CESTOVÁNÍ P MAROKU - BŘEZEN 2008 - III.část (Taroudannt, Oulad Berrehil, Tizi n´Test, Marrákeš, Djemaa El-Fna)

26. prosince 2009 v 8:24 |  PUTOVÁNÍ PO SVĚTĚ

Pondělí 11. března 2008

Ráno vstáváme čtvrt hodiny po sedmé. K snídani si dáváme džus, sladké marocké pečivo od hostitele a také ještě pojídáme naše domácí zásoby. Adil nám předešlého dne doporučil návštěvu města Taroudannt a před desátou hodinou nás tam odváží. V půl jedenácté vyrážíme na prohlídku města, které se díky svým majestátním okrovým hradbám řadí k jednomu z nejelegantnějších měst v Maroku. Procházíme se a pozorujeme přirozený ruch berberského trhového města. Navštěvujeme místní trhy neboli souky, vybíráme a posléze kupujeme dárky.
Podle mapky v průvodci navštěvujeme náměstí a pro naši cestu městem volíme občas širší, jindy užší ulice. Vznik mediny se datuje do doby více než tisíc let zpátky, takže šířka jejích ulic odpovídá malému počtu tehdejších obyvatel. V dnešní době se člověk musí vedle naložených spěchajících oslíků nebo mul doslova vsáknout do zdi a dávat dobrý pozor na své nohy a ruce. Co chvíli se z davu ozve klakson motorky, zvonek kola či pokřikování někoho, kdo právě tlačí svou kárku naloženou vším možným i nemožným. Zajímavý pohled je na pospíchajícího cyklistu, který bravurně kličkuje mezi ostatními a přitom má na kole položeno několik plat vajíček.

Někde si přímo z chodníku udělali prodavači svůj stánek, jinde otevřeli dveře či okna a z bytu nebo dílny tak udělali prodejnu. Nás momentálně zajímají stánky s různými pochutinami. Franta si kupuje malý meloun, já s Petrem se naopak zastavujeme u prodejce oliv. Mají tady totiž zajímavé druhy oliv a tak jednu, barvy červené, ochutnáváme. Avšak zůstává pouze u ochutnávání, v obchůdcích nebo na tržištích není problém ochutnat jeden oříšek, olivu nebo něco jiného. Nikdo se nezlobí, ani když si posléze člověk nic nekoupí.

Následně se vydáváme na prohlídku další velké zajímavosti, kterou jsou již zmíněné hradby, jež z části obcházíme zvenku. Na několika místech se na ně může vylézt po schodech a my tak v jednom případě také činíme. Jedním z dalších cílů, který navštěvujeme, jsou koželužny. Tyto se nacházejí kvůli zápachu, jako i v ostatních městech, poměrně daleko od hlavních souků. Vidíme zde obrovské hranaté kádě, které jsou napevno zbudované přímo na zemi. Kádě jsou plné barevných roztoků. Vodu do nich napouští hadicí nebo nosí ručně a podobně se zase vylévá. Okolo jsou všude rozložené a rozvěšené kůže a vlna, které schnou na přímém slunci. Barvíři chodí kolem kádí, míchají jejich různobarevný obsah, vyndávají nabarvené kůže a namáčejí ty, co je třeba nabarvit či vylouhovat. Údajně se při tom používají výhradně přírodní látky a tradiční metody. Jedná se o těžkou, náročnou a nezáviděníhodnou práci. Kromě toho, ten zápach okolo kádí musí být ještě nesnesitelnější než z naší vzdálenosti.

Okolo půl třetí se zastavujeme v jedné z mnoha pouličních kaváren, kde popíjíme silný mátový čaj, z něhož trčí jako obvykle čerstvé zelené lístky. Následně se ponoříme opět do vnitřního města a hledáme starou čtvrť s kasbou. Dostáváme se do zajímavých uliček, které jsou úzké, křivolaké, tmavé, často rozbité a zaprášené, občas slepé nebo s tunely pod domy. Pro cizince není velkým problémem zde zabloudit. Skoro se nám to daří a tak se raději vracíme zpět.
Hledáme to správné zastávkové místo, kde by se měl nacházet autobus, jež by nás odvezl zpátky do našeho přechodného bydliště. Pozorujeme zajímavé lidi a různé automobily kolem nás.

