PUTOVÁNÍ PO ARMÉNII - březen 2009 - IV. část (Areni, Geghard)

17. ledna 2010 v 14:51 |  PUTOVÁNÍ PO SVĚTĚ

Čtvrtek 26. března 2009

 
Ráno vstáváme okolo deváté hodiny, jdeme na čerstvý vzduch na zahradu a poté do kuchyně, kde nás čeká snídaně, jejíž součástí je také opět výborná kořalka. Zkoušeli jsme sice odmítnout, že běžně tuto tekutinu k snídani nepijeme, ale záhy jsme pochopili, že by se jednalo o urážku hostitele. Následně jsme se i domluvili na oboustranně rozumném finančním vyrovnání za papání, bumbání a spinkání.


Prohlížíme si také znovu zahradu a část vesnice, kde se nacházíme. I zde stojí domy z červeného tufu, jak je v Arménii zvykem. Některé jsou zčásti nebo zcela omítnuté, jiné na úpravu fasády teprve čekají a možná se ani nedočkají. Vše záleží na penězích. V jedenáct hodin, po dlouhém loučení, nás odváží Razmik na stanoviště maršrutek. Po cestě mu sdělujeme, že potřebujeme poradit, kde se dá koupit stáčené víno. Otáčí se a jedeme opět k němu domů, kde se koná obchod. Jako dárek jsme dostali hruškový kompot a tašku jablek. Kompot ochutnal Franta až doma, tak nemohu posoudit jeho klady a zápory. Batohy nám ztěžkly o nakoupené věci a dary, brzy budeme muset za ně ujíst něco z domácích zásob.

Domácí víno stáčené do PET lahve...1.000 AMD/3 litry
Domácí kořalka do PET lahve1.000 AMD/1 litr

Pět minut po poledni odjíždíme maršrutkou směr Jerevan. Řidič je opět ochotný a neodradí ho ani naše velké batohy, které ne zcela jednoduše dostáváme do minibusu, a to opět bezplatně. Po cestě si mimo jiné prohlížíme hranici se sousední Azerbajdžánskou enklávou Nakhichevan, kterou jsme viděli předminulý den, nebo také lidi pracující na vinohradu, zkoumáme i průjezd okolo měst Ararat, Artashat a Masis nebo železnici, po které vlaky nejezdí a podobně. Ale většinou naše pohledy končí u bájné hory Ararat, která je dnes vidět podstatně lépe než minule. V souvislosti s tím si vzpomínám, že nás během našeho putování místní několikrát upozornili, že oni neříkají Ararat, ale Masis. Ani tentokrát nenavštěvujeme významné poutní místo, monastýrek Khor Virap, který se choulí ve stínu tureckého Araratu, ještě však na arménském území.

Konečná jízdy je ve 13 hodin a 45 minut na okraji Jerevanu, na jednom ze stanovišť meziměstských odjezdů maršrutek. Na chvilku uvažujeme, že dojdeme do centra pěšky, ale po té si vzpomeneme na naše putování po Jerevanu z před dvěma dny a na informace, které nám dávali místní. Bylo to složité zjišťování, že vlaky v Arménii jezdí minimálně. Obdobně by asi dopadlo zkoumání názorů místních lidí na pěší putování. Pěšky lidé chodí v Arménii asi jenom za trest.

Času na přemýšlení nebylo moc, jelikož nás ihned po vystoupení z maršrutky odlapil jeden taxikář. Nejprve jsme chtěli do centra a odtud pokračovat maršrutkou, ale poté jsme se domluvili na odvozu k římskému chrámu Garni. Po cestě jsme však plán změnili a prodloužili naší jízdu až ke klášteru Geghard, který se nachází asi 40 kilometrů na východ od Jerevanu. Z auta sledujeme arménskou krajinu. Jedná se převážně o polopouštní oblast s křovisky a suchou travou. Všude okolo jsou hory s pustými svahy. Lesy jsou zde vzácné. K našemu cíli přijíždíme pět minut před třetí hodinou. Pod klášterem končí silnice a u parkoviště prodávají místní lidé domácí pečivo, sušené ovoce a různé suvenýry. Geghardský klášter totiž vzhledem ke své malé vzdálenosti od Jerevanu je velmi frekventovaný. Zvláště v neděli sem přijíždí řada věřících na bohoslužby, obětovat beránka anebo pro štěstí přivázat kapesník na keře kolem kláštera.


Cena za jízdu maršrutkou za 3 osoby na trase Areni - Jerevan
Vzdálenost cca 110 km...3.600 AMD

Cena za taxi ve třech lidech na trase Jerevan - Geghard
Vzdálenost cca 30 km...7.000 AMD

My si jako "základní tábor" vybíráme místo za klášterem, kousek od kouzelné jeskyně a můstku přes potok. Zde odkládáme batohy a postupně se vydáváme na prohlídku jeskyně a klášterního komplexu. Ten, kdo právě hlídá věci a svačí, může pozorovat keře a stromky v okolí, na které místní uvazují kousky látky. Když si něco člověk přeje a přiváže na keř kousek látky, splní se mu to. Všude kolem jsou uvázány desítky, stovky nebo možná tisíce kapesníčků, hadříků či kousků látek.



