CESTOVÁNÍ PO MAROKU - BŘEZEN 2008 - I.část (London Stansted, London Gatwick, Marrakech, Oukaimeden, Ijoukak, Agoundis, berber whisky, Djebel Toubkal)

24. prosince 2009 v 15:46 |  PUTOVÁNÍ PO SVĚTĚ


Jak je naším dobrým zvykem, již na podzim minulého roku, jsme se s Láďou zabývali myšlenkou, že opět příští rok podnikneme nějakou cestu do blízkého či vzdáleného světa.

Hned na začátku nového roku se hlavní porada jako obvykle konala v restaurantu Hestia. Mezi nejžhavější typy pro naši cestu patřila tato místa: Azorské ostrovy, Portugalsko, La Palma a Korsika. Nakonec, kde se vzalo, tu se vzalo a u nás obou zvítězilo, Maroko.

Další den jsem zašel do karlovarské pobočky společnosti Asiana a zamluvil zde, po předchozí konzultaci, tři letenky "Praha - Casablanca" za cenu necelých 10 tisíc korun na osobu. Doma mi to nedalo a hledal jsem na internetu. A co jsem tam neobjevil? Na stránkách Asiany (letušky) nabízeli cestu do Maroka za necelé 4 tisíce korun.
Další den jsem tudíž změnil náš požadavek a hned rezervoval čtyři letenky. Oslovil jsem totiž ještě jednoho cestovatele, který s námi kdysi byl v Pyrenejích. Když Petr ze Staré Role slyšel cenu za cestu přes půl světa, řekl, že taková nabídka se nedá odmítnout.

Z hlediska geografického jsme se opět vrátili na africký kontinent. Marocké království leží v severozápadním cípu Afriky. Maroko je arabská země s bohatou historií, vyspělou kulturou a početnými přírodními krásami.

Maroko, arabsky al-Maghreb al-Aqsa, neboli "nejvzdálenější země zapadajícího slunce", není zemí až tak vzdálenou. Od Evropy jej dělí asi jen 15 km Gibraltarského průlivu, a tudíž nabízí jednu z nejsnazších možností, jak poznat kouzlo Orientu. Dříve francouzská kolonie v sobě mísí africkou, arabskou i evropskou kulturu, přitom si však, zejména díky islámskému náboženství, zachovává tajemnou osobitost. Maroko je země starobylé kultury i moderního světa, zajímavých lidí a krásné přírody.

Do Maroka není cesta dlouhá, ale pěšky se tam člověk suchou nohou nedostane. Do této krásné země lze přicestovat několika způsoby. Buď poklidnou plavbou na velké lodi, nebo rychlým trajektem, nazývaným ferry. Oba tyto druhy dopravy jsme vyzkoušeli před čtyřmi lety, a proto jsme letos zvolili třetí, nejrychlejší a nejpohodlnější druh přepravy a to letadlem.

Asi pět dnů před odletem navštívila karlovarsko vichřice a v revíru hajného Ládi zanechala nehezkou vizitku. Vzhledem k tomu, že woodman Láďa je lesák duší i tělem, rozhodnutí bylo jasné. Maroko se letos bez něho obejde, ale karlovarské lesy ne. Neboli: počet výletníků se snižuje na tři.



Středa 5. března 2008

Jednu minutu po půlnoci odjíždím Frantovým autem z Vyhlídky směr Hájovna, kde přistupuje František. Následuje poslední rozloučení s Láďou a pokračujeme do Staré Role. Zde nastupuje Petr a půl hodiny po půlnoci opouštíme Karlovy Vary. Před Chebem zastavujeme pro benzín a chvíli nato přejíždíme hranice do Německa. Schengenský prostor sice existuje, ale my se v něm nepohybujeme asi dost důvěryhodně. Několik kilometrů za hranicemi nás totiž zastavuje německá policie a prohlíží si nás a zkoumá nás, patrně vypadáme podezřele. Ale asi po deseti minutách nás propouští a my pokračujeme směr Mnichov. Na Flughafen München neboli mnichovské letiště Franze Josefa Strausse, které je druhé největší v Německu, přijíždíme ve čtvrt na pět. Parkovišti pro návštěvníky s označením P 41 nalézáme bez problémů, jelikož si to pamatujeme z minulého roku. Bereme z auta batohy a pokračujeme letištním autobusem k terminálu číslo 1.