Odjíždíme v sedmnáct hodin autobusem č.13. Jedná se o zastávkový autobus a to doslova a do písmene. Autobus totiž zastavuje jenom ne na oficiálních zastávkách, ale také kdykoliv někdo venku zamává nebo někdo jiný uvnitř projeví zájem vystoupit. A to se děje skoro pořád. Autobus zastaví všude, i tam, kde by si člověk myslel, že se zastavit nedá. Stejně tak je zajímavá obsluha autobusu. Vpředu, jak je zvykem sedí řidič a řídí autobus. Další pravomoci však již nemá. Patrně nejdůležitější osobou v autobuse je prodejce jízdenek. Bankovky má dle jejich hodnoty seřazeny mezi prsty, drobné v kapse a prodává lístky. Neméně důležitým členem autobusového personálu je osoba zodpovědná za otvírání a zavírání dveří. Nečiní tak však sám mechanicky, nýbrž výkřikem, zaťukáním na tyč nebo zamáváním na řidiče. Aby toho nebylo málo, tak během této krátké jízdy přistupuje revizor, který po provedené kontrole dává osvědčení prodejci jízdenek. V tomto případě podle jeho výrazu vše dopadlo dobře. Jestli je v Maroku takovéto obsazení funkcí i v jiných oborech, tak nezaměstnanost nemůže být až tak velká.

V osmnáct hodin a patnáct minut vysedáme v Oulad Berrehil z autobusu. Za 75 minut jsme ujeli 44 kilometrů. Nejprve se jdeme podívat na auto a poté k lékárníkovi domů. V devatenáct hodin nás zve opět k sobě do lékárny a objednává večeři. Na základě našeho přání se jedná tentokrát o Tajine. Ochutnáváme tudíž opět další dobré místní jídlo.
Po cestě domů se zastavujeme u jednoho prodejce a kupujeme něco jako šašlík. Protože náš domácí není ještě přítomen, jdeme do kavárny na mátový čaj. Před půlnocí uleháme.

Úterý 12. března 2008

Meteorologické údaje v 7 hodin 30 minut (Oulad Berrehil - u lékárníka doma)
nadmořská výška...
cca 500 m.n.m.
teplota+ 19°C
vlhkost75 %

Vstáváme v půl osmé a snídáme. Balíme věci a připravujeme se na odjezd. Loučíme se s panem domácím a plánujeme jeho návštěvu v Čechách nebo naši v Maroku. Každý z nás dostáváme dárek, kůži z kozy marocké.

Pro nás Evropany sice není koza ničím zvláštním a každý se již jistě s tímto domácím tvorem setkal. Ale v Maroku jsou kozy určitou věcí specifické. Je totiž možno zastihnout (při trošce štěstí) takovou kozu na stromě! A někdy je těch koz na jednom stromě i více najednou! Že zdejší marocké kozy spásají listy Argantovníků je věc známá, ale že se při tom odváží až do koruny stromů, tomu se snad ani nechce věřit. Jelikož nám se tento obrázek nepodařilo zahlédnout, určitě je to jeden z důvodů, proč se do Maroka vydat znovu.

Poté zajišťujeme záležitosti ohledně auta a v deset hodin odjíždíme. Nejprve k benzínce, jelikož auto je žížnivé a poté přes nám již dobře známé sedlo Tizi n´Test. Ještě jednou tedy přejíždíme po jedné z nejkrásnějších horských silnic v Maroku, která se svými serpentinami šplhá po svazích Vysokého Atlasu. V jedenáct hodin volíme sedlo Tizi n´Test jako naše svačinové místo. Půl hodiny nato pokračujeme dále.


Ve dvě hodiny děláme kousek za Asni další přestávku a okolo třetí hodiny jsme v Marrákéši, městu měst.

Královská města jsou v Maroku čtyři:
Fès, Rabat, Marrákeš a Meknès. Každá královská dynastie si zvolila za své sídlo jedno ze čtyř měst, které pak za její vlády rozkvétalo. Stavěly se v něm nejkrásnější paláce, mešity i školy. S nástupem nové vládnoucí rodiny upadlo v lepším případě do stínu nezájmu, v horším pak byly nádherné stavby jako živoucí důkazy síly předchozího vládce zničeny.

Marrákeš, čtvrté (někdy se uvádí i třetí) největší město Maroka, je nazýváno také hlavním městem jihu. Je totiž nejjižnějším ze čtveřice marockých královských měst. Je jako červená perla obklopená zelenými citrusovými a olivovými háji pod bílými vrcholky Vysokého Atlasu. Marrákeš se poprvé stal královským městem koncem 11. století, a to na necelých dvě stě let. Za své sídlo si ho zvolila druhá a třetí dynastie Almorávidů (1061-1147) a Almohádů (1147-1212). V té době byl hlavním městem obrovské říše, která se rozprostírala od Tuniska až po Španělsko. Poté následuje přestávka až do konce 16. století, kdy se sem vracela pátá královská rodina Saadierů (1578-1666). Také oni patřili k velmi expanzivním vládcům, jejichž území končilo až za Nigerem a Senegalem. V roce 1912 se ve městě usadila francouzská vojska a začala výstavba nové, moderní části města, která je obklopena nádhernými parky a sady.

