CESTOVÁNÍ PO MAROKU - ÚNOR 2004 - II.část

9. listopadu 2009 v 18:36 |  PUTOVÁNÍ PO SVĚTĚ

Středa 11. února 2004

Vstáváme v půl šesté, při volání muezzina balíme věci a odcházíme na autobusové nádraží. Již v tuto raní dobu se začínají plnit kavárny a restaurace.

Muži v Maroku tráví den posedáváním, někdy poleháváním, diskusemi a pitím čaje. Někteří také obchodují se vším možným i nemožným a jezdí taxíky. Z čeho všichni žijí?? Těžko říct. Za celou dobu jsme neviděli místní muže živit se fyzickou prací - k tomu by se nesnížili, od toho jsou tam ženy a námezdní dělníci.

V šest hodin a patnáct minut sedíme v autobuse, který měl odjíždět v půl sedmé. Náhončímu (zástupce majitele nebo provozovatele autobusu) se však počet lidí nezamlouvá a tudíž ještě asi půl hodiny vyvolává název cílové stanice. Pět minut po sedmé vyjíždíme. Cestou občas někoho nakládáme a o kus dál někoho jiného zase vykládáme. Například uprostřed pustiny vystoupil místní učitel u jednoho domečku, který sice vypadal jako škola, ale kde by se tady vzaly děti?? Dále projíždíme přes pohoří "Střední atlas". Kromě marocké přírody, kterou tvoří krásné hory, chudé pastviny a pestrobarevné kamení, hlína a písek, si prohlížím i dírku v konstrukci autobusu, která se nachází vedle mé nohy. V tu chvíli jsem si uvědomil, že ač je člověk v Africe, tak vzhledem k nadmořské výšce a stavu dopravních prostředků, je dobré si plánovat i oblečení do autobusu (obdobně platí i v případě taxidopravy).


Nejvyšším bodem cesty je sedlo Col du Zad ve výšce 2178 m.n.m. Konečně také vidíme sníh v Africe, na okolních kopcích je nesouvislá sněhová pokrývka. První oficiální zastávka autobusu je v půl deváté v městečku Zeida. O čtvrt hodiny později pokračujeme dále pustou a neutěšenou polopouštní oblastí, až jsme deset minut po deváté dojeli do města Midelt. Řidič zde nechává autobus na autobusovém nádraží nastartován a "za chvíli", tj. ve třičtvrtě na deset pokračujeme dál. V jedenáct hodin jsme přijeli do města Rich. Zde se opět vystupuje, nastupuje a samozřejmě vyvolává, a tudíž čeká na patřičný počet lidí. Za dvacet minut pokračujeme. K Láďovi si přisedla mladá marocká žena v šátku (pouze na hlavě, ne přes obličej) a tradičním oděvu. Konverzace je však o poznání stručnější, než na jakou jsem u Ládi zvyklý. Taktéž postrádá důvěrný charakter, nedošlo k výměně adres, sdělení data narození, zájmů a podobně. Já, na rozdíl od kolegy, sleduji okolní působivou přírodní scenérii, překrásnou soutěsku řeky Ziz, ohromný, po tisíciletí vymílaný průsek okolo ní ve skalách Atlasu. Zde se také nachází strategický tunel, Tunel du legionnaire, který hlídá ospalý voják. Tunel legionářů se jmenuje po svých stavitelích z doby francouzské okupace. Prorazit tunel v roce 1930 v pevné skále bez použití těžké techniky byl určitě zajímavý druh zábavy, ale chuť otevřít cestu směrem dále na jih byla asi veliká.

Ve dvanáct hodin a třicet minut přijíždíme do města Er Rachidia. Zde nás odchytil "licencovaný" naháněč a nabízí možné i nemožné, avšak na "zkušené cestovatele" to je drahé. Nechali jsme se proto doprovodit na stanoviště grandtaxi a vyčkáváme do čtvrt na dvě, kdy odjíždíme.

