CESTOVÁNÍ PO MAROKU - ÚNOR 2004 - III.část

9. listopadu 2009 v 18:46 |  PUTOVÁNÍ PO SVĚTĚ

Neděle 15. února 2004

Meteorologické údaje v 8,00 hodin (měřeno na venkovním parapetu okna - přízemí):
teplota...5°C
vlhkost48%


Před osmou vstáváme, balíme věci a prohlížíme si pravou berberskou domácnost. Na rozdíl od okolí vesnice se jedná o uklizený a čistý dům, to jest centrální dvůr, ze kterého vchází do jednotlivých pokojíků. Za chvíli již popíjíme mátový čaj a snídáme vaječnou omeletu s chlebem. Poté nás přemlouvali na koupi dárků, což se jim asi za hodinu podařilo. Následuje krátký výlet na náhorní vápencovou plošinu Kik s vyhlídkou na nejvyšší horu severní Afriky Djebel Toubkal. Půl hodiny po poledni jsme zpět a obědváme tajine, tentokrát s masem. Zkušený šéfkuchař a gurmán Láďa ihned poznává, že se jedná o maso z muly. V jeho přesvědčení ho nezviklalo ani tvrzení místních, že muly nezabíjejí a tudíž ani nejí, jelikož jim slouží především k dopravě lidí a věcí. Od půl druhé do dvou vedeme zajímavou rozmluvu ohledně placení našeho pobytu. Názorově se v tomto tématu dosti rozcházíme. Rozhovor se odvíjí v řeči anglické, české, německé i posunkové. Nakonec nám hostitel řekl, že od nás žádné peníze nechce. Na toto jsme však nepřistoupili. Jsme jenom dva, oni jsou čtyři plus celé město známých. Kdoví jestli bychom ještě někam odjeli, kdoví jestli bychom vůbec někam odešli. Dáváme mu tudíž 300 Dh a jdeme hledat grandtaxi. Ve čtrnáct hodin odjíždíme a o čtvrt hodiny později vystupujeme v městě Imlil. Jedná se o malé městečko ve výšce 1740 m.n.m.


Cena za osobu v grandtaxi v šesti lidech = Asni - Imlil...20,00 Dh
Vzdálenost17,00 km
Cena v přepočtu na 1 km1,18 Dh

Při cestě přes Imlil hrdinně odrážíme davy průvodců a ubytovatelů. Kupujeme pouze vodu a chléb a v půl třetí se vydáváme s velkým batohem na zádech a malým batůžkem na prsou směr hory. Asi po hodině cesty procházíme okolo vesnice Aroumd ve výšce 1840 m.n.m. Až posud vede prašná pista a tudíž se dá do těchto končin zajet autem. Přesto místní lidé a velká část turistů používají muly. My se spoléháme pouze na vlastní nohy. Cesta vede údolím Ait Mizane. V této době je zde místo řeky vyschlé řečiště a malý potok na okraji. Ale podle šířky koryta a jeho vytvarování - vymletí od vody, to tu pro místní může být v době tání sněhu a prudkých dešťů celkem zajímavé. Stěny údolí jsou lemovány terasovými políčky s kukuřicí, brambory, cibulí, ječmenem, ale i ovocnými stromy a pastvinami.


Přibližně po další hodině a půl cesty přecházíme přes říčku a to těsně před příchodem do místa, které se jmenuje Sidi Chamarouch. Je zde několik chaoticky postavených hliněných stavení a látkových obydlí. Lidé se živí prodejem nápojů, občerstvení a suvenýrů turistům. Také zde nabízejí nocleh. My jsme zkušeně odolali a pokračujeme dále po stezce klikatě stoupající a poté traverzující údolí. Po cestě uhýbáme mulám, které tahají bagáž především francouzským turistům. Občas také potkáme člověka schovaného ve výklenku ve skále, který zde provozuje "obchod" s vodou, Fantou a Colou. V sedmnáct hodin a čtyřicet minut jsme vyhledali bivak ve výšce cca 2600 m.n.m. Nejdříve uvažujeme o spaní na trávě, poté však objevujeme "kamenný hotýlek" s jedinou místností přesně pro nás dva. Nevýhodou této roční doby je brzké setmění a vzhledem k ne příliš velkému teplu také nutnost zalezení do spacáku již před osmou hodinou.