Marrákeš je afričtější než Casablanca, maročtější než Rabat a berberštější než Fés.

Nejprve zkoušíme hledat místo, kde by mohl bydlet "náš známý horský elektrikář". Ale vzhledem k tomu, že informací moc nemáme, tak to za chvíli vzdáváme a jedeme do centra. Zde obcházíme hotely a zjišťujeme nejrozumnější možnost ubytování. Volba padá nakonec na hotel Salma, vzhledově i finančně vyhovující hotýlek, který se nachází nedaleko od slavného náměstí Djemaa El-Fna, centra veškerého dění v medíně. Následuje vytahání všech věcí z auta na pokoj a vyklizení vozidla. Poté jedeme na letiště, kde vyřizujeme záležitosti ohledně vrácení automobilu. Po cestě zpět k hotelu se jdeme projít na náměstí Djemaa El-Fna. Směrem do centra a k náměstí se hustota lidí procházejících ulicemi prudce zvedá. Už jsem zde byl před čtyřmi lety a tak se těším na změny, které zcela jistě nastaly. Po osmnácté hodině je ještě brzo na pravé poznávání náměstí. Během dne totiž toto velké prostranství líně odpočívá. Přesto se asi hodinu procházíme a nasáváme zdejší atmosféru. Na první pohled je mi jasné, že zde přibylo stánků s občerstvením a také stolů a lavic v dlouhých řadách. Při mé poslední návštěvě se mi tu líbilo více, teď mi to trochu připomíná "October fest" v Mnichově.

Kousek od náměstí, na jedné z přístupových uliček, mi jeden marocký človíček nabízí hašiš. Nabídka mě zase až tak nepřekvapila, jelikož je to zde údajně běžné. Maroko patří ke světově největším exportérům cannabis. Marocké námořnictvo nebo španělská pobřežní hlídka zabaví dost často i tunové zásilky hašiše směřujícího do Evropy.

Po návratu si prohlížím hotel. Je to třípatrová stavba, nacházející se v řadové zástavbě. Objevuji také tradiční světlík uprostřed budovy a nezbytnou střešní terasou, kde je možno si užívat slunka a zvuků starého města. Poté na pokoji svačíme i večeříme a připravujeme se na večerní procházku. Tu začínáme po dvacáté hodině v hale nedaleko umístěného hotelu, kde si dáváme jedno malé pivko. Poté pokračujeme na slavné náměstí. Zde se rozhlížíme se a zkoumáme, co bychom si dali k jídlu. Polovina náměstí je vyhrazena stánkařům s občerstvením. Z kotlů, pánví, hrnců a topenišť stoupá dým a vůně lákavých orientálních chutí. Na velkých stolech jsou vyskládány hory těch nejroztodivnějších pochutin. Kopce ovoce, zeleniny, nepřeberné množství oříšků, datlí, několik druhů pomerančových šťáv a pak teplé pokrmy - kuskus, tajine, harira, kebab a opékaná masa všech druhů, včetně ryb, šneků, škeblí a různých jiných potvor a další známé i neznámé druhy jídel. Nemůžeme si pořád nějak vybrat, ani kultura stolování se mi nelíbí. Jídlo se musí konzumovat na lavicích pod stany, vedle dalších desítek lidí. K tomu všemu každý prodejce má své "nahaněče", kteří hlasitě vyvolávají a občas i "hladové oběti" ke stolům přitahují. Není to přesně to, co bychom právě chtěli a tak se procházíme po náměstí a nasáváme atmosféru.

Slunce již šlo spát a tak Djemaa El-Fna prožívá dramatickou proměnu, která pasuje toto místo na jeden velikánský cirkus pod širou oblohou. Kdo jednou spatří zdejší starobylý rituál, zvuky pouličních kejklířů a muzikantů, ten musí propadnout kouzlu tohoto místa. Rychle pochopí, proč všechny reklamní prospekty vyzdvihují zdejší atmosféru jako nejlepší zážitek z Marákeše. V průvodcích i knihách se lze dočíst, že již v minulosti bylo náměstí spolu se sousedními souky centrem prodejců, řemeslníků i kupujících měšťanů. Každý večer, stejně jako dnes, se prostranství naplnilo muzikanty s tradiční berberskou hudbou, břišními tanečnicemi, artisty, kejklíři, prodavači vody, vypravěči, tanečníky, artisti, holiči, zubaři, věštkyněmi, fakíry, polykači ohňů a dalšími človíčkami, kteří se dlouho do noci starají o rozptýlení příchozích a samozřejmě i o nějaký výdělek, jako v orientální pohádce.