Cena za osobu v autobuse = Azrou - Er Rachidia...60,00 Dh
Vzdálenost269,00 km
Cena v přepočtu na 1 km0,22 Dh

Cena za osobu v grandtaxi v šesti lidech = Er Rachidia - Erfoud...25,00 Dh
Vzdálenost80,00 km
Cena v přepočtu na 1 km0,32 Dh

Většina řidičů aut, autobusů a taxiků nechává během zastávky nastartované vozidlo. Nezáleží přitom na čase, půl nebo třičtvrtě hodiny je běžná doba.

Systém marocké taxislužby, tj. vztah mezi majiteli taxíků, provozovateli, řidiči a naháněči zákazníků, se nám jeví trochu složitější. Nejednou se stalo, že cestu nám domluvil jeden člověk, auto řídil někdo jiný a pro peníze si natáhl ruku opět někdo nám neznámý. V případě, kdy jsme platili větší bankovkou, jsme měli obavy, zda nám také nějaká ruka vrátí nazpět, ale vždy to bylo bez problémů. Asi opravdu člověk nemusí mít strach, nejsou to totiž čeští taxikáři.

V "bráně do pouště" neboli v městečku Erfoud, kdysi slavném pouštním centru, vystupujeme ve čtrnáct hodin a patnáct minut. Při čekání na další odvoz jdeme do restaurace na svou první "marockou berber whisky", tj. mátový čaj neboli "thé a la menthe".

V Maroku znamená popíjení čaje hotový rituál. Když člověk dostane pozvání na čaj, je potřeba počítat s hodinou času. Tradičně se malá kovová konvička s vodou pokládá na žhavé uhlíky, ale dnes už v některých domácnostech raději berou plynovou bombu. Do vroucí vody se vhodí zelený čaj a pořádná porce cukru, nakonec i máta (zelená, čerstvá a silně aromatická). Pak se konvička opět postaví na oheň či žár. Když se voda rozbublá, započne se se zdlouhavým přeléváním hezky z výšky do malých skleniček a z nich zase zpět do konvičky, poněvadž čaj musí získat správnou chuť a cukr v něm se musí dostatečně rozpustit. Po několikerém přelití začne ten, kdo nápoj připravuje, ochutnávat a je-li s dosaženou chutí a vytvořenou pěnou spokojen, začne nalévat do skleniček stojících na tradičním kovovém zdobeném tácu. Čaj vypadá jako černý, je silný a velmi sladký. Když člověk odmítá pít slazený čaj, tak je podivín a stejně mu ho nakonec sami osladí. Doma bychom asi tak často tento nápoj nepili, ale zde chutnal báječně. Podle marockého přísloví by člověk měl vždy vypít tři šálky čaje - první je silný jako život, druhý sladký jako láska a třetí lehký jako smrt.


Brzo zjišťujeme, že to s odjezdem nebude jednoduché, jelikož do všech "hospodských zahrádek" začínají nosit televize a všichni lidé se u nich shlukují, samozřejmě i včetně řidičů taxi. Od 15,00 hodin začíná totiž přímý přenos z Tuniska - zápas afrického mistrovství v kopané mezi mužstvy Tuniska a Nigérie. Vedle nás sedí Hassan, který chce také odjet naším směrem. Společně jsme vyhodnotili situaci a vzhledem k tomu, že po ukončení tohoto zápasu začíná další televizní přenos - hraje domácí Maroko proti Mali, jediná šance na pokračování cesty je o přestávce zápasu. V půl páté odjíždíme v grandtaxi v počtu pouze čtyř lidí, tudíž cena je vyšší, ale později bychom se dál už asi nedostali. Po cestě Hassan nakoupil vodu a přibral dva kamarády, takže do pouštního městečka Merzouga přijíždíme ve čtvrt na šest opět v klasické sestavě 6 pasažérů + 1 řidič. V těchto končinách se postupně mění asfaltové silničky v pisty, což v překladu znamená prašné cesty pouští.