Meteorologické údaje v 18,15 hodin (měřeno venku ve výšce cca 1m nad zemí)
teplota...2°C
vlhkost63%


Pondělí 16. února 2004

Meteorologické údaje v 7,30 hodin (měřeno v kamenném hotýlku ve výšce 0,5m nad zemí)
teplota...1°C
vlhkost50%

Ráno se probouzíme do nádherného dne, okolo osmé hodiny vstáváme a po vydatné snídani (slivovice a tatranka) se ve třičtvrtě na devět vydáváme na cestu. Jelikož jdeme ve stínu a teplota se nevyšplhala do extrémů, tak se ani moc nepotíme s našimi batůžky na zádech a prsou. Ve čtvrt na dvanáct přicházíme k horské chatě - Refuge Toubkal ve výšce 3207 m.n.m. Zde si dáváme čaj a přebalujeme věci. Velké batohy si necháváme na chatě - za uschování jednoho báglu chtějí 10 Dh.



V půl jedné odcházíme na malou procházku do okolí. Zde zjišťujeme, že k výstupu na vrchol nejvyšší hory severní Afriky jsou zapotřebí mačky a lyžařské hůlky nebo cepín. Radíme se, svačíme a zpět k chatě přicházíme ve třičtvrtě na čtyři. Nastává rozhodování, co dál. Jednou variantou je zůstat na chatě do druhého dne, za nocleh chtějí 140 Dh za 1 osobu. Taktéž bychom si potřebovali půjčit mačky a hůlky. Nakonec asi rozhoduje pohled na oblohu, která se začíná zatahovat a na druhý den neslibuje tudíž stoprocentně dobré počasí.


Balíme tedy věci a výstup na Djebel Toubkal odkládáme na jindy. Deset minut před čtvrtou odcházíme od chaty a ve třičtvrtě na šest jsme opět u našeho známého kamenného hotýlku. Zde se připravujeme na nocleh, večeříme, slivovicujeme a po setmění studujeme při světle čelovky mapu a průvodce.


Po cestě v horách se nám naskýtal dost často lákavý pohled na krásný horský potok, říčku nebo pramínek vody a s tím související koupel a zahnání žízně. Ale chuť si necháváme zajít poté, co si osvěžíme v paměti informace o různých nemocích. Například "zajímavá" může být bilharzie, kdy parazit proniká pokožkou včetně chodidel. Nebo třeba krevnička či giardiáza, která je mimo jiné příčinou průjmových onemocnění.
Skoro všechny průvodce a cestopisy se shodnou na jednom: "Během pobytu v Maroku se zřejmě aspoň jednou budete potýkat s průjmem. Prvním léčebným krokem by měla být úprava jídelníčku." My jsme si pro jistotu upravovali jídelníček průběžně. V překladu to znamená 1,5 litru slivovice na osobu a 13 dnů putování. A vyplatilo se to.



Úterý 17. února 2004




V osm hodin opouštíme naše ubytování a v půl dvanácté jsme opět v městečku Imlil. Zde kupujeme vodu a o čtvrt hodiny později pokračujeme dále v grandtaxi. Ve slavném městě Marrákeš, které je postavené před obrovskou hradbou hor, vystupujeme ve dvanáct hodin a třicet minut na výpadovce na Asni.


Cena za osobu v grandtaxi v šesti lidech = Imlil - Marrákeš...40,00 Dh
Vzdálenost65,00 km
Cena v přepočtu na 1 km0,62 Dh

Vzhledem k tomu, že se stanoviště grandtaxi nachází na okraji města, zastavujeme petittaxi a jedeme k hotelu Hotel des Voyageurs. Mladý taxikář trochu bloudí a tak mu nezištně radíme a proto se brzo ocitáme u cíle. Jedná se o starší, ale seriózně vypadající hotel a my jsme se zde deset minut po jedné ubytovali v dvoulůžkovém pokoji s koupelnou a balkónem.

Hotel "Hotel des Voyageurs" se nachází ve ville nouvelle, jak se říká městským částem postaveným Francouzi až ve 20. století, na adrese 40 Bd. Mohammed Zerktouni.

