CESTOVÁNÍ PO ŠPANĚLSKU - BŘEZEN 2006 - III.část (Granada, Guadix, Mar Menor, Los Alcázares, Taberna, Tabernas, Cabo de Gata, Cuevas de Nerja, Miláno, Cassinetta)

23. listopadu 2009 v 18:59 |  PUTOVÁNÍ PO SVĚTĚ

Čtvrtek 16. března 2006


Zvířecí obyvatelé zoologické zahrady nás v noci sice nepřišli navštívit, ale přece jenom přišla návštěva nezvaná a ze spánku nás vzbudila.
V sedm hodin a deset minut přijíždí auto místní policie, rozsvěcuje na nás světla a začíná výslech. Dle "dohody" obou jednajících stran byla za úřední řeč zvolena španělština. To, že chtějí cestovní pasy, jsme pochopili. Oni zase pochopili z našich výrazů, že nemáme radost z takovéhoto probuzení a že zcela určitě nechceme vylézat z teplých spacáků. Chvíli jsme spolu hovořili česko - španělsko - anglicko - německy a poté se přece jenom usmálo štěstí na Láďu, který musel jít otevřít zavazadlový prostor automobilu a ukázat, zda nevezeme zbraně nebo jiné a podobné věci. Po "zábavné půlhodince" se s námi španělští četníci rozloučili.

Meteorologické údaje v 7 hodin a 45 minut (ZOO Castellar)
Nadmořská výška...248 m.n.m.
Teplota+ 8°C
Vlhkost86 %

Devět minut před osmou hodinou nasedáme do auta a pokračujeme směr Jimena de la Frontera, Gaucín až do většího města jménem Ronda. Zde v deset hodin zastavujeme před Marketem a nakupujeme ovoce, zeleninu, pečivo, vodu a pivo. V půl jedenácté pokračujeme po A 367 k přehradě Embalse del Guadalteba. Podle mapy se jedná o velkou modrou plochu a my se těšíme na koupání. Sluníčko svítí, voda by mohla být teplá, ale není. Není studená ani teplá, není totiž žádná. Přehradu by musel nejdřív někdo napustit, místo ní nacházíme vyschlou a vyprahlou zem. Nedá se nic dělat. V mapě objevujeme další možný objekt, který se jmenuje Embalse de Iznájar. Zde sice už voda je, ale není jí tolik, co na mapě a především není jednoduché se k ní dostat. Chvíli hledáme vhodné místo, ale vzhledem k tomu, že máme velký hlad, tak v půl jedné zastavujeme a snídáme i obědváme naráz. Všude kolem nás jsou olivové sady, šedé až stříbřité a mezi nimi kamenná a vyprahlá půda.