Cena za osobu v grandtaxi ve čtyřech lidech = Erfoud - Merzouga..40,00 Dh
Vzdálenost50,00 km
Cena v přepočtu na 1 km0,80 Dh


Spolucestující Hassan nechal zkušeně zastavit taxi před jejich rodinným hotelem. Nevypadá to zde špatně a tak jsme si dali čaj a přijímáme nabízený program. Tento začíná v osmnáct hodin nasednutím na velbloudy, v našem případě jsou to dromedáři. Dvouhrbá zvířata jsme zde neviděli. Karavana se vydává na cestu ve složení: Mohammed pěšky v turbanu, tradičním oděvu a v sundálách bez ponožek, na prvním velbloudu jménem Bob Marley sedí Láďa a na druhém, jménem Jimi Hendrixe, se kolíbám já.



Brzy se setmělo a na jasném nebi svítí hvězdy, které pozorujeme a vnímáme tichost Sahary, neuvěřitelné absolutní ticho, které se rozhostilo, když jsme opustili městečko. Cesta probíhá dobře, pouze jedenkrát je Láďa katapultován, když chvilkově odmítá poslušnost Bob Marley. Naštěstí Jimi Hendrix byl poslušnější a nepodařilo se mu mě shodit. I když po pravdě nebylo k tomu daleko, což je možno i posoudit podle fotografie, kterou jsem se snažil pořídit za jízdy. Výsledkem je celkem zajímavě rozmazaný obrázek. O další fotografování jsem se již nepokoušel, jelikož by to mohlo skončit pádem ze zvířátka nebo ztrátou fotoaparátu. Do oázy jsme dojeli v půl osmé. Jsme ubytováni ve velkém stanu a popovídáme si s Ibrahimem. Poté bumbáme další berber whisky a Ibrahimovi jsme dali ochutnat ček whisky (slivovici). Za chvíli se již podává skvělá večeře, kterou uvařil Mohammed a též jí s námi jedl. Tajine je výtečné. Před jídlem, během jídla i po jídle nesmí chybět jako aperitiv i preventivní léčebný medikament slivovice, Mohammed ale ochutnat nechce.

Tajine (tažin) - berberský způsob přípravy jídel v keramickém talíři s kuželovitým poklopem (neboli kónickou pokličkou). Pod nádobou mystického tvaru se topí dřevěným uhlím, směs se tím zahřívá a dostává zvláštní chuť. Nejdříve se pod poklicí vaří maso. V případě, že se jedná o kuřecí, tak většinou ještě před chvílí běhalo na tržišti. Poté se přidá cibule a česnek, trochu mleté skořice, mletého zázvoru a kurkumy. Nelze zapomenout na nakládané citróny, které jsou důležité pro marockou kuchyni. A poté je čas na nejexotičtější ze všech koření a bylin - šafrán. Je sice drahý, ale nemělo by se s ním šetřit, protože díky němu bude tento pokrm absolutně senzační. Ještě přidáme kapku vody, trochu papriky, soli, malinko rajčatového protlaku a celé to řádně zamícháme a necháme dusit asi třicet minut. Možno také přidat mrkev, petrželku i brambory.

Vzhledem k roční době je v oáze celkem prázdno. Tudíž máme velký nomádský stan sami pro sebe. Kromě nás jsou zde ještě tři výpravy. Někdo tam měl asi rádio, protože jsme se dozvěděli semifinálové výsledky fotbalových zápasů: Tunisko-Nigerie = 2:1, Maroko-Mali = 4:0.


