. Po více než 160 kilometrech cesty vystupujeme ve 20 hodin 45 minut v městečku Unquera, které je posledním městem na západní straně provincie Kantábrie. Zde chvíli zjišťujeme, jaká je naše situace a posléze je nám jasné, že dnes už dále žádný autobus nejede. Na informace se ptáme také v baru, před kterým autobus zastavil. Zaujal nás hlavně tím, že na vstupních dveřích místo cedule s otvírací dobou nebo jízdního řádu visí fotografie hledaných teroristů z baskické organizace ETA.

Je hezké počasí, světla je stále také dost a tak se vydáváme na pěší pochod. Do úplného setmění ještě zbývá asi něco přes hodinu. Uvědomujeme si, že i když jsme na úrovni časového pásma nultého poledníku, stále se řídíme středoevropským časem. Nacházíme se však daleko na západě, na druhé straně od nultého poledníku, tudíž se večer stmívá a ráno rozednívá mnohem později než u nás. Jdeme po silnici a zkoušíme občas stopovat. Silnice je však plná zatáček a tak to vypadá, že se asi úspěch nedostaví. Někde v těchto místech přecházíme hranice španělských provincií, z Kantábrie do Asturie. Pomalu se začíná stmívat. Bylo by dobré najít nějaké místo ke spaní. Úkol je o to jednodušší, že dneska pršet nebudu. Nakonec pohodový a pochodový večírek končí ve 22 hodin 30 minut ve vesnici Buelles, kde objevujeme oddychový a piknikový areál s krásně posekanou travičkou. Prostor je oddělen zídkou a stromky od silnice i okolí. Zde jsme rozložili naše věci, pojedli domácí zásoby, vyprázdnili pivní plechovky, aby nás druhý den při pochodu netížily. O půlnoci jsme usnuli šťastným spánkem lidí, kteří po roční přestávce opět vyrážejí tam, kam chtějí, to jest do krásné přírody a na zajímavá místa.

Vesnice Buelles23 hodin 10 minut
Nadmořská výška.....40 m.n.m.
Teplota+ 7°C
Vlhkost76 %




Pátek 9. 4. 2010


Vesnice Buelles7 hodin 50 minut
Nadmořská výška.....40 m.n.m.
Teplota+ 5°C
Vlhkost78%

Přišlo ráno a my v osm hodin vstáváme. V klidu balíme věci a snídáme. V půl desáté odcházíme z nocležiště. Na zádech máme každý svůj "malý" dvacetikilový batůžek. Potřebujeme se dostat do městečka Panes. Chvíli zkoušíme čekat na autobus, čas jeho odjezdu však neznáme. Zastávka zde sice je, ale jako všechny ostatní ve Španělsku, ani tato není vybavena jízdním řádem. Asi čtvrt hodiny stopujeme, ale také to nevypadá na úspěch. A tak se v 9 hodin 40 minut vydáváme pěšky po silnici. Je hezky, okolní příroda je krásná a tak se kocháme. Blížíme se pomalu do krajiny vysokých hor a příkrých skal, do pohoří Picos de Europa. Vrcholky těchto hor byly zpravidla také prvním a s napětím vyhlíženým symbolem vzdálených evropským břehů, který spatřili námořníci při návratech ze strastiplných zaoceánských cest do Ameriky. Když měli námořníci štěstí a bylo pěkné počasí, zahlédli v dálce, na obzoru, bílé horské štíty. Také my máme dnes štěstí na hezké počasí, což ve zdejším kraji nebývá zvykem. Pohoří Picos de Europa je místem s nejvyšším srážkovým úhrnem na celém Pyrenejském poloostrově. Vlhký oceánský vzduch, přicházející od Biskajského zálivu, kondenzuje na návětrných vápencových svazích v těžké dešťové mraky. Počasí je zde srovnávané s počasím v Británii nebo Irsku. Není chladné, ale hodně deštivé a navíc rychle proměnlivé. Zdejší hory se umějí chovat jako žena. Jeden den se usmívají a zahrnují člověka láskyplnými slunečními paprsky a vzápětí se zamračí a začnou pouštět hrůzu.