Ve Španělsku, tak jak jsme ho zatím projeli, není mnoho řek, které by se dali označit slovem řeka - tak jak jí známe a říkáme v střední Evropě. Mnoho vodních toků se sice chlubí názvem Rio-řeka, ale my bychom řekli spíše potok, často i strouha. Vzhledem k malému množství srážek nejsou vyschlá koryta mnoha řek ničím neobvyklým. Vzhledem k pokročilé době vzdáváme koupání a pokračujeme ve čtrnáct hodin přes městečko Loja, kde se nachází krásný arabský hrad. A dále východním směrem širokým údolím za pobřežními horskými pásmy do Granady, kam přijíždíme po třetí hodině odpolední. Jedeme rovnou na parkoviště ke slavnému a jedinému dochovanému maurskému paláci na světě. Většina průvodců tvrdí, že není možné odjet z Granady a nevidět tento její největší skvost - Alhambru. Ale nám se to podařilo. Jednak se vstupenky prodávají už pouze na druhý den (v létě jsou údajně vyprodané i na několik týdnů dopředu), ale hlavně pro návštěvu tohoto paláce je potřeba si vyčlenit celý den. Volíme tudíž procházku okolo hradeb. Nejprve scházíme dolů úzkou uličkou až na malé náměstí, kde moc aut nejezdí, protože je zde příliš mnoho lidí, především studentů, kteří popíjejí víno, pivo nebo něco jiného, povídají si, smějí se, prostě jsou spokojení a vlastně nic nedělají. Prohlížíme si domečky světlé a líbezné, arkády, balkóny a zahradní zdi, za kterými se vyklánějí palmy a všelijaké zajímavé květiny. Skoro u každého domu je nějaká malinkatá džungle z palmiček, oleandrů, dracén, akácií a všelijaké možné i nemožné nejbujnější flóry, kterou ani pojmenovat neumíme. Také jsou zde tepané mříže, což je asi v celém Španělsku národní umění. Jsou totiž všude, na oknech, na dveřích, na balkónech i na zahradách. Po cestě vzhůru i my do jednoho obchůdku nakukujeme a posléze dárečky pro nám blízké človíčky nakupujeme. Před půl šestou jsme zpět u auta. Před definitivním opuštěním Granady, slavného maurského města, vyjíždíme ještě kousek výš po cestě směrem k rekreačnímu parku, abychom si prohlédli město z ptačí perspektivy. Před námi se otvírá pohled na vlnu plochých i všelijakých jiných střech pod modrými nebesy - arabské město, svítící v podhůří Sierra Nevady.
Granada je slavné maurské města, sídlo arabských chalifů, kteří vládli Pyrenejskému poloostrovu. Nejvyššími body města jsou Alhambra na kopci Sabica a na protilehlém kopci ležící stará arabská čtvrť Albaicín. Pod nimi se rozkládá historické centrum města, seskupené okolo katedrály. Granada má pověst mladého a dynamického města s 50 - ti tisíci univerzitními studeny. Univerzita zde byla založena v roce 1542 císařem CarlosemV. a má renomé jedné z nejznámějších vysokých škol západní Evropy. S tím souvisí i proslulá umělecká a intelektuální atmosféra Granady. Palác Alhambra se zrodil ve 14. století za Ismáíla I., Júsufa I. a Muhammada V., chalífů z epochy nasrovské dynastie. Jako zázrakem se dochoval do dnešní doby a to prakticky bez modernizace. Je mnohem orientálnější než samotné paláce v orientu. Jedná se o zázračné stavební dílo tvořené paláci, zahradami, lázněmi a opevněními. Jméno al-Hamrá znamená arabsky "červeň", kvůli půdě kolem paláce. Dnes je červená i budova paláce, který byl však dříve nabílen. Areál je obehnán rozsáhlou hradbou, která dává jejímu vnějšku vzhled mohutné pevnosti.

Čas pokročil a tak odjíždíme směrem východním s cílem spatřit ještě dnes moře. Po cestě se zastavujeme v unikátním jeskynním městečku, které se jmenuje Guadix. Přijíždíme sem v osmnáct hodin a třicet minut. Vzhledem k brzkému stmívání je to tak akorát, abychom pořídili ještě nějaké fotografie.

Přestože jeskynních obydlí je ve Španělsku relativně mnoho, nikde jich člověk neobjeví tolik jako v městečku Guadix. Je to totiž místo s největší koncentrací jeskyň v Evropě. Nachází se zde zcela netradiční obydlí. Ve stěnách mohutných kopců jsou vydlabány příbytky místních obyvatel. Někdy je to jen taková díra do stráně, jinde je zase ke svahu kopce přistavěna cihlová zeď s okny a dveřmi. Vše je čistě nabíleno. Až neskutečně působí bělostné komíny zasazené do vrcholku hnědozlatých pískovcových kopců. Tato bizarní jeskynní obydlí, kterých je okolo 2000, jsou dnes památkově chráněna. Odhadnout rozlohu této kuriózní části Guadixu se nám nepovedlo. Jeskyně tu však prý byly už před čtyřmi tisíci lety. Obydlené jsou pravděpodobně od 16. století, kdy zde našli útočiště Moriskové (označení Maurů, kteří po ukončení reconquisty zůstali ve Španělsku a byli většinou násilně pokřtěni). Dnes zde ale nepanuje žádný pravěk, nesvítí se loučemi ani svíčkami, je tu zavedena elektřina, uvnitř domků je klimatizace, venku satelity. V jeskynních obydlích žije údajně polovina místních obyvatel, tj. asi 10 tisíc lidí. Jednak zde bydlí kvůli turistům, jelikož jejich zájem jim přináší určité finanční přilepšení, ale bydlení je zde také praktické především v parném létě.