V sedm hodin a patnáct minut, to znamená s třičtvrtěhodinovým zpožděním, odlétáme se společností AIR BERLIN (Air Berlin PLC & Co. Luftverkehrs KG) v letadle Fokker F 100.

Letadlo Fokker F 100 pojme až 100 běžných cestujících včetně 3 zkušených cestovatelů. Cestovní rychlost letadla je 765 km / hodinu. Svou délkou 35,31 m, výškou 8,60 m, rozpětím 28,80 m a vzletovou hmotností 44,45 t nám letadlo vyhovovalo. Taktéž z hlediska ekologie jsme dozajista zvolili správné letadlo, jelikož Fokker F 100 je vybaven pohonnými jednotkami Rolls-Royce Tay Turbofan, které zaručují hospodárné využití pohonných hmot.

Po cestě jsme si přesunuli hodinky o jednu hodinu zpět a v osm hodin anglického času přistáváme ve Velké Británii, na letišti London Stansted. Anglická metropole nás přivítala celkem krásným počasím. Nevím, zda je to pouze specifikum našeho cestování, nebo je pravidlem, že návazné spoje do Afriky se uskutečňují zásadně z letiště, které je na druhé straně města. Pojem "na druhé straně města" avšak ve skutečnosti znamená vzdálenost cca 65 mil. Abychom snad nezatoužili po prohlídce Londýna, tak odlet je načasován celkem brzo po našem příletu. Nejprve se přesouváme místní podzemní dráhou od příletového místa do hlavní haly, kde vyzvedáváme batohy a zjišťujeme informace o autobusu, který máme v plánu použít pro cestu na další letiště.

Vycházíme na rušnou letištní street a kupujeme jízdenky. Za tři osoby platíme 81 liber. "Těžké" peníze za projížďku autobusem, raději to snad ani nepřepočítávat na naše korunky.

Cena za osobu v autobuse National Express
London Stansted - London Gatwick 27 GBP / osobu

Autobus společnosti National Express odjíždí ze stanoviště č.21 v devět hodin a padesát minut. Nejprve chceme řidiče upozornit na to, že jede po špatné straně silnice, ale asi by tento náš vtip nepochopil. A tak se kocháme pohledem na anglickou jízdu vlevo a na krásný anglický venkov. Okolo půl dvanácté zastavujeme na letišti London Heathrow, kde lidé vystupují a přistupují. Poté ho skoro celé objíždíme a máme tudíž možnost si největší londýnské letiště prohlédnout. Vyhlížíme také nový terminál Heathrow T5, který bude otvírat za necelých čtrnáct dnů britská královna.

Na letišti London Gatwick přijíždíme deset minut před třináctou hodinou. Procházíme se po odbavovací hale, prohlížíme si to tu a zjišťujeme možnosti pro naši zpáteční cestu příští týden.

Ve čtrnáct hodin a čtyřicet minut, opět s malým, asi půlhodinovým zpožděním, pokračujeme v naší cestě. Společnost BRITISH AIRWAYS zvolila stroj AIRBUS A 321 se dvěma proudovými motory a těmito parametry:
počet cestujících186 pasažérů
cestovní rychlost letadla...845 km/hodinu
délka/výška letadla44,51 metrů/11,76 metrů
rozpětí křídel34,09 metrů
vzletová hmotnost
89 tun


Na mezinárodním letišti Marrakech Menara (RAK) přistáváme v sedmnáct hodin a čtyřicet pět minut. Pasovou kontrolou prochází nejprve Petr a poté já. V pase mám mimo jiné marocké vízum, které bylo potřeba před čtyřmi lety, ale dnes již ne. Tyto detaily však úředník neví a tak po nahlédnutí do mého pasu znejistí a chystá se běžet za Petrem a požadovat po něm vízum. Posléze si to vyříká s jiným úředníkem a pokračuje dál ve své činnosti.

Na letišti nás vítá nápis "Welcome in Marrakéš". Je to asi jeden z posledních nápisů v jazyce, kterému alespoň někdo z nás trochu rozumí. Na základě našich zkušeností z roku 2004 víme, že dorozumívání v Maroku bude hodně odvislé na práci našich rukou. Většina pro nás nevyslovitelných a nezapamatovatelných názvů a nápisů, je totiž v arabštině. Některé jsou také ve francouzštině, což ale pro nás moc velká pomoc není. Před odletem jsem sice "letem světem" prohlédl arabský slovníček, alespoň co se týče základních názvů a důležitých cestovních hesel, zda to ale mělo velký význam, o tom nejsem přesvědčen.