Není úplně jisté, kdy a jak Djemaa El-Fna vzniklo, dokonce ani co znamená přesně toto jméno. Obvyklý překlad zní: "Sněm mrtvých", což je vhodný epický název, ale na první pohled moc nekoresponduje s děním, které je tu k vidění. Odkazuje zřejmě tradici, podle které se zde vystavovaly hlavy popravených povstalců a zločinců. Je to možné, protože až do devatenáctého století se zde přes den skutečně popravovalo. Slovní spojení však může také znamenat "Mešita ničeho", což by mohlo odkazovat na neuskutečněný plán Saadů, postavit zde obří mešitu.

Dnes jsou atrakce na náměstí určeny především turistům. Ale asi jenom díky tomu mohla tato tradice přežít v takovém měřítku do současnosti. O peníze tu jde "až v první řadě." Každá skupina "umělců" má mezi sebou specialistu na výběr poplatků, který jako ostříž sleduje všechny podezřelé turisty držící v ruce fotoaparát. Jakmile cvakne spoušť, okamžitě vystartují a nekompromisně vyžadují poplatek. Dokonce vás chytnou a nepustí, dokud pár dirhamů neskončí v jejich kapse.

Franta však veškeré dění na náměstí sleduje jenom pouze okrajově, jelikož veškerou svoji pozornost soustředí na hledání zaklínačů hadů, kteří zkoušejí strkat jedovaté potvory do úst nebo si plazy omotávají kolem krku či jim hrají jejich oblíbené hadí písničky. Chceme vyjít Frantovy vstříc, ale místo s kobrami se nám však nedaří najít. Obchodníci s hady dnes nepřišli. Nebylo ani slyšet jejich pískání, které se tak líbí kobrám. Tyto pak pružně nadzdvihnou víko krabice od banánu a plazí se z předváděcího koberečku mezi diváky. Bohužel se nakonec musíme spokojit s konstatováním, že dnešního podvečeru kobry nejsou. Okolo jednadvacáté hodiny tudíž odcházíme pryč z náměstí. Dostáváme se až ven z hradeb, do novějších částí města, jimž se říká "ville nouvelle". Pozorujeme úplně jiný charakter okolní zástavby. Tyto části města vznikaly v období francouzského protektorátu. Jsou zde široké ulice s obchody, činžovními domy, kancelářemi, hotely i restauracemi. My však stále nemůžeme najít tu správnou. Už se chceme vrátit, když se konečně na nás usmálo štěstí a vcházíme do toho pravého restaurantu. Objednáváme si tajin a další dva druhy jídel a pivo. Postupně ochutnáváme a konstatujeme, že nám chutná, jídlo, pití i atmosféra.

Po cestě na hotel si prohlížíme dominantu města, osvětlenou Koutobii a ještě jednou slavné náměstí, usínající Djemaa El-Fnu. Spát jdeme půl hodiny po půlnoci, ale hlahol pouličních bavičů nám zní do uší ještě při usínání.



Středa 13. března 2008

Ráno jsme se vzbudili v půl osmé a o hodinu později se jdeme podívat ještě naposledy na náměstí Djemaa El-Fna. To však po ránu působí ospalou náladou. Na dlažbu, kterou uklízejí čety zametačů, dopadají první sluneční paprsky. Odcházíme do uzounkých spletitých uliček bazarů, kde se dá sehnat všechno možné i nemožné. Nabízejí zde ovoce a zeleninu, čerstvé datle, mátu, koření tisíce vůní, dželaby, kaftany, tepané nádobí, vyšívané a zdobené oblečení, šátky, blikající lampičky, koberce, dřevěné vyřezávané věci i jiné umělecké i neumělecké předměty. Je to pravá hra barev. Kšeftuje se zde snad se vším. Každý obchodník se snaží vychválit a poté prodat své zaručeně nejlepší, nejčerstvější a nejlevnější zboží. Je zde k dostání všechno, kromě otroků a břišních tanečnic.

Prohlídka obchůdků stojí za to, i my jsme si vybrali nějaké dárky. V některém z průvodců jsem se dočetl, že se zde nemá nakupovat, jelikož je tady draho. Myslím, že to není pravda. Ceny jsou sice zprvu vysoké, ale na rozdíl od moderních obchodů si zde člověk užije opravdového arabského smlouvání. A výsledné ceny jsou pak rozumné.

