CESTOVÁNÍ PO MAROKU - ÚNOR 2004 - I.část

9. listopadu 2009 v 18:12 |  PUTOVÁNÍ PO SVĚTĚ

Sobota 7. února 2004

Ráno v pět hodin z Vyhlídky a o čtvrt hodiny později od Hájovny nás odváží "rychlotaxi" firmy LISTAV spol. s r.o. z Karlových Varů směr Praha. V půl sedmé jsme na letišti Praha - Ruzyně a v sedm hodin dvacet minut odlétáme se společností SWISSAIR v letadle AVRO RJ 100 na palubě s letušáky a ne s krásnými letuškami, které jsme očekávali.

Na letiště v Zurichu přilétáme v osm hodin čtyřicet minut. Odbaveni jsme v sektoru "E" místního letiště a poté se chvíli vozíme v místní letištní rychlodráze, a jelikož jsme se neztratili, tak následně usedáme v hale "B" na jedny z mála sedaček (Švýcaři asi neradi sedí). Zde studujeme cestovní podklady - plechovkový Litovel (vlastní dovoz z ČR) a pozorujeme "místní kuželkářské mužstvo". Před polednem se přesouváme opět "metrem" do sektoru "E" a z nástupiště č. 44 jsme připraveni odlétnout v plánovaných dvanáct hodin a čtyřicet minut. Pilot však nechce nic uspěchat a "zvedá kotvy" až jedenáct minut po třinácté hodině. Ve Španělsku, na letišti Malaga, přistáváme v patnáct hodin čtyřicet minut. Po prohlídce letiště odjíždíme pět minut po páté místním autobusem č. 19 na autobusové nádraží, odkud se vydáváme pěšky (cca 15 minut) k moři na prohlídku "spícího království", kterému zde říkají honosně přístav. V sobotu zavírají odbavovací halu již ve čtrnáct hodin. Na nás to však působilo, jako by byla zavřená již několik let podobně jako celý přístav, kde nás uvítaly prázdné doky, jedna rezavá nákladní loď a jeden vojenský křižník, sloužící tohoto času patrně jako muzeum. Námořníka jsme také žádného nepotkali, z návštěvníků jsme zde byli jediní a z místních obyvatel jsme si mohli popovídat pouze s racky. Poté, co jsme se nabažili místního přístavu, pokračujeme zpět na autobusové nádraží. Jako "znalci" Malagy jsme to vzali zkratkou a asi za půl hodiny jsme skutečně nádraží k naší velké radosti objevili. V devatenáct hodin třicet minut jedeme autobusem č. 18 do městečka Motril, kde jsme vystoupili ve dvaadvacet hodin. Místní avocadový sad jsme vybrali jako nejlepší možné místo ke spaní. Výběr to nebyl špatný. V noci jsme měli pouze jednu návštěvu a to místní pejsky, kteří byli naštěstí hodní.

Zpáteční letenka pro 1 osobu: Praha - Zurich - Malaga.....10.106,00 Kč
Vzdálenost tam i zpátky4.340,00 km
Cena v přepočtu na 1 km2,30 Kč

Autobus č. 19 (letiště - autobusové nádraží = jezdí každých půlhodiny)
Cena za 1 jízdu pro 1 osobu.....1,00 Eur
Vzdálenost5,00 km
Cena v přepočtu na 1 km0,20 Eur

Cena za 1 osobu v autobuse = Malaga - Alméría....13,17 Eur
Vzdálenost216,00 km
Cena v přepočtu na 1 km0,06 Eur



Neděle 8. února 2004


Ráno přibližně v šest hodin se koná budíček. Místní mládež, tj. asi pět podnapilých jinochů, zastavila s autem kousek od sadu a začíná prozpěvovat. K naší radosti nás však nezahlédli, tak ležíme dále a posloucháme. Zpěv to nebyl špatný, ale jak praví přísloví: čeho je moc, toho je příliš. Okolo půl deváté jsme pochopili, že v případě našeho zájmu vydržet až do konce koncertu, bychom asi nestihli plánovaný autobus a možná ani trajekt. Tudíž potichu a opatrně balíme věci a nikým nezpozorováni jsme se odplížili ze sadu. V devět hodin a patnáct minut nasedáme do autobusu. Po cestě pozorujeme "skleníková království". Konstrukce obrovských rozměrů, potažené fóliemi a igelity, byly všude - na kopcích i na pobřeží. Co v nich pěstovali, jsme z autobusu nezjistili. V městě Almería vystupujeme v jedenáct hodin třicet pět minut. Za čtvrt hodiny již obhlížíme přístaviště, kde trávíme posléze celé odpoledne a večer.