Venku je příjemný teplý podvečer. Nejprve měníme peníze ve směnárně na letišti a poté půjčujeme automobil Citroen C3 od společnosti First car.

Kurs v bance "banque populaire"...1 Eur = 11,193 Dh

Cena za půjčení automobilu Citroen C3 na 7 dnů...
2.800 Dh


Patnáct minut po sedmé hodině večerní odjíždíme. Chvíli jedeme po okraji Marrakéše a poté odbočujeme asi tím směrem, o kterém si myslíme, že je ten správný. Po chvíli však zjišťujeme, že nejedeme po silnici na Asni, nýbrž směr Asguine. Orientace není jednoduchá, jelikož většinou chybí označení začátku a konce vesnice či města. Taktéž ukazatele jsou většinou v arabštině. Rozhodli jsme se pokračovat dále a ve dvacet dva hodin parkujeme na kraji lesíka, asi dva kilometry před Oukaimeden. Večeři zapíjíme dovezeným plechovkovým pivem a okolo jedenácté uleháme.

Meteorologické údaje ve 22 hodin 30 minut (nocleh před Oukaimeden)
nadmořská výška...
cca 2.500 m.n.m.
teplota+ 2°C
vlhkost47 %




Čtvrtek 6. března 2008

Vstáváme v sedm hodin. Franta vaří čaj, něco málo zobeme. A především si prohlížíme krásné okolní hory.

Meteorologické údaje v 7 hodin 5 minut (nocleh před Oukaimeden)
nadmořská výška...
cca 2.500 m.n.m.
teplota- 1°C
vlhkost59 %

Chvilku před osmou hodinou odjíždíme tam, kde končí silnice. Po deseti minutách jízdy zastavujeme v Oukaimedenu. Jedná se o nejznámější středisko zimních sportů v Maroku a také v celé severní Africe. Hora Oukaimeden je vysoká 3.273 metry a stejnojmenné lyžařské středisko se nachází na plošině v nadmořské výšce 2.650 metrů. Zimní sezona zde začíná od poloviny prosince a trvá do půli dubna. Zdejší středisko je pro provozování veškerých zimních sportů dobře vybaveno - včetně několika vleků a moderní sedačkové lanovky, která končí ve výšce 3.250 metrů nad mořem. Při dobrých sněhových podmínkách je zde 20 km sjezdovek, přičemž nejdelší má okolo tří kilometrů.

2008 - 002

Ať už s lyžemi nebo bez nich, vždy jsou zde krásné výhledy na okolní hory. Lyžařský areál s marockým kouzlem nás sice také lákal, ale nebylo by to dnes žádné špičkové lyžování. Sněhu už tolik nebylo a koukaly z něho kameny. Po ránu byl sníh celkem zmrzlý, ale za chvíli, především ve spodní části by byl zase až moc mokrý. Po chvíli, co jsme se rozhlíželi, přišli samozřejmě "nahaněči" i s lyžařskou výzbrojí. Nabízeli, že nám půjčí lyže a boty, a že kvůli nám pustí lanovku. To vše za 100 Dh na osobu. My jsme však odolali. Jednak sněhové podmínky se nám moc nelíbily a také lyžařské vybavení v nás nebudilo důvěru. A tak jsme popojeli autem přes vesnici do sedla a na protější kopec k vysílači. Zde jsme se prošli a prohlíželi si lyžařské středisko i celé pohoří Vysoký Atlas. Po dvou hodinách jsme se rozhodli lyžařské středisko opustit. Avšak kde se vzala, tu se vzala, na konci vesnice byla závora a u ní výběrčí. Zase až tolik nás to nepřekvapilo. Jsme přece v Maroku a zde si každý človíček hledá možnost, jak dostat za něco zaplaceno. Tentokrát závoru zdvihlo 10 dirhamů. Po chvíli jsme však ještě zastavili a prohlíželi si krásnou vodní nádrž.

