VÝLET NA NEJVYŠŠÍ HORU ŠPANĚLSKÉHO KRÁLOVSTVÍ (OSTROV TENERIFE) - LISTOPAD 2005

16. listopadu 2009 v 19:05 |  PUTOVÁNÍ PO SVĚTĚ

Na následujících řádcích bych chtěl popsat jeden zvláštní den naší rodinné dovolené na největším z Kanárských ostrovů, na ostrově Tenerife. V tento den jsem nechal zbytek rodiny v apartmánu a u bazénu a sám se vydal pokořit nejvyšší horu, která je za dobrého počasí viditelná z velké části ostrova. Jedná se o 3.718 metrů vysokou Pico de Teide, a jelikož Kanárské ostrovy náleží Španělsku a na kontinentální části tuto nadmořskou výšku nic nepřevyšuje, jde současně o nejvyšší horu Španělského království.

Jedná se již o můj třetí pokus dobytí této hory. V roce 1999 mi mé plány přerušily silný vítr, husté sněžení a mlha. Letos na jaře bylo sice slunečně, ale "kopeček" byl tak mocně zasněžen a umrznut, že by bylo potřeba maček k úspěšnému výstupu. Batoh připravuji již v sobotu večer. Není zrovna nejlehčí, ale po zkušenostech s počasím, si beru s sebou raději více oblečení. K tomu něco málo jídla, 3 litry vody, fotoaparát, kameru, stativ, mapy, průvodce, čelovku, dalekohled, hůlky a další drobnosti. Taktéž auto si zajišťuji s předstihem. S jeho vypůjčením mi předešlého dne vypomohla zástupkyně CK Fischer, jelikož můj požadavek na převzetí automobilu již večer je údajně nezvyklý. Cena činí včetně pojištění 33,85 Eur.

V neděli ráno, přesněji v noci se probouzím ve 2.30 hod., patrně nedočkavostí. Podle budíku na telefonu mám otvírat oči o čtvrt hodiny později. Vstávám do kanárské tmy a kontroluji všechny moje holčičky, které ještě tvrdě spí. Ve 2.50 hod. odjíždím od spících apartmánů ve "Villa Tagora" ve vypůjčeném autě Opel Corsa. První stovky metrů jsem sice minulý den promyslel, ale jaké bylo moje překvapení v noci, když jsem na první křižovatce objevil nově namontovaný zákaz odbočení. Vydal jsem se tudíž opačným směrem, než jsem chtěl, ale naštěstí jsem brzy našel sjezd na dálnici a po pár kilometrech také výjezd z ní č. 27 směr Arona. Značení cest zde mají celkem dobré. Již od pobřežní dálnice jsou vedle ukazatelů měst také ukazatele pro cestu do národního parku. Když k tomu připočtu jasnou noční oblohu, tak z toho vyplývá, že jsem nemusel celou cestu nahlédnout do mapy. Teplota vzduchu na začátku cesty je 19°C.
Je tma a jasno. Hotely, domečky, ulice a městečka svítí a já mířím po silnici TF 28 směrem na severovýchod. Projíždím obcí Chayofa a v La Camella odbočuji na TF 51, po které přijíždím do městečka Arona. Zde již teplota klesla na 12°C.
Pokračuji stále po silnici TF 51 přes La Escalonu až do městečka Vilaflor ve výšce 1.466 m.n.m., nejvýše položené osady na Kanárských ostrovech. Na jaře je údajně celá vesnice obklopena neuvěřitelným množstvím květů - odsud také plyne její jméno Vi la Flor = "viděl jsem květinu". Já však místo kytiček vyhlížím oblačnost, které v této výšce často bývá. K mé radosti je nebe plné hvězd a bez jediného mráčku.