Pozorujeme lidi i auta připravující se na noční cestu do Afriky a posléze kupujeme lodní lístek. Ač do odplutí trajektu zbývalo na české poměry hodně času, zde se cestující scházeli již kolem druhé a třetí hodiny a následně jich přibývalo. V podvečer ochutnáváme ve zdejším "námořnickém" baru něco málo Alhambříků.

Točené pivo Alhambeer (0,25 litru).....1,30 Eur

Okolo půl desáté večer se začíná tvořit fronta na odbavení a lidé se jeví velmi nedočkaví. My máme času dost a tudíž až přibližně čtvrt hodiny po dvaadvacáté hodině opouštíme evropskou pevninu a vstupujeme na loď, kterou provozuje marocká společnost Ferrymaroc. Trajekt, kde nacházíme jedny z posledních míst, má stanovenou dobu odplutí na třiadvacátou hodinu. Kapitán zvedá kotvu o čtvrt hodiny později. Zbytek noci jsme strávili v kožených sedačkách červené barvy v polosedě a v pololeže. Loď byla celkem zaplněná, někteří leželi i na zemi. V přestávkách mezi spánkem jsme pozorovali velkou frontu "na něco", která se vytvořila hned po vyplutí. Vzhledem k tomu, že se jednalo o marockou loď, tak jsme usoudili, že tam alkohol zadarmo nepodávají a tudíž jsme se přestali o toto zajímat.


Cena trajektu Almeria - Nador (Ferrimaroc) pro 1 osobu.....31,00 Eur
Vzdálenost195,00 km
Cena v přepočtu na 1 km0,16 Eur




Pondělí 9. února 2004

V pět hodin (v šest hodin původního času - v noci jsme si seřídili naše hodinky o jednu hodinu zpátky) kotvíme u afrických břehů. Konečně jsme na kontinentě, který byl pravděpodobně asi před dvěma milióny let kolébkou lidské rasy. Nedočkaví Marokánci opět spěchají ven a po sobě zanechávají "krásně šílený" nepořádek. My samozřejmě takticky vyčkáváme, až opadne fronta a loď se vyprázdní a mezi posledními se vydáváme směrem na pevninu. Cesta však neprobíhá tak rychle, jak jsme si představovali, jelikož ještě na spojovacím můstku se pracovník marocké pasové kontroly zajímá o vstupní razítko. Kde však by se v našich pasech taková věc vzala? A v tu chvíli je nám již jasné, proč všichni čekali frontu na lodi. Naštěstí první setkání s marockými úředníky bylo velice příjemné a bez jakýchkoliv nepříjemností. Byli jsme odvedeni do kanceláře a po krátkém rozhovoru pokračujeme dále. Obsáhlejší povídání nemělo smysl, jelikož my neumíme arabsky, francouzsky ani španělsky. Mladý a sympatický marocký úředník zase neovládá češtinu, angličtinu, ruštinu ani němčinu. Za to, že procedura proběhla tak rychle a dobře, můžeme poděkovat i fotbalistovi Pavlu Nedvědovi, jehož jméno bylo hlavním tématem rozhovoru.