Návštěva tohoto místa je sice opravdu nevšedním zážitkem, ale i přesto po sedmé hodině odjíždíme. Chceme totiž ještě dnes dojet k moři a proto jediná zastávka je u benzínové stanice. Až k městu Murcia je cesta v pohodě, poté však následuje menší bloudění, způsobené tím, že jsme "vyjeli" z mapy. Jednalo se totiž o neplánovanou zastávku na okraji východní Andalusie. Naštěstí cestovatelské zkušenosti a dobrou orientaci v terénu jsme doma nenechali a tak pět minut před půlnocí parkujeme na pobřeží Mar Menor poblíž městečka Los Alcázares. Následuje prohlídka pobřeží, večeře a spánek.


Pátek 17. března 2006

Meteorologické údaje v 1 hodinu a 5 minut (Mar Menor)
Nadmořská výška...1 m.n.m.
Teplota+ 14°C
Vlhkost91 %


Meteorologické údaje v 8 hodin a 55 minut (Mar Menor)
Nadmořská výška...1 m.n.m.
Teplota+ 15°C
Vlhkost85 %

Před devátou hodinou se příjemně naladěni probouzíme do pátečního rána. Samo ráno však asi příjemně naladěno není. Obloha je zatažena poměrně souvislou oblačností. Vstáváme, popojíždíme do městečka Los Alcázares a parkujeme v blízkosti jedné z pláží. Ač týden hezkého a slunečného počasí skončil, převlékáme se do plavek a jdeme na pláž. Zkoušíme vodu, utišujeme studený vítr a hledáme na obloze sluníčko. V mořských vlnách nevidíme ani ty nejotrlejší, v tak studené vodě není nikdo. Láďův pohled je jasný a nekompromisní. "Kam jsi mě to hnal ty stovky kilometrů". Já jsem v tom však nevině. Všechny reklamní prospekty cestovních kanceláří upozorňují na tuto raritu, na skvělé španělské "mrtvé moře" Mar Menor, kde se dá koupat po celý rok. Nedá se nic dělat, jednou jsme tady, celý týden nebyla možnost koupání a tak vzhůru do vody. Voda je přeci pro člověka nejen prostým dárcem života, ale navíc zdrojem radosti, relaxace a pocitu úlevy. Nám se ulevilo, když jsme vylezli z vody ven a zjistili jsme, že jsme to přežili. Koupat se v moři sice jde, ale je to na hraně s otužováním. Také pohledy a kroucení hlavou kolemjdoucích vystihuje jasně danou situaci.
Na jihovýchodě španělského království poblíž poloostrova Palos v provincii Murcia se nachází Mar Menor (Malé moře). Je to jedna z největších pobřežních lagun na Pyrenejském poloostrově. Velké jezero teplé, klidné a neobyčejně slané vody je odděleno od Středozemního moře pruhem pevniny se jménem La Manga. Laguna o rozloze 170 km2 a šiřce 250 až 1500 metrů byla kdysi otevřenou zátokou dnešního velkého souseda. Skaliska sopečného původu zadržovala písek, který sem zanášely mořské proudy, až vznikl souvislý pruh země, dlouhý asi čtyřiadvacet kilometrů, který v nejširším místě dosahuje jen něco málo přes kilometr. Přerušují ho přírodní kanály, jimiž proudí do Mar Menor mořská voda. Jeden z nich byl uměle zvětšen a dnes je nad ním rozkročen most, který se v určitých hodinách zvedá, aby mohly z jednoho moře do druhého proplouvat lodě. Místní říkají, že tady bydlí sluníčko. Veselý obrázek s usmívajícím se sluncem a nápisem 'kde žije slunce', který zdejší kraj představuje, je opravdu výstižný. Slunce tu svítí tři sta patnáct dnů v roce, průměrná teplota je kolem 18°C a v létě, kdy tu bývá kolem 30°C, fouká příjemný větřík a skoro zde neprší. Klimatické podmínky, salinita, léčivé bahno s vysokou léčebnou silou i sluneční svit jsou zcela srovnatelné s Mrtvým mořem v Izraeli (Ein Gedi, Eilat), Jordánsku či Palestině. Velká intenzita slunečního záření a pouštní prostředí přispívá k rychlému odpařování vody. Vrstva páry nad lagunou chrání před zhoubnými ultrafialovými paprsky (nahrazuje zápornou nadmořskou výšku kolem 400 metrů u hladiny Mrtvého moře), dochází k vysoké koncentraci kyslíku a bromu ve vzduchu. Nevyskytuje se žádný pyl, proto je toto místo ideální pro léčení nemocí dýchacích cest, astmatu a samozřejmě nemocí kůže jako jsou ekzémy nebo lupénka. Tato lokalita je ideální pro léčení kloubních potíží, artrózy, poúrazových stavů, alergií, revmatismu a řady dalších potíží. Léčebné účinky vody v Mar Menor spočívají ve zvýšené koncentraci minerálů solí vápníku, sodíku, hořčíku, flóru a jódu. Výhodou je, že moře je mělké a voda má stálou teplotu. Zdejší termální koupele mají osmotický vliv na vnitřní tkáně lidského těla a zvyšují činnost krevního oběhu. Odstraňují jedovaté látky z kožních tkání a uvolňují svalové napětí. Léčivé bahno (fango) je známé pro svoji léčebnou hodnotu (má vysoký obsah vápníku, sodíku, hořčíku, flóru, chlóru a síry). Nanášení na kůži pomáhá uzdravovat řadu kožních chorob, vyrážek, akné, lupénky i zánětů. Fango má schopnost rychlého vstřebávání, neutralizace kyselosti a stimulace účinků, což je velmi podstatné pro hojení ran a zlomenin.
Po skončení koupele v deset hodin a dvacet minut nasedáme do auta a pokračujeme na jih Španělska. Nejprve se zastavujeme v městečku Taberna, které svým ledabylým a neupraveným zjevem skvěle zapadá do drsného vyprahlého okolního prostředí. Zde sháníme informace, avšak informační středisko se nám nedaří najít a proto pokračujeme za město. Nacházíme se asi 40 km severně od Almeríe mezi pohořími Sierra de los Filabres a Sierra Alhamilla, kde se rozprostírá jediná opravdová evropská poušť.