Ve Vilafloru se opět napojuji na silnici TF 21. Na teploměru pozoruji překrásných 7°C a po chvíli vjíždím do lesa chundelatých borovic. S každou další serpentinou teplota klesá. Za chvíli jsem na hranici národního parku Teide, jehož dlouhé oficiální jméno zní: Parque Nacional de Las Caňadas del Teide. Toto území protíná silnice spojující severní a jižní část ostrova. Přijíždím z jihu. Když začínají jehličnany řídnout, objevuje se poprvé Pico de Teide - obrovitý kužel, který na mne vyzývavě hledí ze své mocné výšky. Před pětisty lety se zde nacházela hora vysoká kolem šesti tisíc metrů. Mohutná exploze ji však poslala do geologických učebnic, což celkem schvaluji, jelikož převýšení, které mě čeká, bude myslím stačit. Konečně překonávám okraj kaldery neboli kotliny a vjíždím do kráteru Las Caňadas (caňada = rokle). Jsem tu sice již potřetí, ale opět mě takřka dvacetikilometrový kráter překvapil. Noční projížďku skrz něj jsem zatím ještě neabsolvoval. Silnice se kroutí mezi rozervanými lávovými poli střídanými pláněmi sopečného popela, kde jen tu a tam by za dne bylo možno uvidět stopy vegetace, teď na podzim už většinou zcela suché. Nespěchám, není totiž radno pospíchat. Jak praví pravidla silničního provozu, je vhodné přizpůsobit styl a rychlost jízdy stavu vozovky a počasí. Na teploměru se objevují střídavě hodnoty mezi +2°C a -0,5°C. Na silnici pozoruji překrásnou bílou námrazu. O tom, že auto má bezchybně sjeté letní pneumatiky, nepochybuji. A tak se kochám nočními krásami parku, především na levé straně od silnice, kde se tyčí vysoko nad okolní kráter - moje temné, tajůplné a překrásně hrozivé vypadající Pico de Teide. Hora má přibližně trojúhelníkový tvar, který se na všech stranách prudce zvedá k vrcholu, rozdělujícímu ostrov na dvě klimatické zóny.

Ve 4.05 hod. přijíždím na parkovací místo. Za celou cestu autem jsem nepotkal jediného človíčka, žádné další vozidlo, pouze tři malé kanárské králíčky, kteří zděšeně pobíhali před světly mého auta. Zastavuji na malém parkovišti vysekaném z lávy, nacházejícím se na 40. kilometru Caňadaské silnice ve výšce 2.300 m.n.m. Nejsem tu sám. Stojí zde již čtyři auta, což budou nejspíš ti, kteří spí v horské chatě. Ráno půjdou pozorovat východ slunce na vrchol a rozloží si tak výstup do dvou dnů. To ale není můj případ. Já musím zvládnout 1.400 výškových metrů tam i zpátky do večera.