2008 - 003
Výběrčí od závory to zjistil a hned běžel za námi a začal nabízet kameny a zkameněliny z pohoří Atlas. Franta s ním udělal výměnný obchod. Za něco málo peněz, zpocené triko a smradlavé ponožky si vybral nějaké věcičky. Spokojenost byla asi na obou stranách. Také Petr si něco zakoupil. Odjíždíme. Po cestě co chvíli zastavujeme a prohlížíme si hluboké koryto říčky (podle mapy by se mohla jmenovat Assif Ait Leqaq) a také terasovitá políčka a domečky, které se nacházejí všude, kam se člověk podívá.

2008 - 004
Čtvrt hodiny po poledni projíždíme Asni, městečkem na úpatí Vysokého Atlasu. Ve třináct hodin a třicet minut zastavujeme na nákup v městečku Ijoukak. Vzhledem k velkému množství domácích zásob kupujeme pouze báječný arabský chléb a balenou vodu. Poté hledáme a po chvíli nalézáme odbočku do údolí Agoundis. Nachází se před mostem směrem východním. Ještě do první vesničky je cesta celkem pohodlná, ale poté se již mění ve zpevněnou pistu. Napravo míjíme vodní mlýn, úpravnu kamení a před další vesnicí zastavujeme, abychom něco pojedli. Po chvíli okolo nás prochází kouzelný berberský dědeček a jako v pohádce nám nabízí čaj. Přijímáme, dědeček mávne rukou, něco zavolá a pokračuje dál. Posléze vyjde z prvního domku dívka a přináší nám podnos s konvičkou a třemi skleničkami. Vzápětí se k ní přidávají další děti. Chovají se však velice slušně, stojí opodál a tiše nás sledují. Připomíná mi to situaci, když v Čechách návštěvníci pozorují exotické zvíře v zoologické zahradě. Nabízíme dětem bonbóny, které s radostí přijímají. My zatím zkoušíme nalévat odborně do sklenic a zpět do konvičky "berber whisky".

2008 - 005

Zcela výjimečné místo má v Maroku mátový čaj. Je daleko populárnější i tradičnější než káva. V každém městečku se po ulicích potulují prodavači máty, kteří vám prodají čerstvé bylinky na přípravu čaje. Často mu tady říkají "berber whiskey". Je to totiž tradiční berberský nápoj, který má povzbuzující účinky, je výborný a osvěžující v chladných horách i v horkém saharském počasí. Jedná se o zelený čaj, který je ochucen spoustou cukru a celými rostlinkami máty. Podává se v kovové konvičce s typicky vypouleným víkem nebo v pouličních kavárnách ve skleničkách se snítkou máty.