V půl šesté se zbavujeme před budovou prvních "naháněčů" z taxíků a za zvuků muezzina se vydáváme pěšky na cestu do centra přístavního města Nador. Láďa rekognoskuje terén zkušenýma očima cestovatele a já ho doplňuji informacemi z průvodce. Podle nastudovaných podkladů jsme to měli vymyšlené dobře. Přeci si nebudeme na nějakých 500 m brát taxi. Pravda, orientace již od počátku trochu selhávala oproti plánu města, ale tím jsme se nenechali zmást. Namísto hlavní třídy, kde jsme se měli nacházet, procházíme stále ještě za tmy úzkými uličkami. Naštěstí s našimi malými, asi pětadvacetikilovými batůžky, by jistě nebyl problém vzít nohy na ramena před místními živly. Přibližně po půlhodině musíme "chtě nechtě" přiznat, že víme, že jsme v Africe, ale přesnější určení polohy nám dělá problém. Různá a podobná místní individua si netroufáme zastavit a tak jsme po chvíli požádali o radu dvě dámy. Poté, co slyšeli název města Nádor, zastavují nám taxi. Nám se to sice moc nelíbí, ale nakonec jsme svolili a nasedáme. A udělali jsme dobře, jelikož do Nadoru to bylo 12 km. Trajekt totiž nezakotvil v přístavu Nador, jak jsme si mysleli, nýbrž těsně vedle španělské enklávy Melilla, jež je spolu s Ceutou jedním ze dvou míst, které zbyla z bývalého protektorátu Španělské Maroko (1912 - 1956). Být současně ve Španělsku a na pevninské Africe se může podařit pouze na těchto místech. Tuto možnost si ale nacháváme na jindy.

Cena za osobu v grandtaxi ve dvou lidech (mercedes) = přístav - Nador.....1,50 Eur
Vzdálenost12,00 km
Cena v přepočtu na 1 km0,13 Eur

Po vystoupení z taxi jsme navštívili stanoviště dálkových autobusů CTM. Zde zjišťujeme, že tato společnost vypravuje pouze přímé spoje na delší tratě. Současně si uvědomujeme jednu celkem zajímavou věc a to, že nemáme ani jeden marocký peníz. Pokračujeme tudíž směrem ke kanceláři ONCF autobusů a po cestě hledáme peněžní ústav. Po chvíli jsme objevili banku "banque populaire", u níž čekáme na otevření do čtvrt na devět a poté měníme peníze.


Kurs v bance "banque populaire".....1 Eur = 10,826 Dh

Meteorologické údaje v 7,45 hodin (měřeno venku před bankou u země) :
teplota.....15°C
vlhkost78%

Autobusy ONCF provozuje marocká železnice jako spojení z důležitých míst k vlakům. My jsme zjistili, že občas skutečně jezdí, ale nyní v zimě asi o něco méně (první a jediný jel v našem případě večer ve 20,00 hodin).

Pokračujeme tedy ke stanovišti grandtaxi. Zde si nás odchytil jeden vyvolávač a posadil nás do taxi, kde ještě asi půl hodiny čekáme na další spolucestující. Po doplnění počtu na 5 pasažérů + 1 řidič vyjíždíme dvacet minut před desátou. Auto značky mercedes je "zánovní", rok výroby tipujeme asi …., těžko říct. Možná ho zde zanechali francouzští okupanti na začátku 20. století, jelikož se jim zdálo opotřebované. Přední sklo mělo rozbité (zalepené samolepkami), zpětné zrcátko bylo také poskládané ze střepů, řadicí páka řadila občas jinak, než chtěl řidič, boční okénko jak jinak než vysklené (náhradní sklo přilepeno izolační páskou) a několik dalších drobností. Jedna z mála funkčních součástí byl tachometr, na kterém jsme sledovali průměrnou rychlost 120 km/hod. Řidičovi se občas jevila jako vhodnější jízda v protisměru, ale jinak cesta probíhala v pohodě. Jediná zastávka byla u místního pastevce, jehož vedlejší (avšak asi ne koncesovanou) činnost tvořila prodej nafty. Podobných majitelů mobilních naftových stanic jsme potkali ještě hodně.