Je úplně jasno, teplota v závětří +2°C, vlhkost 58%. Vzhledem k tomu, že není jednoduché závětří najít, převlékám se v autě. Nakonec si obouvám své superbotky, vylézám z auta, rozsvěcuji čelovku a ve 4.20 hod. se vydávám na cestu. Dále už jen po svých, pořád nahoru a nahoru. Vítr v protisměru mě dodává "dobrou" rychlost. Po chvíli míjím zamčenou závoru, zabraňující vjezdu aut. Chůze po celkem široké vozové cestě, po které mohou jezdit i džípy, je příjemná. Cesta stoupá a dlouze se klikatí po mírných pemzových svazích vytrvale vzhůru na východní straně Pico de Teide. Po několika kilometrech přicházím do míst, kde jsou slavná "Teidská vejce" Huevos del Teide, obrovité kulovité útvary ze ztuhlé lávy o průměru až pět metrů v počtu asi 30 kusů, které se rozprostírají na ploše čtyř kilometrů čtverečných. Není na světě tolik zřetelných pozůstatků vulkanické činnosti jako v obrovité kaldeře Las Cañadas na ostrově Tenerife. Jedním z nich jsou tyto mohutné lávové koule na úpatí Pico de Teide, které se kdysi dávno dokutálely až sem po výbuchu sopky. Jejich černá barva je v silném kontrastu se světle béžovou pemzou v podkladu. Cesta poté začíná stoupat mnohem prudčeji kolem Huevos del Teide pod vrchol světlé hory Montaňa Blanca (Bílá hora) na úpatí vlastní Teide do výšky asi 2.700 m.n.m. K odbočce cesty na Montaňa Blanca přicházím přesně po hodině chůze, což je o chvilku rychleji než udává průvodce, takže tempo je zatím dobré. Bodejť by ne, když jsem teprve na začátku a tolik se těším na vrchol! Zde si dělám desetiminutovou přestávku, doplňuji tekutiny v podobě dobře vychlazené minerálky a pojídám jednu příjemně mrazem ztvrdlou energetickou tyčinku. Zatím je ještě relativně chuť k jídlu. Stále je úplně jasno, teplota v závětří +1°C, vlhkost 30%. Po krátké přestávce statečně vyrážím v 5.30 hod. dále. Odbočuji z vozové cesty vpravo a stoupám strmými serpentinami v suťovém svahu, po jehož levé straně se táhne tmavé lávové pole. Asi po půl hodině mám za sebou nejstrmější úsek a dostávám se do relativně ploššího terénu s obrovskými, nápadně zaoblenými skalními bloky. Tomuto místu se říká Estancia de los Ingleses (Angličanův oddych). Zde je doporučeno udělat si oddychovou pauza. Já však tak nečiním, jelikož zjišťuji, že jsem na tom se svou fyzičkou tak bídně, že by mi stejně žádná delší pauza nepomohla. A tak pokračuji v dalším výstupu, který vede rozsáhlým porostem kručinky. Dále následují zprvu táhlé, později strmější serpentiny přes Estancia de los Alemanes (Němcův oddych) vzhůru k horské chatě Refugio de Altavista, jejíž červená střecha se přede mnou objevuje až na poslední chvíli. Chata byla postavena před více než sto lety a od té doby několikrát rozšířena. Objekt se nachází ve výšce 3.260 m.n.m. Mám velkou radost, jelikož mám za sebou přes 900 metrů tvrdého převýšení, což jsou skoro 2/3 celého výstupu!!


Zde v sedm hodin odkládám batoh a zvenku si prohlížím chatu. Začíná svítat a já pořizuji první fotografii dnešního dne. Doplňuji tekutiny v podobě minerální vody s "ledem". Zkouším ochutnat energetickou tyčinku, ale brzy to vzdávám - chuť k jídlu se nedostavuje. Teplota v závětří + 2°C, vlhkost 38%. Směrem nahoru k Pico de Teide je stále úplně jasno, ale na východě se objevuje oblačnost. Po deseti minutách pokračuji dále po širší, místy i dlážděné cestě vlevo od chaty. Vede po lávovém proudu a chvílemi stoupá i dosti strmě. Svítání je čím dál tím zřetelnější a tak zhasínám čelovku. Ubývající kyslík i lehká nadváha je znát a tak zpomaluji tempo a přidávám kratičké přestávky. Vzpomínám na poučku z průvodce o tom, že někteří lidé vzdávají výstup kousek od vrcholku. Zvracení, bolení hlavy a malátnost jsou prvními příznaky horské nemoci. V té chvíli je lepší zastavit a pomalu se vrátit. Naštěstí tak špatně na tom nejsem. Jistá únava je poznat, ale hlavička ani bříško nebolí.

Nade mnou se stále objevují nové a nové kupy rozeklané lávy, ale moje vysněné Pico de Teide stále není vidět. V 8.15 hod. přicházím na terasu Rambleta ve výšce 3.555 m.n.m, kde se nachází příčná cesta v podobě solidního dlážděného chodníku, který vede vpravo na vyhlídkovou plošinu Mirador de la Fortaleza a vlevo k vrcholové stanici lanovky. Zde promýšlím další postup. Čas již pokročil a blíží se příjezd první lanovky a s ním i ochranářů z národního parku, kteří by mi mohli výstup nahoru překazit. Podle některých informací, které jsem získal před výstupem, občas někdo z ochránců také spí na chatě nebo přímo na stanici lanovku. Tomuto by v dnešní den nasvědčovalo i to, že dole u Montaňa Blanca jsem viděl jejich zaparkované auto.