Nocleh ve dvoulůžkovém pokoji s balkónem a koupelnou
Pokoj s "evropským" záchodem a sprchovou vanou s "teplou" vodou...140,00 Dh

Před odjezdem jsme četli, že Marrákeš je fascinující město s životem pulzující medinou a proto pobyt v něm nehodláme strávit v hotelu. Okolo třetí hodiny odpolední jdeme na procházku po městě. Nejdříve si prohlížíme minaret Koutoubia, nejdokonalejší islámskou stavbu v severní Africe. Jedná se o dominantu města, 800 let starou a sedmdesát sedm metrů vysokou, kterou je vidět z jakéhokoliv pohledu. Poté navštěvujeme hlavní městskou památku Saadské hrobky, kde si prohlížíme jemnou sochařskou práci. Je to nádvoří obehnané vysokými zdmi a zastíněné keři a palmami, poseté zdobenými hrobkami.

Vstupné do prostor Saadských hrobek...10,00 Dh

Při procházce míjíme také hotel "Hotel La Mamounia". Tento je umístěn na vlastním palácovém pozemku, hlídán ostrahou a pro turisty našeho vzevření nepřístupný. O vstup a fotografování jsme se raději nepokoušeli. Jedná se totiž o jeden ze dvou nejkrásnějších a také nejdražších hotelů v Maroku. Cena za dvoulůžkový pokoj za noc začíná na 2.500 Dh, tj. asi 7.500 Kč. Pokračujeme do starého centra města - Mediny. Zde uprostřed "Maroko City" neboli v srdci "Červené perly", jak je také Marrakeš nazývána, si prohlížíme především slavné náměstí "Djemaa El Fna". Na první pohled pouze volná plocha v centru města, ovšem právě zde se odehrává starodávný rituál, při němž se přihlížející přesouvají mezi jednotlivými kruhy, obklopující akrobaty, bubeníky, dudáky, klauny, komiky, pouliční baviče, tanečníky, trhové herce, zaklínače hadů a prodavače všeho možného i nemožného. Nechybí tady ani lidoví vypravěči, kteří dokážou přilákat k sobě desítky lidí. Vyprávějí mýty z koránu, pohádky, staré pověsti nebo obyčejné příběhy ze života. Většinou sedí na zemi nebo na židličce a hovoří tichým sugestivním hlasem. Když se při svém vyprávění dostanou k pointě, tak se odmlčí. Lidé jim házejí peníze, aby se dozvěděli, jak příběh dopadl. Zkoušíme se také u nich zastavit. Sice nic nerozumíme, ale stačí nám pozorovat lidového vypravěče v akci. Je to nepopsatelné divadelní představení. O kousek dál se maluje na kůži hennou, rudohnědým barvivem, vyráběným z plodů stejnojmenného keře. Tento zvyk je v Maroku hodně starý a podle tradice nemusí nevěsta vykonávat žádné domácí práce, dokud se jí vzory, kterými byla ozdobená k svatbě, úplně nesmyjí. Tak to všechno je Place Jemaa el-Fna, Shromaždiště mrtvých nebo také Náměstí mrtvých. Kdysi dávno bylo zvykem vystavovat zde useknuté hlavy popravených zločinců nabodnuté na dlouhých kopích. Dnes jsme tady však již žádné neviděli.


Z náměstí se vydáváme do přilehlých ulic a souků. Množství zákoutí, úzkých a klikatých uliček je domovem stovek řemeslníků, kteří udržují původní tradice a způsob života. Kde nejsou řemeslníci, mají své přízemní obchůdky prodavači. Dveřmi doširoka otevřenými do ulice lákají potenciální kupující ke vstupu hlasitým vychvalováním svého zboží. Zdejší trh je nabitý lidmi, stánky a zbožím. Každý, kdo sem přijde, se musí do trhů zamilovat pro jejich hemžení, zaujaté tváře kupujících lidí a občas zdánlivě lhostejné výrazy prodávajících. Ber, neber, vezme jiný. To je však klam, předehra. Opravdové představení začíná, když návštěvník a potenciální kupující projeví zájem, byť jen náznakem nebo mrknutím oka. Když je obchod uzavřen, přichází pocit uspokojení. Každý věří, že byl o trošku chytřejší než ten druhý a uzavřel lepší obchod. V jednom obchůdku si vyhlížíme šátky a smlouváme. Činíme tudíž věc, která je v Maroku zcela běžná a přirozená. Prodat cizinci jakoukoliv věc za nehoráznou cenu je tady národním sportem. Nakonec jsme s výslednou cenou spokojeni a kupujeme. Obchodník sice tvrdí, že smlouváme jako Berbeři a on chudák nebude mít na chleba ani na čaj. Nám je ale jasné, že určitě neprodělal.