Cena za osobu v grandtaxi (mercedes) v šesti lidech = Nador - Taourirt.....40,00 Dh
Vzdálenost90,00 km
Cena v přepočtu na 1 km0,45 Dh

Po cestě si poprvé prohlížíme marockou krajinu, její barevnost a nesmírnou rozlehlost, které tuto zemi bezezbytku charakterizují. V jedenáct hodin přijíždíme na stanoviště grandtaxi v městě Taourirt. Jeden ze spolucestujících má v úmyslu pokračovat také vlakem a tak společně zastavujeme petit taxi a jedeme přes město na vlakové nádraží. Kolik stála cesta, nevíme, jelikož to za nás zaplatil marocký dobrodinec - náš spolucestující. Na vlakovém nádraží jsme zakoupili jízdenky a čekáme venku na nástupišti do třinácti hodin na příjezd a odjezd vlaku.


Cena za osobu ve vlaku (osobní - 2. třída) = Taourirt - Fes.....72,00 Dh
Vzdálenost228,00 km
Cena v přepočtu na 1 km0,32 Dh

Podobně jako u trajektu již hodinu i více před odjezdem vlaku přicházejí lidé. Každý má v rukou, na zádech, na hlavě a podobně minimálně dvě až tři objemná zavazadla. Z našeho pohledu to vypadá jako velké stěhování, ale podle spokojeného výrazu místních lidí se jedná pouze o převážení "drobných věcí" patrně na trh nebo opačným směrem. Cestování vlakem v Maroku v tuto dobu (asi opravdu jenom v zimním období) je příjemné. I přes množství lidí na nádraží jsme si našli čisté a pohodlné kupé pro sebe. V městečku Taza si k nám přisedla spolucestující jménem BOUCHRA (čti Bušla). Nabídla nám dort, my jí sušenku a na zapití slivovici. Ač bychom se rádi dozvěděli nové věci o Maroku, moc jsme si nepopovídali. Bouchra uměla pouze arabsky, francouzsky, španělsky a italsky. Situace by se mohla jevit z hlediska jazykového jako neřešitelná, ale "český hajný" se domluví všude. Láďa postupně zjistil, kde bydlí, kdy se narodila, že studuje v Rabatu ekonomii, ráda tancuje a chodí na diskotéky, chodí ráda pěšky - procestovala skoro celé Maroko, ale v Evropě nebyla, lyžovat neumí, ale fandí fotbalu a má ráda moderní muziku. Poté začala psát Láďovi do deníčku názvy marockých skupin a zpěváků.


V tomto okamžiku jsem si je dovolil přerušit. Svoji drzost vysvětluji tím, že již několik minut stojí vlak ve stanici, kterou jsme si určili jako výstupní. Nevím, zda jsem našel u svého parťáka zcela pochopení, ale za chvíli již smlouváme cenu za grandtaxi před nádražím ve městě Fes. Avšak drahota to byla velká. Cesta do Azrou dle jejich ceníku byla 600 Dh, smlouváme až na 200 Dh a vysvětlujeme, že nepotřebujeme jet sami v autě, ale dál to nejde. Zastavujeme tudíž petittaxi a jedeme přes město na stanoviště grandtaxi. Zde to také zkoušeli nejprve za 600 Dh, ale poté odjíždíme v půl šesté za cenu 50 Dh za oba. Cesta probíhá obdobně jako minule, stav silnice i automobilu ničím kladným nepřekvapil. Vůz, grandtaxi značky mercedes, je však plně (dle marockých měřítek standardně) obsazen, tj. vpředu řidič a dva cestující, vzadu čtyři cestující. Cestou projíždíme přes "alpské městečko" Ifrane, poblíž něhož se nachází lyžařské středisko Mischliffen. Na začátku dvacátého století jej postavili Francouzi tak, aby jim připomínalo Evropu. V současnosti zde má marocký král Lovecký zámeček - Královský palác. My jsme však pozvání neobdrželi a tak pokračujeme bez zastávky do města Azrou, kam jsme dojeli ve třičtvrtě na sedm. Po vystoupení z taxíku jdeme pěšky okolo autobusového nádraží, okolo mešity a dále po hlavní ulici až na náměstíčko Place Saouika, kde se nachází hotel "Beausejou". Jedná se o hezký klasický hotýlek, přitom jeden z nejlevnějších ve městě, centrálně položený s pěknou střešní terasou. Zde jsme se ubytovali ve dvoupokojovém "apartmá".