Večer u ohně nám hrají a krásně zpívají Mohammed, Ibrahim a další dva berberští nomádové. Možná mezi nimi byli i Tuaregové neboli Modří mužové, příslušníci pouštního berberského kmene, původní kočovní chovatelé velbloudů a průvodci karavan. Hudba to byla báječná, rytmicky strhující tradiční berberská muzika. Hráli a bušili na bicí nástroje (hluboký, mužný buben darbuka, rachotivý dvojbubínek tar), píšťalu a další perkuse (například klapací dřevěný nástroj s poklicemi). Také texty písní byly zajímavé. Pojednávaly o bohu, o Proroku Muhammadovi, o těžkém životě a strastiplné cestě ke svobodě. Nebo také možná o něčem docela úplně jiném. Byly totiž zpívány v arabštině a berberštině a tudíž nám některé detaily unikaly. Při poslechu hudby pozorujeme oblohu plnou hvězd, oblohu, před kterou všechny oblohy, které jsme doposud viděli, blednou. Kocháme se neskutečně jasným nebem zasypaným miliardou zářivých hvězd.

Písečné duny Erg Chebbi blízko Merzougy jsou největší na Sahaře (dle místních největší na celém světě) a tím pádem velkou marockou turistickou atrakcí. Hotely zde pořádají vyjížďky v terénních autech nebo výlety na velbloudech. Turisté se zde pohybují blízko alžírských hranic (40 km).

Výlet po poušti, večeře, nocleh v oáze, snídaně v hotelu - cena za 1 osobu..400 Dh



Čtvrtek 12. února 2004

Noc byla chladnější. Spali jsme pod dekami v tradičním nomádském stanu, tzv. chaimu. Rada našich hostitelů, že si nemáme brát spacák, nebyla ta pravá. Nad ránem jsme si vzpomněli na přísloví, které praví: Maroko je studená země s teplým sluncem. Už aby to slunko vylezlo.

Meteorologické údaje v 6,30 hodin
teplota...7°C
vlhkost36%

Ráno vstáváme v půl sedmé a jdeme na duny fotografovat východ slunce, které za chvíli začíná stoupat nad obzor. Tempo chůze není nejrychlejší, jelikož zabořené nohy v písku prokluzují vždy o půl kroku zpět. Vítr kolem nás přemisťuje zrnko písku po zrnku, zahlazuje každou stopu a na povrchu pouště vytváří dokonalé geometrické tvary, jejichž výraz umocňuje vycházející slunko. Zprvu šedavé duny mění svou barvu na žlutou, okrovou a oranžovou. Očarováni hledíme na to, co příroda stvořila. Opravdu skutečná poušť jako v knížkách a ve filmech. Pro toho, kdo je tu poprvé, je těžké pochopit rozlehlost pouště. Písečné duny dosahují výšky několika desítek metrů, jejich šířka a délka se počítá v kilometrech. To, co jsme viděli v minulých dnech a asi ještě uvidíme, je sice taky Sahara, avšak tmavě šedivá, bezútěšně kamenitá nebo skalnatá, naprosto nefotogenická pustina, ze které jde trochu strach i smutek.


Včera jsme pozorovali báječný západ slunce a dnes jeho ještě úžasnější východ. Člověk se mu logicky snaží v této pouštní zemi porozumět. Ale k ničemu to nevede. Logika, nelogika, slunko začíná pálit a vládne od rána do večera. Slunce je zde v celé krajině samo, chybí řeky, stromy, vodní plochy nebo tráva. Nic než písek a slunce, které se tady s ničím nedělí o svoje působení, o svoji sílu. Proto také ten teplotní kontrast mezi dnem a nocí.


Deset minut před devátou již osedláváme velbloudy a v deset hodin jsme u hotelu. Během výletu v poušti jsme nepotkali saharskou zmiji, černého škorpiona s tlustým ocasem a úzkými klepítky ani pouštní neboli palmovou krysu. Tato zvířata totiž spolehlivě poznají nejstrašnější bestii všech dob, člověka, a jdou mu z cesty.