Tato oblast o rozloze 11.625 ha, s kopci dosahujícími výšky od 260 do 1000 m, s průměrnými ročními srážkami kolem 250 mm a teplotami, které v letním období mnohdy převyšují 43°C, byla v roce 1989 vyhlášena přírodní rezervací. Za lunární vzhled mohou pískovce a slínovce, které tvoří tuto měsíční krajinu rozbrázděnou hlubokými propastmi a příkopy, sporá vegetace, přívalové deště a neexistence povrchových toků. Ačkoliv se zdá, že zde nemůže nic růst, je poušť Tabernas jedinečnou rezervací travin a keřů, především divokého ječmene, ostřic, orobinců, tamaryšků a dalších. Oblast je rájem pro žáby a plazy jako ještěrky a zmije, pro ptáky jako poštolky, sýčky, sovy pálené aj. Tato bizarní krajina suchých říčních koryt, sporou vegetací porostlými pahorky v kulise vysokých holých hor je tak podobná arizonské poušti, že zde v šedesátých a sedmdesátých letech vznikl druhý Divoký západ. Točila se tu celá řada westernů, v nichž místní lidé hráli indiány, psance a kavaleristy a Clint Eastwood, Rachel Welchová, Charles Bronson a mnozí další hlavní role. Natáčely se tu záběry více než 100 filmů, včetně Sedmi statečných. Po filmovém průmyslu tu zůstala tři westernová městečka, která nyní slouží jako turistické atrakce. Každý den je možné tady vidět přepadení banky i následnou přestřelku.