Krásný a zajímavý španělský venkov

Picos de Europa, vápencový blok rozměru asi 40 * 25 km, je součástí Kantabrijského pohoří, které se táhne severem Španělska, od západu k východu, kde přechází do menších horských masivů navazujících na Pyreneje. Celé Picos de Europa bývají členěny na západní, střední a východní část. V nejvyšší centrální části leží i nejvyšší hora Torre de Cerredo (2648 m). Jedinečné prostředí zajímavě tvarovaných skalních štítů, propastných kaňonů, řek a bohaté vegetace vedlo již v roce 1918 k vyhlášení prvního španělského národního parku Montana de Covadonga. Teprve v roce 1995 bylo celé pohoří prohlášeno za Národní park Picos de Europe. Roku 2003 získalo navíc statut světové biosférické rezervace. Svou výměrou 65 000 ha se jedná o největší chráněné území Španělska. Nalézá se na území tří provincií Asturie, Santander a León. Kromě běžných turistů toto pohoří rádi navštěvují horolezci a jeskyňáři. Ze zástupců živočišné říše jsou největší chloubou národního parku především medvědi hnědí, jejichž populace se odhaduje na padesát kusů. Symbolem parku se však stal kamzík. Prohání se jich zde údajně na patnáct tisíc kusů, což je v rámci Pyrenejského poloostrova nejvyšší koncentrace vůbec.

Název "Picos de Europe" je možno najít na starých mapách a kronikách už asi od 16. století. Nejstarším doloženým dokladem je spis profesora Lucia Marinea Sicula z roku 1530, kde jsou tyto hory nazvány jako "Rupes Europae". Ve vzdálenější historii se však vyskytují odlišné názvy. Nejstarším pojmenování "Idoubeda" pochází od Římanů, s příchodem muslimů se hory mění na "La Pena de Pelayo". Dnešní výraz "Evropské štíty" je však používán teprve až od 19. století. Podle oficiálního výkladu byli původci tohoto názvu pohoří námořníci vracející se ze zámořských plaveb. Existují však ještě jiné varianty. Například podle starých řeckých pověstí ukrýval mocný Zeus v tomto divokém koutě země princeznu Európé, kterou unesl fénickému králi Atenorovi.

Pozorujeme krajinu zvedajících se hor, která je stále krásnější. A jak se tak kocháme, ani nám nepřijde, že už máme za sebou šest kilometrů. V 10 hodin 30 minut přicházíme k ceduli, která již zdáli dává tušit název Panes. Moc jsem tomu však nevěřil. O to větší jsem měl radost, že se z toho městečka skutečně Panes vyklubalo. Chvíli ještě rozebíráme možnosti našeho dalšího putování. Panes leží na křižovatce dvou silnic a tudíž dvou možností přístupu do národního parku. Západním směrem je možno se dostat po silnici AS-114 do Las Arenas a Cangas, na jih vede silnice N-621 do Potes. Po chvíli je rozhodnuto. Hledáme autobusovou zastávku a současně si prohlížíme městečko. Lidé nám ukazují místo na hlavní silnici před jedním barem, kde by měl autobus zastavovat. Označení však žádné, jízdní řád tady nevisí ani omylem. Pročítám výpisky a poznámky pořízené už doma a nacházím informaci, že by měl autobus přijet asi okolo poledne. Čekáme tudíž na místě, které se nám jeví jako ideální. Když je člověk odkázán při poznávání tohoto krásného kraje na prostředky hromadné dopravy, tak musí mít především dost času, velkou trpělivost a přiměřené pátračské schopnosti. Do hor jezdí totiž jenom několik autobusů a většinou pouze v letních měsících. Picos de Europa se rozkládají na území třech oblastí a regionální doprava napříč pohořím tudíž moc nefunguje. Moderní cestovatel by si samozřejmě v telefonu zjistil aktuální informace nebo našel nejbližší místo s internetem. Tam by se dozvěděl čas a místo odjezdu autobusu a pomocí GPS navigace by určil skutečnou polohu zastávky. Ale tato závislost na elektronických vymoženostech se nás netýká. Souhlasím sice, že v některých situacích to může být skvělá pomůcka, ale při trvalém používání člověk ztrácí schopnost vyznat se v mapě, orientovat se v terénu a pamatovat si cestu a možná i zážitky z putování.