V hotelu usedáme ke stolu, kde je již připravena báječná snídaně: marocký chléb, mazací sýr (veselá kráva), džem a máslo. Jakmile Láďa pohlédl na podnos se snídaní, nasál vůně a ochutnal, hned poznal, že se jedná o velbloudí máslo. Hostitel sice tvrdil, že margarin koupil v místním marketu, ale to bylo určitě jen ze závisti nad výtečnými Láďovými máslopoznávacími schopnostmi. Snídani zapíjíme mátovým čajem nalévaným z krásné konvičky a pěkně z vysoka. Poté balíme věci a ve čtvrt na dvanáct odjíždíme v grandtaxi, opět za doprovodu Hassana. V městečku Rissani jsme pět minut před dvanáctou a v restauraci Central Rissani hotel (na náměstí naproti stanovišti grandtaxi) pijeme čaj a čekáme na odjezd.

Cena za osobu v grandtaxi ve třech lidech = Merzouga - Rissani..20,00 Dh
Vzdálenost25,00 km
Cena v přepočtu na 1 km0,80 Dh

Cena za osobu v grandtaxi v šesti lidech = Rissani - Er Rachidia..25,00 Dh
Vzdálenost101,00 km
Cena v přepočtu na 1 km0,25 Dh

Pět minut před třičtvrtě na jednu pokračujeme opět v grandtaxi v klasické sestavě 6+1. V Er Rachidia vysedáme ve čtrnáct hodin a jdeme se podívat na autobusové nádraží. Zde nás odchytil Mohammed a od něho zjišťujeme informace v autobusovém café, samozřejmě při mátovém čaji. Dnes je to již pátý mátový tee. Mohammed nám ukazuje, že do Quarzazate dnes nejede autobus a seznámuje nás se svým bratrem, který nás posléze odvádí zpět na stanoviště grandtaxi. V patnáct hodin dvacet minut vyjíždíme v sestavě 6+1 a pozorujeme dění kolem nás. Stejně jako v minulých dnech vidíme i dnes mnoho důležitě se tvářících policistů, ve městě i uprostřed pustin na křižovatkách naprosto bezvýznamných polních cest. Maroko je plné důležitých policajtů a jejich uniformy se těší velké úctě. Řidiči aut i autobusů z nich mají respekt, zastavují na stopkách a snižují rychlost. Občas také sami od sebe zastaví, jdou k policejnímu autu a v ruce něco policistům podávají a poté pokračují.


Cena za osobu v grandtaxi v šesti lidech = Er Rachidia - Tinerhir..50,00 Dh
Vzdálenost138,00 km
Cena v přepočtu na 1 km0,36 Dh

V městečku Tinerhir jsme pět minut po páté a ihned po vystoupení nás odchytává další taxikář, a tudíž za neuvěřitelné dvě minuty pokračujeme směr Todra.

Cena za osobu v grandtaxi v šesti lidech = Tinerhir - Todra..6,00 Dh
Vzdálenost15,00 km
Cena v přepočtu na 1 km
0,40 Dh