Poté co ukončíme svačinový obřad, necháváme na tácku 10 Dh a odjíždíme dále. Následují další a další vesničky, když cesta se stále a stále zhoršuje. Zřejmě to není ta správná silnice pro naše auto. Asi něco bude na tom, když v průvodci a na internetu píší, že cesta je pouze pro terénní automobily. Taktéž místní zde jezdí v nákladním autě. A ne jenom v něm, ale i na něm. A co všechno tam vozí. To se člověk nestačí divit. Patrně by nebyla špatná volba nechat auto v Ijoukaku a pokračovat tímto jejich dopravním prostředkem.
Petr řídí auto, Franta kouká do mapy pocházející patrně z dob francouzské kolonizace a já sleduji cestu, která se pomalu mění ve zpevněnou pistu. Občas jsme potěšeni jízdou po pěkné rovině, abychom za chvíli stoupali divokými serpentinami. Podvozek kodrcajícího se auta nebezpečně drhne o nerovný terén či vyčnívající kameny a motor řve v největších otáčkách. Petr však nesundává ani na chvíli nohu z plynu a sebejistě kroutí volantem. A tak pokračujeme v jízdě dále, celkem jedenáct a půl kilometru po této cestě, až zjišťujeme, že by to trápení pro naše auto stačilo. "Pánové, je čas najít místo k parkování a ukončit trápení vozu", pravím s jistotou. Nikdo nic nenamítá, když objevujeme celkem rozumné místo pro zaparkování. Zastavujeme a za bedlivého pozorování místních lidí balíme věci.
Ve čtvrt na pět odcházíme. Na konec místní "silnice" jdeme přes několik vesnic ještě asi dvě hodiny. Vychutnávám si pěší chůzi, při které mám vždy větší pocit svobody než při jízdě autem. Dnes nám však dělají doprovod chvílemi méně drzé děti, občas drzejší výrostci a někdy na náš vkus až moc oprsklí berberští darebáci. V jeden čas máme okolo sebe třicetičlennou bandu, která rámusí a doráží na nás, až to vypadá na konflikt. "Nějak se mi to nelíbí" povídá Franta. "Zkusme zachovat klid" odpovídám já, i když si také nejsem zcela jist, tím, co říkám. "Trochu bouřlivé přivítání v Maroku, nemyslíte děcka" míní Petr a také on si hlídá svoje věci. Že by jeho zvolání zabralo? Pouze na okamžik. Jedna skupina nás sice, patrně na hranici svého teritoria, opouští, ale záhy nad námi přebírá dohled před svojí vesnicí další banda dětí. Ztrácíme soukromí, stáváme se veřejnou osobou, kterou neustále sleduje chumel zvědavců, jenž v tu chvíli zapomněl na každodenní starosti.
Maroko je země dětí. Podle průzkumů má každá žena v průměru čtyři děti (ve zdejších vesničkách i patrně více).
Naštěstí vše jednou končí, i štěrková cesta, děti se vytrácejí a my se vydáváme po vyšlapané horské pěšině nad údolím říčky. Před sedmou hodinou je již tma a tak ve čtvrt na osm nalézáme místo ke spaní. Chvíli povídáme, něco málo papáme, bumbáme a posléze uleháme. Pozorujeme noční oblohu a okolní hory, zatímco ve vesnicích sledují "krásné lidi z Beverly Hills a Dallasu". Jediné spotřebiče, které si skoro všichni nakoupili, jsou totiž televize a satelity.
Večer i v noci vidíme v šeru a především slyšíme chodit místní lidi po stezce nad námi. Kam a odkud jdou v tuto pozdní dobu, to je nám záhadou.


Meteorologické údaje ve 21 hodin 10 minut (nocleh na východ od Ijoukaku)

nadmořská výška...
cca 2.000 m.n.m.
teplota+ 9°C
vlhkost35 %



Pátek 7. března 2008

Ještě skoro za tmy a poté při svítání nejprve slyšíme a poté vidíme opět chodit domorodce po stezce tam i zpět. My však vstáváme až ve tři čtvrtě na sedm. Prohlížíme si hory okolo nás a rokli pod námi.

Meteorologické údaje v 6 hodin (nocleh na východ od Ijoukaku)
nadmořská výška...
cca 2.000 m.n.m.
teplota+ 4°C
vlhkost54 %

Ve čtvrt na osm se vydáváme na pochod. I když to už nečekáme, přicházíme přesto po chvíli do další vesničky. Prohlížíme si ji a konstatujeme, že malé kameno-hliněné domečky zatím nevytlačily moderní stavby a život v nich plyne jako před staletími. Vesnické domky jsou zajímavě zakomponované do krajiny. Jsou o něco více strohé a bez ozdobných prvků než ty, které jsme viděli včera. Mají rovnou střechu, která slouží k věšení prádla, sušení obilí a podobné činnosti. Jediné, co nám sem nepasuje, jsou satelity na plochých střechách. Ale na to jsme si již zvykli. Velikost talíře satelitu je patrně odvislá od movitosti majitele. Vesnici bez "talířů" asi těžko v Maroku najdeme. Elektrické dráty nebo kabely sem sice nejsou přivedeny, ale to místním lidem nebrání, aby koukali na televizi a video nebo poslouchali hudbu. Patrně mají agregáty na benzín. K vaření používají propan-butanové bomby. Občas jsou na střechách vidět kolektory, ale ty patrně slouží k ohřevu vody, kdo ví. Vynalézavost a tvořivost místních lidí nezná mez.

Na rozdíl od těch včerejších vesnic je tato bez příjezdní komunikace. Zavítat do vsi je možno pouze pěšky nebo na mule. Orientace mezi domky není jednoduchá pro nás. Každou chvíli se cesta rozdvojuje a my několikrát přecházíme přes dvorek. Kousek od nás štěká pes, okolo sebe vidíme i další domácí zvířátka, ale lidi nikde.