Přístup na vrcholek je totiž možný jen na základě povolení, které vydává kancelář správy národního parku "Patronato del Parque Nacional" v hlavním městě Santa Cruz de Tenerife (nachází se poblíž náměstí Espana v ulici Emilio Calzadilla č.5 ve 4.patře, zvonek u domovních dveří je docela nenápadný). Je k tomu potřeba pouze pas a jeho fotokopie a návštěva této kanceláře ve všední den od 9,00 hod. do 14,00 hod. Povolení se většinou dostane bez problémů a zdarma. Paní úřednice si každého zapíše do velké knihy včetně přesně vymezeného času výstupu. Je pravda, že tato procedura asi nebolí a nic nestojí, pouze se musí absolvovat cesta do hlavního města, což je někdy záležitost jednoho dne. Povolení je možné získat, i pokud se člověk zúčastní organizovaného zájezdu některé z místních cestovních kanceláří nebo má rezervované místo ke spaní na Refugio Altavista.

Já však povolení nemám a tak pečlivě pozoruji a zkoumám vrcholovou část Pico de Teide, "cukrovou homoli" Pan de Azúcar. Objevuji zde vyšlapanou cestu, která byla dříve původní výstupovou cestou na vrchol. Jsem tu zatím sám, na cestu od lanovky není vidět a tak je rozhodnuto. Vyrážím vzhůru. Čeká mě strmý výstup sutí. Cesta není moc příjemná, klouže to. Naštěstí mám dobré boty a teleskopické hůlky. V půli cesty zjišťuji, že by na mne přece jenom asi od lanovky bylo vidět, ale již se nedá nic dělat, pokračuji. Na této poslední části cesty mě na krátkém úseku čeká převýšení přes 150 metrů. Je to poznat. Po chvíli zahlédnu nahoře lano. Že by se blížil vrchol? Asi ne, protože stále vpředu vidím vyšší skalky. Odkládám hůlky a pomáhám si rukama přes kameny. Posléze přelézám lano a chystám se k závěrečnému výstupu. Avšak šokován a šíleně šťastný zjišťuji, že výše už to nejde. KÓTA 3.718 m.n.m. je dosažena! Dokázal jsem to! Celé Španělské království (Reino de Espaňa) mi leží u nohou.

13.11.2005. - 8,55 hodin tenerifského času
teplota na "vulkanicky zahřáté"zemi a v závětří +4°C, vlhkost 71%
fouká silný vítr (dole na observatoři ve výšce 2.400 m.n.m. = cca 45 km/hod.)
(barometrický tlak dole na observatoři ve výšce 2.400 m.n.m. = 766 mb)
(sluneční záření dole na observatoři ve výšce 2.400 m.n.m. = 250 w/m2)

Z několika otvorů ve skále kaldery unikají vulkanické plyny - výrony sirovodíku s teplotou okolo 100°C, jehož oxidací vznikají nálety síry. Vítr poté roznáší do okolí intenzivní sirný zápach (zápach zkažených vajec). Domorodci říkají kouřícím otvorům s usazenou sírou okolo - "nozdry". Některé kameny jsou také na dotek teplejší.