Geghard (Ajrivankh) je klášter v údolí Azat, asi 7 km od Garni. Geghardský klášter zahrnuje množství kostelů a hrobek, přičemž většina z nich je vytesána přímo do skály. Tyto podávají představu o vrcholu arménské středověké architektury. Komplex středověkých budov je situován v nádherné krajině a je obklopen skalnatými štíty. Klášter Geghard byl podle legendy založen ve 4. století jako jeskynní klášter, kamenné budovy náleží až do pozdějšího období. Hlavní chrám, zasvěcený Panně Marii, byl postaven ve 13. století a přiléhá těsně ke skále, ve které jsou další dva jeskynní chrámy a hrob zakladatele kláštera. Lze si jen těžko představit, že oba skalní kostely začali lidé vytesávat shora, to znamená nejdříve otvor, kterým dnes dopadá světlo. Následovalo postupné rozšiřování, až vytesali dávní kameníci celý prostor chrámu. Ze skalního masivu jsou vytesány sloupy i klenba. Teprve když bylo dílo hotovo, prorazili z boku průchody.

Podle legendy zde byla kdysi uchovávána část kopí, kterým byl jedním z římských vojáků probodnut na kříži Ježíš. Podle tohoto trnu se také tento skalní klášter jmenuje. Kostel je zřejmě nejstarší stavba, je jednoduše zdobený s krásnými dřevěnými vstupními dveřmi. V pozdějších dobách byla před kostel přistavena vstupní síň či menší sloupová hala, která je větší než samotný kostel. Hala má prolomenou klenbu s íránskými motivy uprostřed. Otvorem v klenbě je celý prostor osvětlen. Tato místnost navazuje na další dvě haly, které jsou kompletně vytesané do skály včetně sloupů a otvorů ve vrcholcích kleneb. V první hale je svatý pramen s živou vodou a s bazénkem. Říká se, že kdo se této vody dotkne, zůstane déle mlád. Vybaveni informací o tomto jevu, jsme to samozřejmě i my vyzkoušeli. Zda to funguje, napíši v některém z dalších zápisků z putování. V případě, že to nefunguje, a zestárnu předčasně, neschopen psát, tak pověřuji jednoho z mých společníků, aby to dali světu vědět.
Součástí kláštera je ještě třetí skalní síň, do které je samostatný vstup zvenku a ze které je malým okénkem umožněn průhled do ostatních hal. Klášter, přestože dnes je plný turistů, stále žije a kromě křtů se zde provádí obětní rituály, při kterých se porazí ovce či kuřata a jejich maso se dává chudým lidem v blízkých komunitách. Chrám sv. Řehoře má navíc vynikající akustiku a často zde proto je možno slyšet zpívající sbor popů. Na seznam UNESCO byla lokalita zapsána roku 2000.
Na jednom místě se zastavuji a poslouchám vyprávění představeného kláštera. Dovídám se, že Armény po staletí provázelo hlavně utrpení. Jedna po druhé tudy táhly plenící armády Peršanů a Římanů, Řeků a kavkazských Iberů, Arabů a Seldžuků, Mameluků a Mongolů. Nejtěžších let se pak Arméni dočkali při tureckých pogromech v letech 1915 až 1916. Žádný bůh, který kdy byl v této zemi vyznáván, nebyl k místním lidem milosrdný. Arménská církev a její kláštery se ale staly i v těch nejtěžších dobách oporou národního sebeuvědomění. Možná právě proto si církev uchovala tak silný vliv dodnes. Plným právem mohl katholikos Narses Velkomyslný prohlásit: "Kláštery jsou sloupy země, pevnosti proti nepříteli, zářící hvězdy."
Umělecké provedení kláštera, šerosvit a vůně dávnověku uvnitř něho vytvářejí překrásnou atmosféru, že se nám ani nechce toto místo opouštět. Přesto v 17 hodin odcházíme.


Nejprve jdeme asi půl hodiny po asfaltové silnici. Dle mapky z internetu i dle našeho úsudku by mohla nějaká cesta vést dole okolo říčky Azat. V Čechách by bylo více než jasné, že v takovém krásném údolí podél řeky povede turisticky značená cesta. Zde jsme však s takovými úvahami opatrnější. Přesto odbočujeme vlevo na polní cestu, která však po chvíli končí a my sestupujeme okolo "zajímavých" rour do kaňonu říčky Azat. Hádáme, jaký je jejich účel. Odpověď se dovídáme záhy, když přicházíme na místo, kde panuje čilý stavební ruch i v tuto pozdní dobu. Jedná se o stavbu hydroelektrárny. Průvodcem po staveništi se nám stává zajímavý místní dělník, který pamatuje dobře Sovětský svaz, a tudíž ovládá ruštinu. Ve vzpomínkách z cest si rád spojuji nějaké zajímavé místo a zajímavý rozhovor. Pointu této debaty lze však těžko popsat několika slovy, ta se musí vyprávět. Slovník tohoto báječného člověka byl sice famózní, ale některé jeho části by se dali publikovat až po dvaadvacáté hodině.


Po necelé půlhodině se loučíme a pokračujeme po cestě, která vede i nadále podél vodovodních rour a nad řekou. Dole ve vodě už poněkolikáté vidíme něco, co kdysi jezdilo. Dávat auto do šrotu? Proč? Potok nebo řeka jsou blíž.

Postupně přicházíme do zajímavého údolí, kde začínáme hledat místo ke spaní. To se nám daří v devatenáct hodin. Na druhé straně říčky objevujeme piknikové místo, rozděláváme oheň, papáme a bumbáme. O půlnoci jdeme spát.

Meteorologické údaje ve 20 hodin a 15 minut (u říčky Azat)
Nadmořská výška..
cca 1.200 m.n.m.
Teplota+ 4°C
Vlhkost54 %



 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.