Cesta k samotné rokli vede po silnici vzhůru podél toderské palmárie, což je úrodný pás zeleně zužující se místy na pouhý tenký pruh palem mezi útesy. Na konci silnice, před brodem vedoucím do rokle samé, stojí hotel "Hotel El Mansour". Je to sympaticky zchátralý podnik, kterému prorůstá střechou několik palem. A právě zde nás grandtaxi vysadilo v sedmnáct hodin a dvacet minut. Ihned jsme odlapeni hoteliérem a po dohodě jsme se ubytovali. Poté se jdeme projít a "kocháme" se krásnou roklí Todra. Brzo však zapadlo slunko a tudíž se vracíme za úplné tmy. Cestou ještě zastavujeme v luxusnějším hotelu (těsně před centrálnější částí rokle) a ptáme se na pivo. "Pikolík" nás chtěl "upoutat" na židle s tím, že doveze jakékoliv množství piva z města (12 Dh za jedno marocké lahvové). Nám se to však nějak nezamlouvá, tudíž jdeme zpět do našeho hotelu. S úderem půl deváté se ozvalo zaklepání na dveře pokoje a je nám oznámeno, že je hotova objednaná večeře - pro dnešní den jsme zvolili Kaliya. Asi po třičtvrtěhodině nezbývá než upřímně pochválit kuchařovo umění, speciálně okořeněná směs masa a zeleniny byla báječná. Součástí většiny jídel je také zákusek - například skvělé marocké pomeranče, oloupané a posypané skořicí (nečekaně chutná a osvěžující kombinace). Po večeři nás zve spolumajitel (jeden ze čtyř bratrů) a jeho čtyři kamarádi na místní nápoj (míchané marocké víno s marockým pivem). Pitné to bylo, ale nemuseli bychom to každý den. Přitom si povídáme anglicky a německy a studujeme základy berberštiny a získáváme nezbytný kontakt na zdejší hotel. Okolo třiadvacáté hodiny jdeme na pokoj spinkat.

Meteorologické údaje v 23,00 hodin (pokoj - přízemí)
teplota...12°C
vlhkost47%

V rokli již nyní v únoru parkovalo několik karavanů, povětšinou u hotelů. Jedno auto bylo i v korytě řeky - dá se zde asi v pohodě přespat (když neprší). Obytné automobilové karavany jsme viděli i minulý den (německé, italské a belgické).



Pátek 13. února 2004


V devět hodin odcházíme z hotelu a fotografujeme. Pár metrů před námi zastavuje mercedes a řidič uklízí auto. My jsme dofotili a ptáme se na svezení. Jsme změřeni přísným pohledem, ale když zjistí, že jsme z Čech, tak nasedáme. Ve třičtvrtě na deset jsme v Tinerhiru. Řidič poděkoval za společnost, my za svezení (jednalo se o klasický stop bez placení, který se v Maroku podaří málokdy) a jdeme na autobusové nádraží. Pět minut po desáté již odjíždíme autobusem do města Ouarzazate, kde jsme ve čtvrt na dvě.

Cena za osobu v autobuse = Tinerhir - Ouarzazate...40,00 Dh
Vzdálenost230,00 km
Cena v přepočtu na 1 km0,18 Dh


V autobuse, když chce někdo vystoupit mimo zastávku, tak zatleská. Funguje to výborně. Taktéž je možné zvenku zamávat na autobus (né dálkový CTM) a šéf autobusu, pakliže není plno, zastaví kdekoliv.

Pneumatiky zdejších automobilů a autobusů nemají ani letní ani zimní vzorek. Oni totiž nemají vzorek žádný. Tak ojeté pneu jsme ještě neviděli. Po dobu našeho pobytu v Maroku jsme si nevšimli, že by policisté tento detail kontrolovali.

Před autobusovým nádražím je parkoviště grandtaxi a my odsud pokračujeme opět v grandtaxi ve třináct hodin a třicet minut. V automobilu značky mercedes byla klasická sestava 6+1, ale tentokrát s námi cestovaly tři berberské ženy.

Berbeři žijí ve vlastním fantastickém světě, který je umocněn řadou přísloví, pohádek, písní, pověstí a básní. Před zlem a působením džinů je chrání tetování, talismany a šperky. Tetování se vybarvuje práškem z rozdrcených listů nejrůznějších rostlin, které mu dodávají typické namodralé zbarvení. Všechna barviva, která používají, jsou přírodní - modrou poskytuje indigo, černou antimon, žlutohnědou hena a červenou barvu sušené květy vlčích máků. Tetování nejen zdobí, ale vypovídá i o kmenové příslušnosti a společenském postavení. Talismany zase chrání před zlými duchy. Zcela fascinující jsou berberské šperky, které jsou ve valné většině ze stříbra. Říká se, že jsou odrazem měsíčních paprsků a že nosí štěstí.