Pro svůj nádherný tvar patří Pico de Teide mezi nejpohlednější sopky na naší planetě a se svou výškou 3.718 metrů je třetí nejvyšší sopkou na Zemi. Samotný vulkán je tvořen převážně fonolitem (znělcem) a představuje díky tomu světovou raritu. Dalším podobným případem je aktivní Mt. Erebus na Antarktidě. Vulkanologové upozorňují, že na Tenerife, největším z Kanárských ostrovů, se prudce zvyšuje aktivita mohutné sopky Pico de Teide. Růst sopečné aktivity v této oblasti vzbuzuje mimořádnou pozornost, neboť na sousedním ostrově La Palma se nachází jeden z nejnebezpečnějších vulkánů současnosti - Cumbre Vieja. Vědci varovali, že se při jeho budoucí erupci uvolní obrovská masa horniny (srovnatelná s velikostí Prahy) a svým pádem do moře způsobí až stometrové vlny tsunami, které proniknou hluboko do vnitrozemí Afriky, Ameriky i Evropy. Aktivita Pico de Teide roste postupně od května roku 2004, počátkem ledna 2005 došlo ve vývoji situace k zásadnímu zrychlení. V průběhu prvních dvou týdnů nového roku stouply emise oxidu uhličitého ze 75 na 354 tun a emise sirovodíku z 35 na 152 tun za 24 hodin. Zvyšuje se rovněž seizmická aktivita pod vulkánem. Exhalace horkých plynů (tzv. fumaroly) unikají pod stále větším tlakem a začaly být doprovázeny charakteristickými zvuky. Zatím nebyly pozorovány žádné významné deformace zemského povrchu. Pravděpodobnost erupce v nejbližším časovém horizontu se však neustále zvyšuje. Podle odborníků už přesahuje 40 procent. K zatím poslední erupci této sopky došlo v roce 1709.

V případě Pico de Teide se jedná o stratovulkán, neboli navrstvenou sopku, což je označení pro jeden z nejběžnějších typů sopky. Charakteristické je pro ně střídavé navrstvení pyroklastických hornin a výlevů viskózní (málo tekuté) lávy, které vytváří relativně štíhlý kužel s vrcholovým kráterem. Zvýšenou viskozitu magmatu způsobuje vysoký obsah oxidu křemičitého (SiO2).

Ještě před šesti hodinami jsem byl dole u Atlantiku skoro v nulové nadmořské výšce. Nyní se nacházím na nejvyšším bodu kráteru Pico de Teide o průměru asi padesát metrů, který je lemován nerovným okrajem. Je stále jasno a slunko barví okolní hory do hnědočervena a hřejivé sluneční paprsky se plazí po ztuhlé lávě a vdechují jí tak život. Za hranicí kaldery však během mého výstupu přibyla oblačnost a tudíž z okolních ostrovů je vidět pouze La Gomera. Taktéž z vlastního ostrova toho moc není vidět. Zajímavý pohled je na vzdálenou hradbu Riscos de la Fortaleza na severu, částečně skrytou v oblacích. Na východě na chvíli zahlédnu slavnou astronomickou observatoř Observatorio Astronómico del Teide, která stejně jako hřeben Cumbre Dorsal mizí v mracích, halících pobřeží celého ostrova. Hluboko dole, tam, kde se mraky u pobřeží roztrhly, jsou města. Jsou tak neskutečně hluboko! Hezká podívaná je na pláně Caňadas v kotli centrální kaldery, uprostřed nichž se nacházejí skalní útvary Roques de García. V jejich okolí se v minulosti točil film "Planeta opic". Při pohledu z Teide je jasné, že filmaři si vybrali dobré místo. Skalním útvarům dominuje proslulý "Boží prst" Roque Cinchado. Jedná se o jednu z nejvýznamnějších a tudíž také nejnavštěvovanějších přírodních památek ostrova. Na přilehlé parkoviště přijíždí jedno auto za druhým a lidé zcela jistě pořizují fotografii Pico de Teide v popředí s Božím prstem. Tato fotka totiž nechybí v žádném průvodci. Tentokrát je však vylepšena o moji maličkost na vrcholu.