Medina - stará část města, která existovala už před příchodem Francouzů. Bývá stará, chudá, přelidněná, nepřehledná, ale báječná. Od ostatních částí města je oddělena hradbami. Díky barvě těchto impozantních hradeb se Marrákeši také říká "Červená perla". Medina je městem, do nějž uprchl Mohamed, když byl ohrožen v Mekce. Od té doby se tak nazývá stará čtvrť každého islámského města.

Když jsme nabaženi prohlídkou mediny, jdeme na "jedno pivko před večeří". Najít restaurant s pivem není jednoduché. Tudíž se ptáme a jsme dovedeni do podniku "La Dorade de Sud". Jedná se o velkou restauraci na křižovatce hlavních ulic, ale náš "pivní" průvodce nás odvádí po úzkém schodišti do prvního patra, kde nás čekají "bordelově" červené dveře. Váháme trochu se vstupem, jelikož si nejsme jisti, zda správně průvodce pochopil, jaký typ podniku hledáme. Ale jsme znovu ujištěni, že právě zde mají to nejlepší pivo, jaké hledáme. Interiér baru byl proveden opět, v nám již dobře známé červené barvě a tudíž se raději ptáme, zda je možno obdržet pivo a za jakou cenu. Odpověď je uspokojující, prostředí je zde příjemné, obsluha báječná. K pivu se podávají oříšky, pražená kukuřice, olivy, ohřívané luštěniny, smažené rybičky a nakonec rýže s kuřecím masem - od všeho minimálně dvě porce. Vše nám předkládají, aniž bychom cokoliv objednávali a nakonec chtějí zaplatit pouze pivo. Vzhledem k tomu, jak se nám zde líbilo, to však nebylo "jedno pivko před večeří", jak předpokládal původní plán, ale každý jsme si dali devět piveček o obsahu 0,25 litru.

2 lidi * 9 piv (0,25 litru = 20 Dh) + dížko...400,00 Dh



Středa 18. února 2004

Ráno před devátou opouštíme hotel a jdeme na autobusové nádraží. Nic jsme nechtěli ponechat náhodě, a tudíž jsme si zjistili již minulý den odjezd autobusu v devět hodin a třicet minut. Maroko se chlubí dlouhým mořským pobřežím, a tudíž by byla zcela jistě chyba vynechat návštěvu některého přímořského městečka. Cestou na stanoviště autobusů jsme nezabloudili a po čtvrt hodině svižné chůze, tj. s asi dvacetiminutovou časovou rezervou se ocitáme před branou nádraží. Zde jsme odchyceni "nahaněčem", který si nás patrně pamatuje z minulého dne. Nejdříve nás vede na nádraží a poté zpět na šestiproudou ulici, respektive na nejbližší rušnou křižovatku, před kterou zastavil náš autobus, a my nasedáme. Posléze se dozvídáme, že odjezd autobusu byl v devět hodin a patnáct minut. Celá nastupovací akce proběhla bez jakýchkoliv problémů, nikdo se nad tím nepozastavil, dokonce asistoval policista. V Karlových Varech bych to přirovnal, jako by chtěl někdo nastupovat do autobusu a batohy ukládat do zavazadlového prostoru uprostřed křižovatky " U Becherovky".

Cestou opět lidé kdekoliv nastupují, když na autobus zamávají a vystupují, když zatleskají. A to samozřejmě včetně zavazadel - velké postelové matrace, předního skla k mercedesu nebo živého berana, kterého uložili vedle našich batohů. Okolo poledne máme kousek, asi dvacet kilometrů před cílem dnešní cesty, nucenou přestávku. Policisté zastavují náš autobus, jelikož okolo projíždí za podpory vrtulníků kolona marockého krále Mohammeda VI.