Po chvíli nacházíme jedno z nejznámějších míst zdejší oblasti, kterým je Texas Hollywood. Z hlavní silnice odbočujeme napravo na prašnou cestu a po chvíli přijíždíme k placenému vjezdu. Vzhledem k tomu, že nehodláme přepadnout banku, ani se utkat v přímém souboji s indiány, parkujeme před závorou a jdeme obhlížet okolí a fotografovat. Podobně tak činíme i při naší další zastávce na místě zvaném Mini Hollywood. Obě dvě místa jsou krásná a zajímavá, především pro děti. Jedná se však o celodenní záležitost.

Meteorologické údaje v 13 hodin a 55 minut (poušť Tabernas)
Nadmořská výška...310 m.n.m.
Teplota+ 27°C
Vlhkost49 %

V patnáct hodin pokračujeme jihovýchodním směrem okolo Almeríe, jež jehlavním městem stejnojmenné provincie. Ve třičtvrtě na čtyři vjíždíme do Národního parku Cabo de Gata v místě zvaném Alberque - Las Amoladeras.
Národní park leží ve východní části Andalusie v provincii Almería. Rozprostírá se na ploše 26.000 ha, jeho celé jméno zní Parque Natural Cabo de Gata-Níjar. Přírodním parkem byl vyhlášen v roce 1987. Vnitrozemí vyplňuje pohoří sopečného původu Sierra de Gata s nejvyšším vrcholkem Pico de Fraile (451 m), které se táhne souběžně s úzkým pobřežním pásem. Rybářské vesničky a jedinečné zátoky s nádhernými plážemi mezi útesy, kamenité i písčité, z nichž mnohé jsou dostupné jen pěšky nebo na kole či lodí, patří bezesporu k nejmalebnějším a nejméně zalidněným španělským plážím. Je to oblast, kde si přijdou na své také botanici a ornitologové.


Skoro tři tisíce hodin slunečního svitu za rok dává tušit, že déšť je tu velmi vzácným návštěvníkem. Průměrné roční srážky se pohybují kolem 200 mm/m2, z nichž polovina spadne během jediného dne. Člověk by řekl, že v tomto nejsušším místě Evropy nemůže nic růst. Kupodivu roste, protože rostliny se zde dokázaly přizpůsobit zdejším extrémním podmínkám. Trpasličí palmy, kterým tu říkají palmitos, agáve a opuncie jsou doma především v kopcích, které se svažují tu prudce, tu mírně k pobřeží. Mnohé černé útesy prozrazují sopečný původ této oblasti, ale také skrývají krásné liduprázdné malé pláže a plážičky, jimž tu zase říkají calas. Kontrast šedočerných skal, stříbřité průzračné vody a žlutého písku dodává těmto místům zvláštní krásu.
Stojí za to si projet celý přírodní park. Klikatá silnička občas vede podél pobřeží, občas se stáčí do vnitrozemí. Všude je možno narazit na kouzelné vesničky nebo opuštěné selské dvory cortijos, větrné mlýny, cisterny, kašny či různá vodní díla.