Chvíli jsem zde sám a rozhlížím se zda někde neuvidím hlavního boha Tenerife jménem Abora, který by měl sídlil v kráteru sopky Pico de Teide. Neukázal se. Možná proto, že po regulérní cestě přichází jeden Němec, se kterým se navzájem fotíme a chvíli na to ještě kluk s holkou. Pouštím do kamerování a fotografování. Poté sbírám asi deset vrcholových kamínků zbarvených sírou. Uvědomuji si také, že neplatí reklamní slogan cestovních kanceláří o tom, že na vrcholu je sníh po celý rok. Tentokrát si sněhuláčka nepostavím. Ještě chvíli se kochám pohledem dolů a poté, v 9,35 hod. se vydávám po již oficiální cestě směrem dolů s rizikem odhalení svého výstupu bez povolení. No ne! Ony jsou tu kromě upraveného chodníku také schody! Nohy, ztrápené předchozím výstupem, na prvním schodu ostře zaprotestovaly, ale potom si zvykly. Lanovka již začala jezdit a dole jsou vidět i slyšet lidé. Přemýšlím a vymýšlím, co řeknu hlídačům, které dole spatřuji. Po patnácti minutách přicházím k místu, kde začíná chodník na vrchol a je přes něj natažený řetěz. U něho stojí dva človíčkové z národního parku. Zkušeně řetěz odpojuji a procházím. Řetěz opět navlékám zpět a zdravím "hola". Pánové zcela správně pochopili, že se právě z vrcholu vrací zkušený borec, kterému není třeba dávat nesmyslné otázky, zda má povolení k výstupu. Pokračuji k budově lanovky a v závětří si sedám, vyhřívám se na sluníčku a odpočívám. Posílám také oslavné esemesky a ememesky. Dojídám načatou tyčinku a doplňuji tekutiny. Turisté přijíždějící lanovkou si mě se zájmem prohlížejí. Takovou pochybnou, zimně oblečenou figurku zde asi nečekali.



Jdu se také projít kousek směrem k Pico Viejo. Je to údajně nejvelkolepější vrchol s kráterem na ostrově. Ale myšlenku na jeho návštěvu a sestup touto stranou nechávám na jindy, jelikož se chci vrátit stejnou cestou, abych si mohl lépe prohlédnout a vyfotografovat svoji výstupovou cestu. Po chvíli přicházím na terasu Rambleta a v 11,30 hod. po stále solidním dlážděném chodníku na vyhlídkovou plošinu Mirador de la Fortaleza. Zde opět fotím a natáčím. Také pozoruji človíčka, který se pokouší vyjít nahoru stejnou cestou jako já, ale po chvíli je ochranáři vypískán. V pravé poledne, kdy je zde lidí "jako na kolonádě" se dávám na ústup nebo na sestup. V každém případě již dnes pouze dolů. Po cestě zkouším hledat ukazatel odbočky k ledové jeskyni ve výšce 3400 m.n.m., ale asi jsem to přešel. Nejsem však sám, protože se mě několik lidí ptá a taktéž toto místo nenachází.


Konečně už vidím pod sebou střechu chaty. Přicházím k ní ve 12,45 hod. a těším se na odpočinek. Průvodce praví, že v chatě je zde k dostání voda, polévka a lehké teplé jídlo. Jdu se podívat dovnitř. Je zde velká společná místnost s krbem a koženými sedačkami. Vše je zakouřené, zašlé, obložené starým tmavým dřevem a působí to velmi tajuplně, ale přitom útulně. Nikde nikdo. Jdu tedy ven. Za chvíli se objevuje správce. Zkouším se ptát na razítko. Vysvětlování není jednoduché, ale dobrá věc se nakonec podařila. V 13,00 hod. odcházím. Čeká mě prudký sestup sutí. Jde se celkem špatně, suť klouže pod nohama. Sestup je únavný a tak občas fotografuji a kochám se krajinou. Protijdoucích je jen velmi málo - většina návštěvníků použije lanovku.

