CESTA DO PYRENEJÍ A NA NEJVYŠSÍ HORU ANDORRY - SRPEN 2001

8. listopadu 2009 v 18:57 |  PUTOVÁNÍ PO SVĚTĚ
Letošního Pyrenejského putování se zúčastnilo pět člověků. Vzdálenou moravskou sekci výpravy zastupoval Franta z Velkého Meziříčí. Za Mariánsko-lázeňsko přijel Jarda a karlovarskou část výpravy tvořili Láďa, Petr a Pavel.

Pyreneje

(španělsky: Pirineos; francouzsky: Pyrénnées; katalánsky: Pirineus) jsou evropské pohoří, oddělující od zbytku Evropy Pyrenejský poloostrov. Pyreneje tvoří přirozenou hranici mezi Španělskem a Francií. V jednom z horských údolí se nalézá rovněž stát Andorra. Jedná se o třetihorní pásemné pohoří se sněžnou čárou ve výšce 2.500 - 2.900 m.n.m. Vzniklo alpínsko-himalájským vrásněním s nejvýraznějším zdvihem před 38 milióny let na přelomu eocénu a oligocénu. Tento horský val se táhne v délce zhruba 415 kilometrů a na jeho území se nacházejí tři národní parky. Ve střední části dosahují Pyreneje šířky až 140 kilometrů. Hory nemají souvislý a zřetelný hlavní hřeben, jedná se spíše o větší množství horských masivů, které jsou často příčně orientovány proti směru Pyrenejí. Údolí jsou úzká, takže se v nich nevyskytují větší městská sídla. Výrazným je Pyrenejský zlom, který se táhne po severní straně pohoří a odděluje od hor několik menších masivů.

Kdysi dávno měla krásná Pyréne jako bohyně pramenitých vod za úkol střežit křišťálovou vodu jednoho údolí. Krása jí však byla osudná. Tříhlavý obr Géryon si usmyslel, že Pyréne získá za manželku. Ale vždy, když se k ní chtěl dostat, zastavil ho hustý les. Rozzlobený Géryon nakonec celé údolí zapálil. Dia obrův nepřístojný kousek natolik rozlítil, že poslal svého syna Herkula, aby ho potrestal. Když ale Pyréne spatřila spálené údolí, neuneslo její srdce takový žal a krásná nymfa se zhrotila bez života. Herkules pochoval Pyréne v jejím údolí, a aby na ni lidé nezapomněli, navršil nad jejím hrobem mohutné umělecké dílo, které dostalo jméno Pyreneje.

Pátek 10. srpna 2001

V 17 hodin a 15 minut odjíždím z Vyhlídky k hájovně. Zde přisedá Láďa a Franta. V šest hodin se naloďuje ve Staré Roli Petr a ve čtvrt na osm u Mariánských Lázní Jarda. Před Rozvadovem bereme naftu a hranice přejíždíme pět minut po osmé hodině večerní, aniž by se celníci zajímali o naše pasy nebo auto. Pokračujeme směr Nürnberg, Karlsruhe, Freiburg až k francouzským hranicím, které přejíždíme v jednu hodinu a patnáct minut. Naše noční cesta vede dále přes Mulhouse a Belfort, za kterým jsme před vesničkou Desandans vyhledali ve tři čtvrtě na tři nocleh na jednom z parkovišť. Ještě než uleháme do spacáků, kontrolujeme obsah Frantovi lahvičky s kouzelnou moravskou slivovicí.


Sobota 11. srpna 2001

Ráno pokračujeme před půl desátou směr Besancon a Dole. V městečku Chalon-sur Saone jsme si udělali dvě kolečka okolo chovného rybníka a poté zde zastavili a poobědvali. Po smlsnutí řízků a piva jedeme do města Vichy, kde jsme se projeli po lázeňské části a okolo řeky Allier. V jejích vodách jsme se též vykoupali. Dále naše cesta vede do Clermont-Ferrand, přes kopečky Monts Domes, přes Ussel, Tulle, Brive až za Terrasson. Zde jsme u pole vyhledali nocleh.