Do městečka Tazenakht přijíždíme deset minut před třetí, kupujeme čerstvý teplý chléb a jdeme do Café na mátový čaj. Cestou nás zastavují dva černí cestovatelé nebo študáci a žádají, zda si nás mohou vyfotit. Souhlasíme, aniž bychom požadovali zaplatit, jak je "dobrým" místním zvykem.


Cena za osobu v grandtaxi v šesti lidech = Ouarzazate - Tazenakht...23,00 Dh
Vzdálenost91,00 km
Cena v přepočtu na 1 km0,25 Dh


Meteorologické údaje v 16,00 hodin (na stole venkovní kavárny)
teplota...18°C
vlhkost31%

Z "Café" jdeme na stanoviště grandtaxi, kde jsme usmlouvali cenu z 30 Dh na 25 Dh a v šestnáct hodin a třicetpět minut odjíždíme. Tentokrát to však nebyl mercedes, ale peugeot, avšak podobného stáří. Sestava cestujících je však podstatně zajímavější. Vpředu sedí řidič, mladá berberská žena s dítětem a muž. V další řadě jsou dva muži a dvě berberské ženy. V poslední řadě jsme na sedačkách, které asi nebyly homologovány, my dva a jedna starší berberská žena. Za námi jsou položeny tašky, pytle s různými věcmi a na střeše naše batohy. Celkem tedy automobil veze 10 lidí + 1 řidiče.



Po cestě je měněna píchlá pneumatika a my fotíme a prohlížíme si krajinu marocké přední Sahary. Není zde pouze písek, ale spíše kamenitá a křovitá pustina. A v těchto náročných podmínkách žijí lidé, především pastevci, kteří však vypadají spokojeně. Stejně jako jejich děti, které se vracejí ze školy a naše zastávka je pro ně příjemné zpestření dne. Celkem se výměna pneu protáhla na 40 minut, jelikož řidič byl dosti neobratný a tudíž do města Taliouine přijíždíme v osmnáct hodin a čtyřicetpět minut. Trochu se procházíme při hledání noclehu a prohlížíme si stmívající se město. Nikdo nás neruší, nikdo nás nenahání, celkem máme klid při výběru ubytování. Deset minut po sedmé volíme hotel "Hotel Al Atlass". Tento se nachází v centru města na hlavní ulici. Večer následuje ještě procházka po městě a poté příprava na další den.

Cena za osobu v grandtaxi v deseti lidech = Tazenakht - Taliouine...25,00 Dh
Vzdálenost85,00 km
Cena v přepočtu na 1 km0,30 Dh


Meteorologické údaje ve 22,00 hodin (v hotelovém pokoji - 1. patro)
teplota...18°C
vlhkost37%

Nocleh v hotelu "Hotel Al Atlass"
jednolůžkový pokoj bez sociálního zařízení...50,00 Dh
dvoulůžkový pokoj bez sociálního zařízení80,00 Dh
dvoulůžkový pokoj se sociálním zařízením120,00 Dh

Je zde na chodbě "evropský" záchod a studená sprcha. Některé pokoje mají okna do schodiště, a tudíž jsou bez denního světla.


Sobota 14. února 2004

Dopoledne se procházíme po městě a jdeme se podívat na hlavní pamětihodnost, kterou je nádherná glaouiská kasba ležící na východ od města. Kasba neboli centrální palác je bohužel v současné době ve stádiu rozkladu. V nejlépe zachovalé části žije sice nějaká rodina, jinak jsou zde ale většinou ustájena hospodářská zvířata. Dovnitř jsme se nedostali, a tak si prohlížíme kasbu zvenku, včetně přístupných dvorků.