Jsme součást úžasné krajiny a kolem sebe nemáme nic než volný prostor. Lemována hradbou vysokých hřebenů vede cesta údolím řeky a linie jejího toku se stáčí v zajímavých obloucích, které by dokázal zachytit jen mimořádně talentovaný kartograf. Ale naše topografická mapa bez vrstevnic z roku 1972 v měřítku 1:100 měla jiného autora a nebyla patrně tisknuta pro turistické účely. Její kreslíř ji určitě vypracoval jako mistrovský kus, ale patrně nepovažoval za důležité řešit návaznost jednotlivých listů a s tím související detaily. Ale kdo by zde také chodil podle mapy. Místní to tu znají dobře a turistika se v tomto kraji nepěstuje.
Kolem nás jsou vidět vzorně upravená políčka a to i na místech, kde bychom to nečekali. Místní lidé prostě osejí a využijí každou plochu. Procházíme také kolem sadu, zřejmě s jablečnými stromy. Příroda je sice úžasná, ale s orientací a přesvědčením, že jdeme správně, je to již horší. Do cesty se nám připletl hučící řeky proud a my zvažujeme, zda ho přeskákat po kamenech, přebrodit nebo se mu vyhnout. Most či lávku nehledáme, takové věci zde nemají. Skákání po kamenech může být sice hezký balet, možná však s nepěkným koncem. Brodění ve vodě studené jako led nás také neláká, tudíž říčku neustále obcházíme po jednom břehu. Při pohledu dopředu se nám občas jeví schůdnější její levý břeh, posléze zase pravý břeh. Kam a kudy pokračovat je nám záhadou. Okolo nás se táhne údolí ve své ospalé kráse, tiché a skromné. Krajina je rozdělena řekou na dvě části lišící se od sebe tím, že jednu shledáváme krásnější než druhou a druhá je úžasnější než ta první. Kudy pokračovat je nám ale čím dál tím větší záhadou. Cesta se někdy zužuje a vypadá to, že brzo skončí.
"Vzhůru do skal" zavelí Franta po desáté hodině. Souhlasíme, ale nespěcháme, pomalu nabíráme výšku i vzdálenost. Na první pohled je jasné, že nás čeká kilometrážně ne dlouhý, ale terénně dost náročný úsek cesty. Odměnou jsou nám stále nové výhledy do krajiny, které se mění s každým vyšlápnutým výškovým metrem. V půl dvanácté máme již za sebou největší převýšení a přicházíme na plošinu s krásně zelenou loukou, na které se pasou ovce. Zastavujeme se, obědváme a především se rozhlížíme. Úžasné barvy krajiny kolem nás by stěží dokázal namíchat nějaký malíř.
Kde se vzal, tu se vzal, jen nás zahlédl, hned nám jde naproti pastevec. Vzhledem k tomu, že je půl hodiny před polednem, tak si zde děláme přestávku a obědváme. Zkoušíme komunikovat s panem domácím, ten však trpí vadou řeči. Ale to stejně nevadí, jelikož ani on, ani my neznáme řeč toho druhého. A tak jako obvykle se domlouváme rukama. Dozvídáme se, že jsme k jeho údivu přišli cestou necestou, a že ta správná stezka z vesnice vede úplně jinudy. Teď je nám jasné naše dopolední bloudění okolo říčky a po skaliskách. Ukazuje nám také hadici s vodou, která by snad mohla být pitná. Už jsme v celkem dobré výšce a žádné znečištění není nahoře vidět, tak to snad přežijeme.
Dobře najeden domácí stravou a napojen místní "pitnou" vodou se vydávám na lov. Prohlížím si malé ovečky a poté jsem se pomalu k jedné přiblížil. Ale v tu chvíli už ona věděla o mně. Zvedla hlavu a podívala se na mě. Kdo s koho. Byl jsem rychlejší. Zmáčkl jsem spoušť. Dostal jsem ji. Na displeji digitálu se vykreslil úlovek. Fotografujeme ne jenom místní faunu a floru, ale také okolní hory a sebe.