Cena za osobu v autobuse = Marrákeš - Essaouira...40,00 Dh
Vzdálenost180,00 km
Cena v přepočtu na 1 km0,22 Dh


Půl hodiny po poledni vystupujeme v přímořském městě Essaouira, kterému se přezdívá "město větru". Odmítáme služby místních "naháněčů" a jdeme do hotýlku "Argana", který se nachází na Av. 2 Mars. Dle průvodce měl být z oken hotelu výhled na hlučné a prašné náměstí s lidovými trhy a veselicemi. Hluk a prach zde je celkem obstojný, ale trhy nahradila stavba. Co se zde buduje, jsme nepoznali. Celkem jsme ani nebyli zklamáni, že výhled je takový, jaký je, jelikož náš pokoj měl okna opět pouze do vnitřního schodiště. Ve třičtvrtě na jednu jsme ubytováni a následuje stylový oběd - mořské sardinky a tuňák v oleji. Poté se jdeme vykoupat do moře. Voda je jemně studená, koupání (v neoprenu) je možné, ale jsou zde velké vlny. Za větrem z Atlantiku sem směřují surfaři z celého světa. My jsme si však toto vybavení do Maroka tentokrát nevzali.

Meteorologické údaje v 15,15 hodin (měřeno venku na pláži u moře - na zemi)
teplota...29°C
vlhkost20%

Pokračujeme procházkou po městě, prohlížíme si modrobílé domy. Velká část staveb ve městě je bílé barvy s modře natřenými okenicemi a dveřmi. Od roku 2001 je tato část města zapsána na seznamu UNESCO. V plážovém restaurantu ochutnáváme dvě pivka. Ve městě je hodně rybářů a ještě více turistů. Poznáváme trochu jiné, turističtější Maroko. Přestože jsme celkem daleko od evropských břehů, vliv Evropy je zde hodně znát.


Po jedenácti dnech v Maroku vidíme na cestě okolo pláže první ženu s kočárkem. Je to tím, že marocké ženy nosí děti na zádech v šátku. Zvládají to dokonale - na ulici, v autobuse, ve vlaku, prostě všude.

Následně si stanovujeme nelehký úkol - najít "supermarket" s alkoholem. Jedná se skoro o detektivní záležitost. Ale po hodině se to zdařilo. V zapadlé uličce za hotelem Tafoukt jsme objevili ten správný obchůdek (bez nápisu, označení a reklamy). Poté se ještě touláme po městě a večer za tmy (mezi jednadvacátou a dvaadvacátou hodinou) se jdeme projít nočními uličkami mediny - pouze těmi většími. Do uzoučkých a neosvětlených si netroufáme. Kupujeme také ještě nějaké dárky. Mimo jiné se poohlížíme po nahrávkách berberské muziky. V minulých dnech jsme si jí užili celkem dost. Hudba je v Maroku slyšet všude, kam se člověk podívá. Například patrně žádný taxikář nevyjede, aniž by nepustil kazetu s báječnou hudbou. Po návratu z města měníme plán, balíme věci a před půlnocí se připravujeme na cestu.



Čtvrtek 19. února 2004

Půl hodiny po půlnoci odcházíme na autobusové nádraží a zjišťujeme, že autobus CTM má plno a tudíž nás nevezme. Než jsme stačili promýšlet další možnosti, jsme odchyceni a kupujeme lístky na autobus, který jede z Agadiru do Casablancy, neboli do "Casy", jak se zde s oblibou říká. Po půlhodině vysvětlování, že bus má zpoždění, začínáme mít pochybnosti, co jsme to koupili za jízdenku. V jednu hodinu a čtyřicet pět minut však přijel celkem moderní autobus, avšak nikoliv dálkový. Pozná se to podle toho, že sedačky jsou namačkány více za sebou, aby se vešlo větší množství lidí.