Neděle 12. srpna 2001

V osm hodin jsme vyjeli směr Bordeaux a po chvíli odbočili na Bergerac. Mezi devátou a desátou snídáme na parkovišti kousek za Bordas. Poté pokračujeme směr Marmande, Mont de Marsan, Tartas a Dax. Okolo druhé hodiny jsme poobědvali, pro změnu opět na jednom parkovišti. Před Bayonne odbočujeme k moři - Labenne ocean, kde jsme se mezi čtvrtou a pátou vykoupali v Atlantickém oceánu a odpočívali na pláži.
Po osvěžující koupeli pokračujeme. Naftu z kanystru jsme již dávno dolili, ale nádrž v našem autě je skoro prázdná. Vzhledem k tomu, že je neděle, není jednoduché najít otevřenou čerpací stanici, jejíž ceny by odpovídaly našim požadavkům. Nakonec v osmnáct hodin objevujeme v Bayonne benzínku, kde jsme se shodli s obsluhou, že je možno platit kartou. To už se nacházíme v Pyrenejích, v jejich západní části, která je mimo jiné zajímavá tím, že se jedná o území, které obývají Baskové. Pokračujeme stále ještě po francouzském území, do městečka Saint-Jean-de-Luz, které jsme si několikrát při okružní jízdě prohlédli, než jsme našli tu správnou cestu.
Opouštíme pobřežní silnici a po francouzských okreskách se pomalu blížíme ke Španělským hranicím. Před námi je hraniční přechod Arnéguy - Pecocheta. Záměrně jsme zvolili méně frekventovanou silnici, abychom viděli co nejvíce zajímavých věcí. A že jsme toho viděli a zažili. Serpentiny nás dovedly do sedla Silo de Carlomagno, které se nachází v nadmořské výšce 1.057 metrů. Zde nás čekal uvítací výbor v podobě španělské policie se samopaly namířenými na nás. Zpočátku jsme pokoušeli žertovat, ale posléze jsme pochopili, že na humor není ten správný čas. Podle vzhledu, chování i inteligence jsme usuzovali, že se jedná patrně o policii z některé horské malé a zapadlé policejní strážnice. Několikrát si nechali zopakovat naši národnost, nedůvěřivě si prohlíželi cestovní pasy a dožadovali se vstupního víza. Snažili jsme se jim anglicky, německy a dokonce i česky vysvětlit, že ke vstupu do Španělska již občané České republiky vízum nepotřebují. Vzhledem k tomu, že odmítali komunikovat v jiné řeči než španělštině nebo francouzštině, moc jsme si nepopovídali. Naštěstí se po chvíli umoudřili a propustili nás dále do španělského vnitrozemí. Pokračujeme v jízdě po silnici N-135 až na okraji městečka Burguete (893 m.n.m.), kde jsme objevili odpočinkový areál, který se nám jevil jako ideální místo pro spaní.


Pondělí 13. 08. 2001

Ráno jsme byli před osmou hodinou probuzeni kravičkami. Dobře jsme posnídali a po deváté hodině odjeli do hor po silnici N-172. První naší dnešní zastávkou je městečko Aoiz, kde jsme nejprve navštívili místní informační středisko. Poté se procházíme městečkem a prohlížíme si kamenné domky s břidlicí pokrytými střechami. Přicházíme až na náměstí, které je stejně jako celé město právě uklízeno. Minulý večer se zde konala nějaká slavnost, jejíž součástí byly toreadorské zápasy. Atmosféra nebyla pouze cítit potem býků, alkoholem, ale také politickým bojem. Výzdoba především na náměstí napovídala, že se nacházíme v Baskicku nebo v jeho blízkosti. Visely zde plakáty podporující organizaci jménem ETA.