2008 - 006

V půl jedné odcházíme z louky s pastevcem, který nám ukazuje cestu. Uplynula asi půlhodina a Petr povídá: "koleno". Neřekl toho moc, ale sdělil vše. Po krátké poradě se vrací na louku, kde se bude věnovat studiu přírodních podmínek, života ovčího stáda i jejich pastevce. Já s Frantou pokračujeme. Popruhy batohu se zařezávají do ramen, pot se lepí na tričko a stéká po čele do obličeje. Proto za chvíli odkládáme spacáky, karimatku a další pro nás zcela jistě nepotřebné věci a vydáváme se "na lehko" dále do hor. Proč je nosit na zádech, když po našem návratu stejně složíme hlavu na zelené louce.
Hned se jde do kopce lépe. Na zádech mám sice skoro prázdný kletr, ale i ten za chvíli odkládám. Franta ten svůj pivní batoh vpředu jen tak neodloží. Bez zátěže se šlape dobře, avšak nadmořská výška přes tři tisíce metrů je poznat. Není se co divit, že občas slyším vlastní srdce, jak klepe na nebeskou bránu. Časem přicházíme na první sněhová pole. Zpočátku se jedná o malá místa, posléze i o souvislejší plochy. Na zádech mám poloprázdný kletr, který asi za hodinu odkládám v místě, kde ze sněhu vystupuje několik výrazných a velkých kamenů. To se to šlape nalehko. Franta má svůj pivní batoh vpředu, ale ten jen tak neodloží.
Po čtvrté hodině přicházíme do sedla ve výšce asi 3.800 metrů nad mořem, které jsme si určili jako náš cíl. Rozplýváme se nad úžasným kouzlem okolních hor a neustále saháme po fotoaparátu, abychom všechnu tu krásu zvěčnili. Napravo vyhlížíme nejvyšší horu severní Afriky, Djebel Toubkal, o kousek dál zajímavě vypadající sedlo Tizi n´Ouagane i další čtyřtisícové vrcholy v pozadí s blankytně zářící modrou oblohou. Co víc může chybět člověku ke štěstí? Nějak se nám nechce s tou krásou rozloučit. Poutník by neměl spěchat. Občas se má zadívat na jedno místo a soustředěně ho pozorovat několik minut. Teprve tehdy lze spatřit to, co spěchající turista nevidí. Okolní krajina totiž žije.