Cena za osobu v autobuse = Essaouira - Casablanca...70,00 Dh
Vzdálenost350,00 km
Cena v přepočtu na 1 km0,20 Dh


Ve slavném městě Casablanca jsme v sedm hodin a třicet minut. Vzhledem k tomu, že celkem spěcháme a neplánujeme prohlídku města, tak se necháváme odchytit jedním z mnoha naháněčů, kterým konkurovali taxikáři a převažeči zavazadel s dvoukoláky. V osm hodin odjíždíme, poprvé pořádným dálkovým autobusem a po deváté jsme v hlavním městě Maroka Rabatu. Půlhodinovou přestávku trávíme v autobuse a pozorujeme prodejce sušenek, oříšků, řetízků a žebrajících lidí, kteří procházejí autobusem. Před odjezdem všichni kromě jednoho opustili autobus. Tento člověk nabízející "něco" vydržel povídat a rozdávat letáčky ještě asi dvacet minut během jízdy. Bohužel hovořil moc rychle, a tudíž jsme mu nerozuměli. Možná to bylo také tím, že mluvil arabsky. Pět minut před desátou odjíždí autobus z Rabatu a než se dostaneme, na kraj města ještě mnohokrát zastavuje, lidé nastupují a dokonce i vystupují - připadáme si jako v městské dopravě. Po cestě ještě zastavujeme v Larache (11,45 - 12,10 hodin) a v Asilah (12,50 - 13,00 hodin).

I dnes v autobuse někteří cestující (např. dvě ženy v tradičních oděvech) měli obavy z cesty. Před jízdou si vzali nějaké prášky, něco asi jako kynedril. Ale jedné z nich to nepomohlo. Něco podobného jsme zažili také při přejezdu pohoří Vysoký Atlas. Řidič před jízdou rozdával igelitové sáčky. Až posléze jsme pochopili, proč si jich někteří lidé berou i více. Za chvíli asi třetina cestujících zvracela a někteří byli i dost hluční. Ti, kterým cesta problémy nedělala, pomáhali "nemocným" a zkušeně vyhazovali plné sáčky z malých okének ven - naštěstí se vždy trefili. Někteří místní obyvatelé z hor a vesniček, zvyklí jízdy na oslících a mulách, si ještě zcela nezvykli na divokou jízdu řidičů autobusů. Zajímavý zážitek je to například v horských serpentinách, kde je silnice úzká někdy jenom 3m - na jedné straně skála a na druhé propast hluboká i stovky metrů.

Cena za osobu v autobuse (dálkový) = Casablanca - Tangier...150,00 Dh
Vzdálenost402,00 km
Cena v přepočtu na 1 km0,37 Dh

V přístavním městě Tangier vystupujeme ve čtrnáct hodin na autobusovém nádraží a pokračujeme v grandtaxi, pouze ve dvou, ale zato až do přístavu k jeho odbavovací části. Zde jsme již naposledy v Maroku odchyceni náhončím, tentokrát přístavním. Nutno však přiznat, že když člověk spěchá, tak to má své výhody - nakoupení lístků, pasová procedura a nalezení lodě trvá několik minut. V patnáct hodin opouštíme africké břehy a nastupujeme na rychloloď, která však má zpoždění a vyplouvá až pět minut po půl čtvrté. Vzhledem k tomu, že byl uzavřen vstup na venkovní palubu, "museli" jsme prosedět cestu v lodním baru.


Cena trajektu Tangier - Algeciras (Trasmediterranea) pro jednu osobu...240,00 Dh
Vzdálenost55,00 km
Cena v přepočtu na 1 km4,37 Dh


2 lidi * 2 piva (0,33 litru = 2 Eur)...8,00 Eur


Během plavby jsme si přeřídili hodinky o jednu hodinu dopředu.

Na evropském kontinentě, v městě Algeciras vystupujeme v sedmnáct hodin marockého času, v osmnáct hodin evropského času. Odbavovací procedura proběhla bez problémů, a tudíž jsme za chvíli venku před budovou, kde je nezvyklý klid. Žádní taxikáři, žádní naháněči, nikdo nevolá, nikdo si s námi nechce popovídat a nikdo nás nechce nikam odvézt. Jsme odkázáni sami na sebe. Ale to je chyba, tomu jsme se odnaučili. Skoro hodinu hledáme autobusové nádraží, abychom popojeli mimo město. Pohled na zatahující se oblohu nás však přiměl změnit plán a proto vyhledáváme ubytování v alžírském hostelu "Dora". Nejdříve nám byl nabídnut pokoj za 16 Eur pro oba, ale když jsme zjistili, že by přes náš pokoj šli ráno ve čtyři hodiny přístavní dělníci do práce, tak jsme si vzali dvoulůžkový pokoj za 19 Eur (usmlouvali jsme to z 20 Eur). Posléze jsme viděli některé obyvatele hostelu i městskou čtvrt, ve které se budova nachází. Naše jistota, že se ve zdraví dožijeme rána, nebyla stoprocentní.