První vesnice, kterou projíždíme, se jmenuje San Miguel de Cabo de Gata. Má dlouhou rovnou pláž a tvoří ji hlavně rekreační domky a apartmány. Na jižním konci má však i své staré jádro s malým rybářským přístavem. Jižně od vesnice se táhnou solné laguny Salinas de Cabo de Gata, kde je možné po celý rok kromě zimních měsíců pozorovat různé druhy ptáků. Největší pozornost ovšem budí plameňáci, jichž tu koncem srpna bývá skoro tisícovka. Dnes nás však nepřišel přivítat ani jeden. Za solnými lagunami se po silnici podél útesů dostáváme až k majáku Faro de Cabo de Gata. Před ním však odbočujeme vlevo po krásných alpských serpentinách a po chvíli přijíždíme ke strážní věži Torre Vigía Vela Blanca na 200 m vysokém útesu. Zde je konečná pro automobily, dále pokračuje už jen stezka pro pěší a cyklisty. Vystupujeme a jdeme si prohlédnout strážní věž i novější správní objekt. Je odsud nádherný výhled.
Pěkně to tady fouká, pěší tůra podél útesů může být zajímavá, ale také dost náročná. My si však z časových důvodů bohužel něco takového nemůžeme dovolit a proto v sedmnáct hodin a deset minut odjíždíme. Po zpáteční cestě národním parkem ještě několikrát zastavujeme, kocháme se a fotografujeme. Také zastavujeme na odpočívadle Las Salina na piknik neboli pozdní oběd. Zde naposledy pozorujeme nádherné scenérie při západu slunce.
Deset minut před sedmou hodinou večerní opouštíme překrásnou oblast Cabo de Gata. Projíždíme Almerií a pokračujeme až do nám již dobře známého města Motril. Zde zastavujeme v půl deváté u supermarketu a nakupujeme jídlo a pivo k večeři a také nějaké dárečky domů. Poté čerpáme benzín do auta a jedeme hledat nocleh. Moc se nedaří, až nakonec si vybíráme malé odstavné parkoviště mezi vesnicemi Molvízar a Itrabo, kam přijíždíme ve třiadvacet hodin. Večeříme a s obavami se díváme na zataženou oblohu. Déšť přichází záhy, a proto poslední noc ve Španělsku prospíme v autě.

Meteorologické údaje ve 23 hodin a 30 minut (nocleh mezi Molvízar a Itrabo)
Nadmořská výška...420 m.n.m.
Teplota+ 13°C
Vlhkost90 %



Sobota 18. března 2006

Meteorologické údaje v 8 hodin a 5 minut (nocleh mezi Molvízar a Itrabo)
Nadmořská výška...420 m.n.m.
Teplota+ 14°C
Vlhkost89 %

Vstáváme v osm hodin. Stále je zataženo a trochu mrholí. Snídani tudíž odkládáme a odjíždíme k našemu poslednímu cíli, kterým jsou jeskyně Cuevas de Nerja, jež se nacházejí v blízkosti přímořského letoviska Nerja. Zde nejprve snídáme a v deset hodin jdeme na prohlídku zajímavých krápníkových jeskyní, uvnitř kterých je konstantní teplota 22 °C. Prvních čtyři sta metrů, které jsou veřejnosti přístupné, je jen asi pětina tohoto rozložitého komplexu jeskyní. Vstupné činí sice 7 euro na osobu, ale určitě to stojí za návštěvu. Jeskyně je ohromující, překvapuje bizarní podzemní krajinou. Tyto jeskynně jsou někdy nazývány Přírodní katedrálou na Costa del Sol. V jeskyni lze vidět staré nástěnné malby i mnoho zajímavých útvarů tvořící jakési krápníky. Poté, co byly jeskyně objeveny roku 1959 Franciscem Montesinem, se stala rybářská vesnička Nerja významným a turisticky navštěvovaným místem v Andalusii.
V létě se zde konají také koncerty. My však na žádný nečekáme a v jedenáct hodin odjíždíme do Malagy. Během cesty hledáme nějaké vhodné místo, kde bychom se ukryti před deštěm převlékli a přebalili naše batohy. Nic však nenacházíme a proto v cílovém městě našeho automobilového výletu objevujeme podzemní garáže. Je to jediná, byť placená možnost, pro naši další činnost. Rozbalujeme zde v autě i na vedlejším parkovacím místě batohy, spacáky, karimatky a podobně. Také se svlékáme a převlékáme. Naše činnost je sledována okolními parkujícími. Z tohoto důvodu probíhá rituál "zcivilizování se" rychle a ani ne za hodinu následuje odjezd do autopůjčovny. Zde ještě řešíme dočerpání benzínu a ve třináct hodin a čtyřicet šest minut odevzdáváme automobil a za prudkého deště se přesouváme na autobusové nádraží. V půl třetí odjíždíme autobusem č. 19 na letiště a v sedmnáct hodin a dvacet minut odlétáme se čtyřiceti minutovým zpožděním letadlem A 319.
Na letiště v Miláně přilétáme v devatenáct hodin a deset minut. Letmý pohled na "televizi" s odlety nám dává tušit, že dnes bude ještě veselo. Let do Prahy je "cancelled". A tak i nám s nepříliš dobrou znalostí angličtiny je jasné, že dnes se domů nedostaneme. Složitě zjišťujeme informace u flegmatických italských úředníků. Od jedné přepážky nás posílají ke druhé, až nakonec přebíráme letenku na druhý den. Dále jsme navigováni do kanceláře "Airport 2000" kde zajišťují pro tyto případy ubytování, večeři, snídani a autobus. Aby toho nebylo dost, dochází zde ještě k jedné zajímavé situaci. Ač předáváme do výše zmíněné kanceláře poukazy dohromady, po chvíli řidič mikrobusu volá pouze moje jméno. Snažíme se vyptávat, kam se jede a podobně, ale nikdo nemá náladu se s námi bavit. Je rozhodnuto. Rozdělit se uprostřed italské noci a jet každý někam jinam, nepřichází v úvahu. Nasedáme tudíž společně do mikrobusu. Dalších asi půl hodiny řeší řidič nějaký problém. Dost možná to vypadá, že mu nesouhlasí počet osob. My se však k této situaci nevyjadřujeme. Posléze to řidič vzdává a ve dvacet jedna hodin a třicet pět minut odjíždí. Naivně si myslíme, že šofér mikrobusu je osoba nad jiné povolaná a tudíž ví, kam jede. On však během cesty několikrát zastavuje, obrací mikrobus zpět, aby po chvíli jel zase podobným nebo jiným směrem. Jednou také zastavuje a jde se zeptat, kde že se vlastně nachází. Kromě nás a anglického páru jsou v buse Italové. Je krásné pozorovat, jak zvládají celou situaci v pohodě. Nikdo nenadává, nikdo se nerozčiluje. Naopak se celé situaci smějí a nakonec i podávají pomocnou ruku řidičovi. Nebýt jich, ten by totiž hotel nenašel. Dobrá věc se nakonec podařila a autobus zastavuje před hotelem Continental ve vesnici Cassinetta. Cestující odměňují výkon řidiče potleskem.