Cena za osobu v grandtaxi (mercedes) v šesti lidech = Fes - Azrou.....25,00 Dh
Vzdálenost90,00 km
Cena v přepočtu na 1 km0,28 Dh

Nocleh v hotelu v Azrou za dvoulůžkový pokoj bez sociálního zařízení.....60,00 Dh

Pojedli jsme vlastní zásoby (klobásy, sýr) a marocký chléb (je opravdu báječný - velmi dobrý) a jdeme se podívat mezi trhovce. Před devátou jsme se vrátili a kupujeme si každý sprchování za 8 Dh. Představa, že uděláme něco pro hygienu, vzala za své, když spatřujeme místnost k tomu určenou. Následně také zjišťujeme, že se patrně trochu lišíme v názoru, co je to pojem "teplá voda".


Úterý 10. února 2004

Ráno před svítáním nás budí muezzin svým krásným cvičeným hlasem, kterým svolává k modlitbě. Vzhledem ke strategickému umístění hotelu jsme slyšeli hned dva hlasy ze dvou mešit. Možná to ale byly dva elektrické ampliony, jejichž volání k modlitbě se k uším věřících dostane pětkrát denně i přes hlomoz rušného města. Živí muezzini jsou v moderním islámském světě spíš jen součástí pohádek Tisíce a jedné noci. Je půl šesté a chvíli nato kokrhají kohouti.


Meteorologické údaje v 7,00 hodin (měřeno venku na parapetu okna - 1.patro):
teplota.....12°C
vlhkost44%

Po sedmé jde Láďa po čichu za delikátní vůní čerstvě pečeného chleba a kupuje jeden kousek za 1 Dh a k tomu sladkou pochoutku "La Bella Nekor" za 2 Dh. Následuje královská snídaně = marocko arabský chléb + maďarská čabajská klobása a českomoravská slivovice. Poté se chvíli rozhlížíme a fotografujeme z terasy hotelu (skoro každý hotel má terasu a většinou bez problému přístupnou). V devět hodin se vydáváme na návštěvu města, autobusového nádraží a především trhu.

K prohlídce jednoho z nejcharakterističtějších rysů zdejšího života jsme si vybrali velký azrouský úterní souk, provoněný šafránem a koriandrem. Vidět pravý "súk" je požitkem pro oko, ucho, chuť i nos. K pozorování i nakupování zde bylo skoro vše, na co si člověk vzpomene - koberce, předložky, pokrývky, šperky, minerálie, fosilie, dřevo, keramika, oděvy, kožené zboží, potraviny, zelenina, ovoce, koření, použité nářadí a součástky, zvířátka (menší i větší, živá i zabitá) a mnoho dalších věcí. Někteří prodavači měli zboží ve stáncích, jiní měli svůj bohatý sortiment zboží uložený podle druhu na nejrůznějších plachtách. Skoro všechno je možno na souku koupit nebo prodat, kromě odpadků, kterých je tady však snad více než zboží. I zde jsme měli možnost pozorovat marocký národní zvyk, rozsévat odpadky kolem sebe zcela bez zábran a bez jakýchkoliv úvah o jejich úklidu. Na souku se sjeli a sešli obchodníci místní i ze širokého okolí. Ještě více bylo kupujících. Třetí kategorii návštěvníků (v počtu dvou) tvoří pokoutní fotografové mačkající spoušť fotoaparátu od pasu, "nikým" nezpozorováni. Fotit se údajně na souku nemá a dotěrnému fotografovi hrozí zabavení filmu, například za asistence policisty, který stojí před vchodem.


Ne pouze na souku, ale i ve městech, vesnicích i pustinách jsou oblíbeným dopravním prostředkem oslíci a muly. Balancují s objemným a pestrobarevným nákladem na hřbetě, někdy se tam vejde i jezdec.