Nocleh v hostelu "Dora":
dvoulůžkový pokoj s oknem ("evropský" záchod a sprcha na chodbě - mezipodestě)... 19,00 Eur
(v ostatních hostelích chtěli od 20,00 do 27,00 Eur)


Pátek 20. února 2004

Ráno zjišťujeme, že jsme zvolili dobrou variantu s noclehem, jelikož venku prší a to tak, že hodně. V půl deváté vstáváme a jdeme pro jídlo, snídáme a poté opouštíme živí a zdraví hostel a pokračujeme na zastávku autobusu. Zde kupujeme jízdenky na bus s odjezdem v jedenáct hodin směr Malaga a zůstáváme schovaní, jelikož stále prší a fouká silný vítr. Řidič sice přijel už deset minut před termínem odjezdu, ale protože jeho hlad byl asi silnější než touha odjet v přesně stanovenou dobu, tak se autobus rozjíždí až ve čtvrt na dvanáct poté, co se řidič vrátil z bufetu.

Cena za osobu v autobuse = Algeciras - Malaga...9,34 Eur
Vzdálenost136,00 km
Cena v přepočtu na 1 km
0,07 Eur

V čtvrt na dvě vystupujeme po třistapěti hodinách a čtyřicetipěti minutách opět na autobusovém nádraží v městě Malaga a uzavíráme tak symbolický okruh našeho výletu. Venku prší, teploměr ukazuje 13°C a my se jdeme podívat do nákupního střediska "Larios centre", které se nachází kousek od nádraží. Pět minut před třetí hodinou odjíždíme autobusem č. 19 na letiště. V půl páté nastupujeme na palubu letadla A 320 společnosti SWISSAIR a v sedmnáct hodin odlétáme.

Údaje během letu v letadle AIRBUS 320-214:
Vzdálenost Malaga - Zurich1.607 km = 998 mil
Doba letu2 hodiny a 5 minut
Výška, rychlost, teplota v 18,30 hod...11.000 m, 976 km/hod., - 50°C
Výška, rychlost, teplota v 18,37 hod.9.600 m, 1.011 km/hod., - 47°C

Na letiště v Zurichu přilétáme v devatenáct hodin a deset minut. V hale doplňujeme plechovkové tekutiny a telefonicky domlouváme odvoz z Prahy. Dvacet minut po dvacáté hodině nastupujeme do letadla AVRO RJ 100 a ve třičtvrtě na devět odlétáme. V Praze přistáváme pět minut před desátou hodinou večerní. Chvíli na to je již přistaveno "rychlotaxi" firmy LISTAV spol. s r.o. s řidičem Alešem a závozníkem Sylvinkou. Při pohledu na nás je konstatováno, že jsme trochu zarostlí, ale jak pravil Karel Čapek: "Jen anglický trávník a anglický gentleman se denně holí".

Do Karlových Varů přijíždíme dvacet minut po půlnoci.



Maroko, arabsky "al-Maghreb al-Aqsa", neboli "nejvzdálenější země zapadajícího slunce", pro nás nebyla zemí až tak vzdálenou. Na našem výletě, jehož výsledkem byla ta správná směs exotiky spojená s relativně jednoduchým a bezproblémovým cestováním, jsme byli pouhých 14 dnů, tj. 331,33 hodin neboli 19.880 minut. Poznávali jsme tu lidi, jídlo, pití, hudbu, keramiku a všechny ostatní pěkné věci.


Letadlem jsme letěli 4.340 km, autobusem ujeli 1.769 km, lodí pluli 250 km, autem cestovali 1345 km, vlakem se vezli 228 km, na velbloudu se kolíbali 15 km a pěšky ušli 100 km. Celkem to za 14 dnů bylo 8.047 km, z toho na území Maroka 2.844 km.
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 alpos | Web | 14. července 2017 v 20:22 | Reagovat

to  muselo být pěkné, vy jste asi meteorolog, ne? Že máte všude takové přesné údaje....Maroko jsem sice taky viděla , ale nebyl čas na služební cestě bylo moc práce, Ty hory budou pěkné...děkuji Alena

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.