Hotel Continental
Via Nino Visio 3
21024 Biandronno (VA)
+ 39 0332 766655

Městečko Cassinetta se nachází v italské provincii Varese v blízkosti jezera Lago di Varese severozápadně od Milána. Sídlo a výrobu praček zde má evropská pobočka firmy Whirlpool. Tudíž nás zase neodvezli do takové "díry", jak to původně vypadalo. Hotel Continental je čtyřhvězdičkový, což odpovídá našemu standartu. Přece jenom jsme si za ten týden zvykli na "hodně hvězdičkové" spaní ve spacáku a neradi bychom to poslední noc měnili. Nás však také zajímalo něco dobrého k snědku. Ani v tomto Italové nezklamali. Podávaly se výborné zapečené těstoviny, sýry a k tomu lahvinka dobrého vína.
Ráno je budíček v šest hodin, následuje snídaně a v sedm hodin a šest minut odjíždíme autobusem na letiště. Zde jsme devět minut po půl osmé. Čtyři minuty před desátou hodinou odlétáme se zpožděním jednadvaceti minut v letadle MC DONNELL DOUGLAS společnosti ALITALIA. V Praze přistáváme přesně v jedenáct hodin. Řešíme odvoz z Prahy. Vzhledem k tomu, že je dopoledne, rozhodujeme se pro jízdu autobusem. Zbývá tedy vyzvednout zavazadla a možná bychom mohli stihnout autobus v půl jedné. Avšak proces vyzvednutí našich batůžků se komplikuje. V Miláně nám je totiž flegmatičtí letištní zřízenci zapomněli naložit. Sepisujeme tudíž reklamaci a doufáme, že se s našimi věcmi ještě někdy setkáme.
Mé podezření, že všechno spunktoval Láďa, nabývá jasných obrysů. V sobotu, když jsme čekali ve Španělsku na letadlo, jsem ho prosil, aby mi dal ochutnat klobásku, která mu zbyla. On však říkal, že si ji dáme až k pivu v Miláně na letišti. Zde však zjistil, že ji má "omylem" ve velkém batohu. Slib ochutnání klobásy tudíž posunul na večer. Batohy nám však s sebou do hotelu nevydali a tudíž klobáska spala na letišti. Slib ochutnání klobásy tudíž posunul na druhý den do Prahy. Avšak ani na Ruzyni jsem se nedočkal. A pak mu věřte, že se chtěl se mnou opravdu rozdělit.
Před letištěm vyhlížíme letušku. Já sháním autobus, Láďa kouká spíše po dvounohých letuškách, a proto nám asi jeden autobus ujel. Nebyla to totiž letuška - beruška s tykadly, ale klasická karosa, jak jsme se posléze dozvěděli. Ve 13 hodin a 30 minut nakonec přeci odjíždíme do Karlových Varů. Pět minut před patnáctou hodinou vystupujeme u Tržnice. Do domovů nás rozváží speciál firmy LISTAV spol. s r.o - vozidlo Peugeot 807.