2008 - 007


Čas však plyne neúprosně, a proto se vydáváme na cestu zpět. Po chvíli nacházíme místo, kde jsem odložil svůj batoh, a tudíž nás čeká pouze zbývající část cesty na louku, což považujeme za rutinní záležitost. Rozhlížíme se kolem sebe, a patrně trochu omámeni tou nevšední krásou kolem nás nevěnujeme cestě zvláštní pozornost, jak by si žádal běžný cestovatelský režim. Začíná se stmívat a noc zvolna vstřebává den. Smráká se venku i nám v hlavě. Soumrak přišel velice rychle, rychleji než bychom chtěli. Naše naděje zvolna mizí za obzorem. Zjišťujeme totiž, že nevíme, kde jsme. Zpočátku se nám zdá skoro nemožné a málo pravděpodobné, že bychom neuměli najít správnou cestu, ale brzy se to stává realitou. "Prokrindapána, my jsme snad ztratili," říkám trochu překvapeně. Chvíli jsme přesvědčeni, že naše louka je nahoře, poté se shodujeme v názoru, že je dole. Chodíme neustále sem a tam, nahoru a dolů, dopředu i dozadu a pořád nic. Nejsme o nic moudřejší než na začátku. Čím víc na to myslíme, tím méně do toho vidíme. Kde jsme udělali chybu, je prostě nad náš rozum.
To, že se občas při putování obtížně hledá správný směr a že se člověk bloudění někdy nevyhne, vím. "Ale není toho dnes už příliš?" říkám si potichu pro sebe. V půl desáté zatahujeme za brzdu. Postáváme na místě a přemýšlíme, kde se v naší orientaci vloudila chybička. "Bolí mne nohy, budeme bivakovat" říká Franta. "Vždyť nemáme věci" odpovídám já. Záhy jsem však pochopil, že ho moje názory nezajímají.
Lehce chladná noc je zpočátku příjemnou společnicí a uklidňuje nás svým jasem. Ale poté, co se rozhodneme bivakovat bez spacáku, pouze v tom, co máme na sobě, se nám teplota vzduchu již nejeví zcela příjemná. Teploměr ukazuje dva stupně pod nulou, mráz stoupá, teplota klesá. Úměra sice přímá, ale ne všemi schvalovaná. Oblékám tudíž na sebe vše, co nacházím v kletru. Avšak dopředu vím, že toho tam moc není. Posléze, možná již ze zoufalosti navlékám i batoh na nohy. Zpočátku to lze vydržet, ale po chvíli je mi zima. Franta je na tom ještě "lépe". Věcí má totiž méně než já. Proto za chvíli vidím, jak začíná dělat dřepy a slyším jeho nadávky. Oba však dobře víme, že nám láteření či klení nepomůže.
Okolní krajina je obrovská, tichá, temná a studená. Ani já jsem však v těchto podmínkách neusnul. Při pohledu na noční oblohu mne napadají myšlenky, které mi jinak během všedního dne na mysl ani nepřijdou. Dívám se vzhůru k hvězdnému nebi a kladu si různé otázky. Čas běží pomalu a tak ho raději nesleduji. Kolik dřepů Franta udělal, jsem také nepočítal. Když se na hodinkách přehoupla půlnoc, tak slyším: "šlapeme dál". Souhlasím, vždyť ta naše louka nemohla zmizet jako bájná Atlantida. "Snad to nebude tak zlé a nic děsivého nás nečeká", utěšuji se a prochladlou rukou nahmatávám a rozsvěcuji baterku, se kterou je možné se v tomto nelehkém terénu alespoň trochu pohybovat.
"Někde to tady přece musí být" neustále si opakuji. Ale pořád nic. Kde jsme udělali chybu. Pomalu nám začínalo být jasné, že noc bude dlouhá a cesta daleká. Snad ne bez konce. Nemá cenu si kazit náladu a tak si říkám, že zabloudit se při putování nedá. Tam, kam člověk dojde, je vlastně cíl jeho cesty. Podle encyklopedie znamená cestování přesun lidí či pohyb osob z jednoho místa na druhé. Ale žádná chytrá kniha neradí, co dělat, když to "druhé" místo nemůžeme najít.
Rozmanitost okolních skalních forem je určitě úchvatná, ale momentálně si to nějak nemůžeme vychutnat. Tělo funguje jako stroj, pravá, levá, šlapeme dál a dál. Nahoru a dolů, doleva a doprava, po sněhu a po skalách,.... a pořád nic. Halucinace zatím nemáme a při chůzi také neusínáme. Přesto přemýšlíme, zda a jak dlouho vydržíme bez spánku pochodovat. Vzpomínám na záběry z filmů nebo zprávy o vojenských přesunech při bojových akcích. A co dělá asi Petr v generálním štábu "na zelené louce". Čeká na nás nebo vyhlásil pátrání. Zkoušíme celou noc také posílat pomocí čelovky signály, ale jak se posléze ukáže, zcela špatným směrem. Krásné sny o tom, jak ho znenadání objevíme, se rozplývají u dalšího skaliska či sněhového pole. Ve čtyři hodiny opět volím kombinaci polohy sedu a lehu, Franta se chystá na svoji obvyklou sérii dřepů. Takto přečkáváme asi dvě hodiny, ale déle to nejde. O slovo se hlásí neskutečná zima.
"Konečně se začíná rozednívat" raduji se. Úplná výhra to sice není, ale snažím se to vnímat pozitivně. Východ slunce v pohoří Vysoký Atlas je tak úžasný, že se nedá popsat, ale musí se zažít. Paprsky slunce prostupující oparem si začínají hrát s odcházející tmou a urputně se snaží posunout rtuť teploměru na únosnou mez. Dnes si ho však nějak nemůžeme opravdově vychutnat. Šestá hodina odbila, když vyrážíme dál. Nahoru, dolů, doleva i doprava. Za hodinu a půl se na nás konečně usměje štěstí, když z ničeho nic nacházíme tu správnou stezku a v osm hodin končíme naši "bojovou hru" na zelené louce. Dlouho očekávané se stalo skutkem.



 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 filo | Web | 2. května 2014 v 19:15 | Reagovat

Tak to musí bejt super takhle cestovat :) Já miluju cestování a ten luxus kolem toho, no proto taky čtu http://www.iluxurylife.cz/cs/kategorie/cestovani Tam hodně čerpám inspiraci, k tomu abych se rozhodla jakou destinaci zvolím příště, jinak děkuji za článek a přeji další úspěchy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.