Zajištění dopravního prostředku pro následující cestu však netrvalo tak dlouho, jak to původně vypadalo. Všimli jsme si totiž, že již nějakou dobu nás pozoruje člověk, který má naproti přes ulici zaparkované auto. Buď se ho nás zželelo, nebo si chtěl přivydělat, a tak nám nabízí odvoz. Cenu shledáváme přiměřenou naší peněžence i skutečnosti, že by možná žádný autobus dneska nemusel jet. A tak nakládáme batohy i naše maličkosti do vozu Renault Laguna a v půl dvanácté odjíždíme směrem na Potes. Jedeme zajímavým údolím říčky Deva. Původně jsme chtěli vysednout na hlavní silnici u obce La Hermida, která se nachází v překrásné rokli Desfiladero de la Hermida. Stěny údolí jsou zde v některých místech tak vysoké, že sem ani v poledne nezasvitne přímé slunko. Kombinace naší lenosti a venkovního vedra však způsobuje, že se místo vystupování na dně této soutěsky domlouváme s řidičem na prodloužení naší jízdy do vesnice Beges (na mapě se to někdy píše Bejes). Když projíždíme serpentiny do kopce, tak se shodujeme, že jsme udělali dobře. Viděli jsme sice už také první turisty, ale ti vyrážejí do hor s malým batůžkem, nebo zcela bez něj. To my s plnou polní bychom se pěkně zapotili. V pravé poledne řidič zastavuje, dál už se jet nedá, silnice zde končí. Vystupujeme z auta v nádherné vesničce Beges.

Cena za tři osoby v autě (placený odvoz) z městečka Panes do vesnice Beges
Vzdálenost 18 km ….. 20,00 Eur

Okolo krásné vápencové skály a hluboké údolí pod námi. Vypadá to, že se nacházíme vysoko v horách. Ve skutečnosti jsme v nadmořské výšce 600 metrů. Všude se pase plno zvířat - krávy, ovce, koně, kozy. Ideální místo na odpočinek. Nás však čeká náročný výlet a tak plánujeme obědovou přestávku tam kousek nahoře na tom vrcholku, co vidíme. Začínáme tedy šlapat do kopce. Místní lidé nás pozorují a nechápou, proč děláme takové neužitečné věci. Po půlhodinové chůzi se na chvíli zastavujeme u informační tabule ve výšce 850 metrů nad mořem a zkoumáme mapu. Okolo nás jsou stáda bílých ovcí, kamenné zídky i drátěné ploty táhnoucí se do dálky.

Ovečky

Při dalším pochodu zjišťujeme, že za každou další zatáčkou, za každým dalším vrškem pokračuje cesta pořád nahoru. Nakonec jsou dvě hodiny po poledni, když přicházíme na místo, kde se už cesta začíná narovnávat a tak zastavujeme. V břiše nám kručí jako při jelení říji a tak se pouštíme do domácích zásob.

Vesnička Beges

Už jsme něco vystoupali

Odpočíváme a sluníčko nám suší věci i zpocená čela a těla. Je krásné počasí, na obloze ani mráček. Takové meteorologické štěstí jsme nečekali. Několikadenní úplné jasno a slunečno zde bývá málokdy. Blízkost Atlantského oceánu a špatné povětrnostní podmínky Biskajského zálivu (je nazýván varným kotlem evropského počasí) mají na svědomí velmi drsné životní podmínky. Pohoří Picos de Europe má v rámci Španělska největší dešťové srážky, hory jsou navíc vystaveny ostrým bičujícím větrům a bouřím. Horského prostředí s takto extrémními hodnotami využívají údajně španělské himálajské expedice jako ideálního tréninkového místa. My jsme se však při návštěvě tohoto pohoří trefili do periody krásných slunečních dní a tak jsme odměněni neskutečně úžasnými sceneriemi, na které zcela jistě dlouho nezapomeneme. Ve čtvrt na čtyři pokračujeme dál po cestě, která je na některých mapách značena GR 11. Společnost nám dělají koně, krávy a ovce. Naše zvolená trasa je pěkná vycházka s úžasnými rozhledy na krásné hory z bílého vápence. Postupně se holé skály začínají měnit v zalesněné plochy, porostlé převážně buky a také začínáme objevovat v trávě různé druhy kvetoucích kytiček.