PS: Batohy za pár dnů také přišly, respektive byly přivezeny až domů.


Na našem výletě jsme byli necelých 10 dnů, tj. asi 226 hodin neboli 13.580 minut. Letadlem jsme letěli 4.206 km, autobusem ujeli 527 km, autem cestovali 1693 km a pěšky ušli 72 km. Celkem to tedy bylo 6.498 km.


Co říct závěrem? Ano, byli jsme ve Španělích, to můžeme odpřísáhnout a našli bychom na to i řadu svědků. A přece země Španělská bude pro nás i nadále velkou neznámou. Španělsko charakterizuje totiž ohromná rozmanitost krajiny. Smícháme-li hory, pahorkatiny, pouště, polopouště, náhorní plošinu, úrodná údolí podél řek, pobřežní roviny s rozlehlými plážemi, skalnaté pobřeží s malými plážičkami skrývajícími se pod útesy, sopečné a stepní oblasti, mokřiny, hluboká údolí s bujnou vegetací..., dostaneme koktejl plný neuvěřitelných kontrastů, barev a odstínů.

Větší část naší dovolené jsme strávili na jihu Španělska, v zemi věčného slunce, v magické provincii Andalusie. Al-Andalus neboli Země Vandalů. Tak nazvali Berbeři, potomci Arabů tuto rozpálenou zemi na jihu pyrenejského poloostrova. Zemi tak nepodobnou zbytku Evropy. Zemi bílých měst a vesnic, vysokých zasněžených hor, kaňonů, maurských paláců, safírového moře s krásnými písečnými plážemi, cikánů, nekonečných olivových hájů, zápasníků s býky, zemi flamenga, typického vína Jerez (cherry), koní a býčích zápasů. Andalusie je krajem nádherné scenérie, kde se setkává muslimská, křesťanská a židovská kultura. Odtud pochází také temperamentní hra na kytaru, cikánská hudba a kastaněty.

Provincie Andalusie. Četl jsem, že je to bohem zaslíbený kraj. No jo, ale vlastně, kterému Bohu: nějakému "Římskému", Muslimskému, Židovskému, Křesťanskému? Dlouho žili všechny tyto tři skupiny spořádaně vedle sebe, v míru a vzájemném prospěchu, až tomu všemu udělala přítrž Isabela Kastilská s chotěm a poslali vojsko ve jménu Boha - tentokráte křesťanského - aby pokřtil ty "pohanské", tedy spíše muslimské psy. Židé měli opět smůlu. Protože měli prachy a byli velmi vzdělaní, měli i moc. Hlavně jich však bylo málo, a bylo tedy jednodušší je prostě vyvraždit, nebo vyhnat, majetek jim zabavit. Tomuto období lidské hrůzy a utrpení se teď v knihách říká "rekatolizace. Pod čímž si většina čtenářů vlastně nic konkrétního nepředstaví.

A to už vlastně stačí z historie i ze současnosti. Teď rychle opět do restaurace Hestia vymýšlet cíl našeho dalšího výletu.



 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.