V 13,45 hod. jsem na křižovatce pod vrcholem Montana Blanca. Zde opět na deset minut přestávkuji. Sluníčko pořád svítí, ale již se chvílemi dostávám do oblačnosti. Scházím po světlé pemze kolem Teidských vajec a znovu obdivuji sílu vulkánu, který je vyvrhnul až sem. Cesta se zdá nekonečná. Proto si také krátím cestu přes světlou suť, ale hrozně se bořím a zvedám oblaka prachu. Není to ideální zkratka. Teprve teď je vidět, co všechno jsem musel ráno zdolat. Ale už se to chýlí a v 14,45 hod. konečně docházím k autu. Jsem rád, že to mám za sebou. Asi po deseti minutách sezení v autě zjišťuji, že mne asi nikdo neodveze a tudíž zouvám boty a část oblečení. Poté vyjíždím po silnici přes kráter Las Caňadas. Nejprve míjím spodní stanici lanovky, posléze hotel Parador Nacional de las Caňadas a parkoviště u skalních útvarů Roques de García. Na křižovatce u Boca de Tauce odbočuji napravo směr západní pobřeží a Los Gigantes. Chci si prohlédnout druhou výstupovou cestu na Pico de Teide a také se ještě naposledy pokochat pohledy na tento krásný kopeček. Jiný názor má však počasí. Přichází silná oblačnost, viditelnost se snižuje a teplota klesá na + 8°C. Vidět není skoro nic, chvílemi možná ještě méně. Po třech kilometrech se tudíž obracím, jedu zpět na křižovatku a odbočuji směrem k Vilaflor. Jízda je to zajímavá, po úzké silnici v prudkých serpentinách, viditelnost cca 50 metrů. Kousek pod vesnicí Vilaflor se těším, že si prohlédnu obří borovici Pino Gordo s výškou 45 metrů a obvodem přes 9 m. Jsem však rád, že vůbec vidím na silnici, natož pak hledat nějakou borovici. O kus níže vlevo mají hojně růst máky. Jejich nádherně žluté kvítky údajně kontrastují s modrou oblohou a svěží zelení kolem. Mně však vše splývá do bílé mlhavé barvy a ke všemu začíná pršet. Naštěstí auto je vybaveno fungujícími stěrači, což mě mile překvapilo. Výškový rozdíl takřka 2000 metrů sjíždím za necelou hodinu a v půl páté jsem u svojí rodinky, která mě netrpělivě očekává.


Autem jsem ujel 109 km. Na nohou jsem byl 10 hodin a 25 minut, z toho aktivní chůze činila 7 hodin a 35 minut, zbytek fotografování, natáčení a odpočívání. Od auta na Pico de Teide mě to trvalo 4 hodiny a 35 minut, dolů 3 hodiny a 20 minut.

Hlavou se mi honí myšlenky na horu, která se mi dvakrát nechtěla dát, ale nakonec mi v dnešní den dovolila nahlédnout do svého sirnatého kráteru. Bylo to famózní, stálo to za to! Dokonce jsem byl chvilku sám na vrcholu nejvyšší hory jedné nádherné evropské země!!!

To všechno je hora Teide - mnohokrát popisovaná a opěvovaná, zobrazovaná na bezpočtu pohlednic z Tenerife. Je skutečně výjimečnou kráskou, kterou všichni velebí.

Není jednoduché vyjádřit několika větami, co jsem v tento den zažil. Překrásně to řekl německý přírodovědec Alexandr von Humboldt, který zdolal vrchol Pico de Teide v roce 1799. O své cestě napsal:
"Výstup na vulkán na Tenerife je zajímavý nejen proto, že nám poskytuje nadmíru látky k vědeckým studiím. Je daleko víc, a sice proto, že dává tomu, kdo má smysl pro velikost přírody, množství optických zážitků. Je však velmi obtížné tyto pocity popsat. Vzrušují nás o to víc, že v sobě mají cosi neurčitého, jak to s sebou přináší nesmírnost prostoru a velikost, novost a rozmanitost předmětů kolem nás".
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Mates | E-mail | 24. prosince 2011 v 1:28 | Reagovat

Hezky napsana reportaz, sam jsem vrchol take navstivil a pocity sdilim, mam jen jednu vytku - Planeta opic se zde opravdu netocila, je to jen mytus.:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.