Koníci

V místě, kde cesta překonává potůček Arroyo de los Lobos, procházíme okolo služebního vozidla národního parku. Stojí u něho několik mladých lidí s lyžemi. Sjezdové tratě jsme zde nikde neviděli a na lyžařské ochránce přírody také nevypadají. Asi se rozhodli užít si krásné slunečné lyžování na posledním sněhu, který se drží ve vrcholových partiích zdejších hor. Zda je to legální nebo možné pouze za doprovodu lidí z NP se asi nedovíme. O kousek dál se cesta rozdvojuje. Vlevo je možno doputovat k chatě Casetón de Andara (1.725 m.n.m.) a k okolním kopečkům. My pokračujeme napravo a za chvíli potkáváme skupinku turistů. Byli o kousek výš než my a ve sněhu tam viděli stopy od medvěda. Nám se naštěstí toto zvířátko vyhýbá. Při pohledu napravo přes rokli vidíme na protější straně vesnici Tresviso, o které se píše, že je konec světa, neboli nejzapadlejší vesnice v Picos de Europa. Je možné tam sice dojet autem, ale silnice zde končí. Je to však zajímavý a hodně navštěvovaný konec světa. Tresviso je totiž známé výrobou modrého plesnivého sýru. A také krásnými výhledy do okolí a rozjímáním.


Nás však po překročení potoka Arroyo de Valdediezmo čeká na závěr dnešního pěšího výletu celkem náročné a zdlouhavé stoupání. Po jeho absolvování přicházíme v sedmnáct hodin a čtyřicet pět minut k parkovišti do sedla Jito de Escarandi, které se nachází v nadmořské výšce 1.290 metrů. Zde je pro někoho výchozí, pro nás konečný bod tohoto krásného putování za nádherného počasí. Na mapě zjišťujeme, že silnice vede napravo do již zmiňované obce Tresviso, nás však zajímá druhý směr. Chceme se dostat do obce Sotres, vzdálené odsud asi pět kilometrů.

V okolí stojí několik domečků, které jsou na mapě označeny jako Majada del Hoyo del Tejo. Odhaduji však, že slouží spíše k hospodářskému účelu než k trvalému bydlení. Možné ale právě z nich přišli dva postarší domorodci, kteří odpočívají na louce nedaleko od nás. Vypadají spokojeně. Pohled na ně mi tak nějak vyjadřuje život ve Španělsku. Lidé nespěchají, nepřetrhnou se, každý má na všechno dost času. Nějaká efektivita, důslednost, na to se tady nehraje. Častá odpověď je "maňana", tedy klídek, na všechno je čas zítra nebo pozítří. Zkouším se jich ptát na autobus. Nejprve to vypadá, že se dovídám dobrou zprávu, ale posléze zjišťuji, že jsem jim asi rozuměl špatně. Nic dneska už nejede. Patrně budeme muset pokračovat pěšky. Rozhodli jsme se však ještě chvíli stopovat. A volba to byla dobrá. V 18 hodin 15 minut nám zastavuje auto, které však bere pouze Frantu a batohy, posléze tam ještě přisedá Drahoš, jelikož já současně zastavuji další auto. Ve vysokohorském městečku Sotres (1.045 m.n.m.), nejvýše položené osadě v pohoří Picos de Europa, vystupuji a vidím, že autostop mých spolucestujících na mě čeká. Španělština Franty a Drahoše (stejně jako ostatní cizí jazyky) se opírá pouze o počítání do pěti (víc piv si většinou nedávají) a o několik dalších základních slovíček. Přesto se jim za jízdy podařilo domluvit, že mohu nastoupit do zavazadlového prostoru dodávky, na což původně nechtěl řidič slyšet. A tak pokračujeme dalších 11 kilometrů, do místa zvaného Puente Poncebos, které je výchozím místem řady turistických cest. Auto kličkuje po úzké asfaltce, proplétající se přes staré kamenné mosty a okolo zajímavých osad údolím říčky Duje.

Ve tři čtvrtě na sedm vystupujeme na parkovišti u lanovky. V některých průvodcích označují Poncebos jako město, ale já vidím pouze malou osadu, tvořenou hrstkou budov, restaurací, penzionem, parkovištěm se stanicí lanovky a vodní elektrárnou. Chvíli se procházíme po okolí, zjišťujeme také odjezdy lanovky a nakonec jdeme ochutnat do restaurace točené pivo. Tekutiny je nutno průběžně doplňovat a vitamín B je také potřebný. Dopoledne jsme ušli 6 kilometrů a vzdálenost odpolední procházky činila dalších 12 kilometrů, vše s kompletní výbavou na zádech. Myslím, že je to poctivě vyrobená žízeň. Večer uleháme na okraji parkoviště kousek od místa, kde se vlévá říčka Duje do řeky Cares.

Puente Poncebos



Vesnice Puente Poncebos....23 hodin 10 minut
Nadmořská výška235 m.n.m.
Teplota+ 11°C
Vlhkost85%
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.