Procházíme se labyrintem marrakéšských souků neboli tržišť a kocháme se pohledem na tu krásu kolem nás. Posléze však zjišťujeme, že nevíme, kde jsme. Nakonec orientace zafunguje a po chvíli se ocitáme zase na slavném náměstí. Je zde pořád ještě klid.

Zastavujeme se u jednoho ze stánků, kde mrštně lisují půlky pomerančů. Zapomínáme na lékařská doporučení ohledně bezpečné stravy a ochutnáváme studenou šťávu z čerstvých pomerančů. V deset hodin jsme zpět a věnujeme se závěrečnému balení batohů. Před jedenáctou hodinou opouštíme hotel a jedeme na letiště taxíkem.

Nocleh v hotelu ve třílůžkovém pokoji se sociálním zařízením
Pokoj s teplou vodou...240,00 Dh

Cena za jízdu v grandtaxi (mercedes) ve třech lidech...80,00 Dh
Vzdálenost9,00 km
Cena za 1 osobu v přepočtu na 1 km
2,97 Dh

Na letišti obědváme pivo, slivovici a vodu, jelikož je potřeba se zbavit věcí, které není možno pronést do celního prostoru. Ve dvanáct hodin a čtyřicet minut odlétáme s pětadvaceti minutovým zpožděním. To není dobrá situace, jelikož víme, že v Londýně se nám při přestupu bude hodin každá minuta. Společnost BRITISH AIRWAYS zvolila pro tuto cestu letadlo AIRBUS A 320 a ochotný personál. Podávalo se dobré jídlo a dobré pití.

V šestnáct hodin přistáváme na letišti London Gatwick. Anglická metropole nás přivítala deštivým počasím. To nám zase až tak nevadí, jelikož stejně není čas na nějaké rozhlížení se. Na přesun máme pouze tři hodiny a dvacet minut čistého času. To je totiž doba mezi příletem jednoho letadla a odletem letadla druhého. Víme, že nás čeká adrenalinové dobrodružství v případě, že budeme úspěšní. Nebo další, minimálně jeden den v Londýně v případě, že letadlo nestihneme. Autobusem to stíhat nelze, a tudíž volíme taxi. Doufáme, že místní taxikářský spolek je slušnější než proslulá česká taxikářská mafie.

V šestnáct hodin a třicet minut odjíždíme. Cesta by měla trvat asi 100 minut. Vzhledem k dešti a silnému provozu to nevypadá zcela ideálně. Ale londýnský taxikář je mistr svého oboru a tak deset minut po šesté vysedáme na letišti London Stansted.


Cena za jízdu v taxi z London Gatwick na London Stansted ve třech lidech...139,00 GBP
Vzdálenost115,00 km
Cena za 1 osobu v přepočtu na 1 km
0,40 GBP

Spěcháme, času do odbavení letadla moc nezbývá. Když však procházíme okolo letištního restaurantu, přehodnocujeme naše časové možnosti a vzhledem k tomu, že nám zbylo několik anglických penízků, ochutnáváme pivo.

Cena za pivo na letišti London Stansted
Pivo "Murphy´s" - pinta3,00 GBP
Pivo "Boddingtons" - pinta...2,80 GBP

Je čas dopít pivo a nastoupit do letadla. Avšak zapomněli jsme na jednu maličkost. Musíme ještě přejet letištní dráhou na jinou část letiště. Naštěstí to jezdí často a tak přicházíme k východu č. 33 včas. Letadlo ještě není připraveno, opět budeme mít malé zpoždění. V devatenáct hodin a čtyřicet pět minut odlétáme se společností AIR BERLIN, tentokrát v letadle AIRBUS A 320.

Přeřizujeme si hodinky a deset minut po dvaadvacáté hodině přistáváme v Mnichově. Hodinu nato odjíždíme z parkoviště P 41. V Karlových Varech jsme před třetí hodinou.



Letošnímu cestování jsme věnovali 9 dnů, tj. asi 219 hodin. Letadlem jsme letěli 6.630 km, autobusem ujeli 172 km, různými auty, včetně taxi, jsme najeli 2.118 km a pěšky ušli 97 km. Celkem to tedy bylo 9.017 km.


Všechny údaje uvedené v tomto povídání byly sepsány podle nejlepšího vědomí a svědomí autora. Ale i přesto a vzhledem k tomu, že se některé skutečnosti mohou postupem času měnit, nelze vyloučit, že se zde můžou vyskytnout nějaké nepřesnosti či snad chybičky.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.