Při zpáteční cestě do města se zastavujeme ještě u jedné stavby. Po příchodu z výletu balíme věci a v poledne opouštíme hotel. Deset minut po poledni odjíždíme v grandtaxi zelené barvy a značky Opel v klasické sestavě 6+1. Do města Aoulous přijíždíme ve dvanáct hodin a čtyřicet minut. V café naproti autobusům pijeme čaj a posloucháme místního muzikanta, kterému posléze dobrovolně povinně dáváme jeden dirham.

Cena za osobu v grandtaxi v šesti lidech = Taliouine - Aoulous...12,50 Dh
Vzdálenost34,00 km
Cena v přepočtu na 1 km0,37 Dh


Ve čtrnáct hodin pokračujeme autobusem, který udělal nejdříve projížďku po městě, nabral "na palubu" několik lidí a za čtvrt hodinu pokračoval dále. Cestou přejíždíme horské sedlo Tizi n' Test ve výšce 2120 m.n.m. Po cestě k sedlu jsme během 30 km nabrali výšku plus 1.600 m. Ze sedla pro změnu klesáme, což nám nevadí, ale autobus to patrně špatně snáší, jelikož se stěží "doplazil" do vesničky Ijoukak. Zde řidič s několika pomocníky opravuje motor. Cestující jsou v pohodě, nikdo nenadává.

Po cestě jsme opět viděli "pracující ženy". Většinou nesou něco těžkého na zádech, například úrodu, kterou předtím sklidily na poli, zatímco muži řešili důležité věci v kavárně při sklence mátového čaje. Asi ještě pořád platí, co si člověk může přečíst v průvodcích - velké množství žen (především mimo velká města) je negramotných, vyšší vzdělání ženy by bylo překážkou při sňatku, vzdělanou a sebevědomou ženu by si tady za manželku nikdo nevzal.

My po chvilce pátrání zjišťujeme, že se nacházíme v místě, kam jsme si koupili jízdenky. Našim původním představám to však neodpovídá. Taktéž jsme doposud neobjevili mešitu Tin Mal, kam jsme si chtěli udělat výlet, jelikož je to jedna z mála mešit v Maroku přístupná nemuslimům. Po krátké poradě se rozhodujeme ve třičtvrtě na šest, kdy byl autobus opraven, pokračovat dále. Záhy jsme však odhaleni prodavačem jízdenek a tak si musíme připlatit. Celkem se to dalo čekat, jelikož jsme byli jediní turisté v autobuse. Před večerem jsme dojeli do Asni, poslední vesnice pod Toubkalem, kam jezdí autobus. Zde vystupujeme čtvrt hodiny před sedmou večerní po čtyřech a třičtvrtě hodinách jízdy z báječného a spolehlivého dopravního prostředku. Opět jsme odchyceni nahaněčem - člověkem v obleku s kapucí a druhým v džínách. Nabídka na ubytování vypadá dobře a tak ji přijímáme. Ve čtvrt na osm již u nich doma pijeme "berberskou whisky" a chvíli na to dostáváme jako předkrm velký hrnec kuskusu (nahrubo namletá pšenice + zelenina + ingredience dle chutí a možností). Asi na nás šetří, protože je bez masa. Při jídle jsme se dozvěděli výsledek finálového utkání afrického mistrovství v kopané - Tunisko : Maroko = 2:1. A to vysvětluje, proč jsme neviděli jásající davy po cestě, maročtí fotbalisté prohráli.


Okolo deváté pokračujeme v jídle, podává se tajine - opět bez masa. K jídlu již samozřejmě připíjíme čaj a jako zákusek jíme pomeranč. Hostitelé nám popisovali možnosti zdejších výletů a nabízeli výrobky místních obyvatel. Půl hodiny před půlnocí nás opouští a my přemýšlíme u slivovice, co podnikneme v dalších dnech.

Cena za osobu v autobuse = Aoulous - Asni...52,50 Dh
Vzdálenost156,00 km
Cena v přepočtu na 1 km0,34 Dh


Meteorologické údaje v 23,45 hodin (v pokoji - přízemí)
teplota...15°C
vlhkost43%


 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.