Cena na souku - 1 kg pomerančů.....3 Dh

Po jedenácté se vracíme do hotelu. Též hledáme poštu a posíláme pohled domů. Moc sice nevěříme, že dojde, jelikož prodavač říkal, že pohled musíme vložit do obálky. Toto však odmítáme učinit, jelikož chceme mít "kartičku" orazítkovanou. Poté se připravujeme na výlet s krycím názvem "cedr". V pravé poledne vycházíme z hotelu, a zkoušíme nejprve grandtaxi, ceny jsou však více než šílené. Proto zastavujeme petittaxi a jsme mile překvapeni cenou 5 Dh. Pouze však do té doby než řidič objel náměstí a zastavil u hotelu s názvem "Cedr". Naštěstí poté, co se vysvětlil omyl, nechtěl ani nic zaplatit.

Grandtaxi (grand = velký) - jedná se o velké taxi, né však rozměrem, nýbrž velikostí převážené skupiny lidí. Dalo by se též nazvat kolektivním taxi. Jezdí mezi městy, kde mají svoje velká stanoviště.
Petittaxi (petit = malý) - jedná se o malé taxi, které jezdí uvnitř města. Mimo město odmítá řidič jet.

Zjišťujeme tudíž, že jiný dopravní prostředek než naše vlastní nohy není k dispozici a jdeme nejprve po silnici a poté lesem, až nacházíme "slavnou cedrovou oblast plnou opic". Toto místo se nalézá na silnici Azrou - Er Rachidia asi 7 km od prvně jmenovaného města a roste zde cedr atlaský, blízký příbuzný cedru libanonského. Napravo po směru naší chůze je značená cedrová oblast, avšak nalevo od hlavní silnice stojí ukazatel k nejstaršímu cedru na světě. Vzdálenost není udána, tudíž předpokládáme krátký výlet. Asi po hodině svižné chůze jsme trochu znejistěli. Z obavy, že mineme onen slavný strom, jsme začali fotit stromky menší i větší. Ani fakt, že jsme za celou dobu nezahlédli a nebyli napadeni opicemi, nám nepřidal na jistotě. V půl čtvrté jsme však dvě opičky (asi makaky) spatřili a fotografovali. Následně nás kousek cesty doprovázeli psy šakalovití, naštěstí byli hodní a měli slušné vychování. A konečně deset minut před čtvrtou hodinou odpolední jsme uviděli asi 800 let starý a 40 metrů vysoký, v obvodu 7,5 metru měřící rozložitý velikán "Gouraudův cedr" (Cedre Gouraud). Za celou cestu jsme nikoho nepotkali, ale zde již jeden autobus parkoval, turisté nakupovali od stánkařů zkameněliny a polodrahokamy a krmili vlastními svačinami opičky. Nic zajímavého pro nás a tudíž jsme se vydali po asfaltové silnici, která se lehce svažovala a vinula v obloucích. Doposud (od hlavní silnice k cedru) to byla cesta prašná, ale sjízdná - zákaz vjezdu jsme nikde neviděli).


Po čtyřech kilometrech jsme přišli na hlavní silnici Ifrane - Azrou a po dalších čtyřech kilometrech jsme v půl šesté došli do hotýlku. Poté se odpočívalo a večeřelo a ve dvacet hodin jsme šli koupit chléb a vodu. Cestou necestou jsme dostali až do hotelu Panorama. Zde "bohužel" chleba ani vodu neměli a tak jsme si museli dát každý tři sklenky (láhev 0,24 litrů) marockého piva.

Pivo "Special flag" z Fesu - láhev 0,24 litrů.....14 Dh

V deset hodin večer jsme se vrátili nočním Azrou zpět do hotelu. Cesta to byla i v tuto dobu bezproblémová. Některé obchůdky jsou ještě otevřené, město žije klidným nerušeným životem.

 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 alpos | Web | 5. ledna 2017 v 11:59 | Reagovat

zajímavé cestovatelské zážitky, inspirativní, jen tak dál. Maroko trochu znám, ukradli mi tam před mešitou z ruky foťák :-)Díky za novinky
Alena

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.