Chtěli jsme se také podívat k přehradě Itoiz, která se nacházela nedaleko, ale záhy nás zastavila policie. Hlídala tam, patrně natrvalo, vodní dílo a elektrárnu. Pokračujeme tedy po silnici NA 150 směr město Lumbier a po N-240 podél říčky Rio Aragón. U vesničky Puenta la Reina de Jaca jsme zastavili za účelem koupele. Dále jedeme přes město Jaca, bývalé hlavní město a pevnost Aragonie, základny, z níž kdysi muslimové dobývali království. Asi 15 kilometrů za městem jsme odbočili na silnici A-136. Pokračujeme proti proudu řeky Gállego a po chvíli také okolo malého městečka Biescas. To se nacházíme na začátku krásného údolí Valle de Tena, orientovaného ze severu na jih. Řeka Gállego je na několika místech zahrazena přehradami. Jednou z nich je i přehrada Embalse de Lanuza. Zde jsme trochu prozkoumali okolí a poté poobědvali za městečkem a lyžařským střediskem El Formigal. Při jídle pozorujeme severovýchodním směrem od údolí Valle de Tena nejzápadněji situovaný shluk třítisícových vrcholů španělských Pyrenejí.
Další naší zastávkou je sedlo Col du Portalet, které se nachází v nadmořské výšce 1.794 metrů a kde jsou španělsko - francouzské hranice. Zpět jedeme také přes El Formigal a podél turistické trasy GR.11 k přehradě Emsalse de a Sarra, kde končíme naší dnešní cestu na parkovišti Puente Ras Faxas. Vzhledem k tomu, že prší a bouří, tak zůstáváme v autě. Před dvacátou hodinou se obloha umoudřila a tak vystupujeme a začínáme vařit a hledat místo pro nocleh. Vzhledem k nejistému nočnímu počasí jsme nakonec ulehli pod verandu místního restaurantu.



Úterý 14. srpna 2001

Ráno vstáváme již okolo šesté hodiny a deset minut po sedmé se vydáváme na výlet. Před desátou se zastavujeme u třech jezer a zde také svačíme.

Poté sledujeme řadu kamenných mohyl, procházíme okolo přístřešku Abri Michaud (2.698) a dostáváme se k západnímu hřebeni, po kterém posléze přicházíme na vrchol. Deset minut před čtrnáctou hodinou stojíme na kopečku, který se jmenuje Pico Balaitous (Balaitus, Pic du Balaitous) a nachází se v nadmořské výšce 3.145 metrů. Jedná se o nejzápadněji položený pyrenejský vrchol, jenž překračuje bájnou hranici 3000 metrů nad mořem. Patří také k nejhůře zdolatelným a nejodlehlejším vrcholům. Poprvé na něj vylezli roku 1825 vojenští topografové Peytier a Hossard, ale svoji cestu nikomu neprozradili. Téměř o čtyřicet let později musel Charles Packe najít na vrchol svoji cestu. A napsal o tom mimo jiné: "Svou polohou je tak vzdálen od jakékoliv cesty obyčejného smrtelníka, že se i horští vůdci dostávají do úzkých, když mají stanovit jeho přesné souřadnice." Rozhlížíme se po okolí a fotografujeme. Okolo se nenacházejí zelené louky, ale strohé a divoké měsíční útesy.


Ve 14 hodin a 30 minut opouštíme vrchol a vydáváme se na cestu zpět. Bez problémů a jednohlasně jsme se shodli, že pro sestup zvolíme zkratku. Jak se později ukázalo, nebyla však tato cesta nejkratší a nejjednodušší. Občas také trochu bloudíme a hledáme správný směr. V jeden okamžik nám Franta uděluje základní instruktáž horolezké školy, protože bychom se jinak dále nedostali. A patrně pro zpestření našeho putování nám k tomu Pyreneje nadělily déšť, vítr, mlhu, bouřku a kroupy. Prostě tak nějak si představujeme soumrak bohů. Ale vše dobře dopadlo a v 19 hodin a 40 minut přicházíme k autu.

Celkový čas našeho výletu včetně přestávek byl 12 hodin a 30 minut.
Převýšení dnešního dne činilo 1.694 metrů.



Středa 15. srpna 2001

Po osmé hodině vstáváme a opouštíme parkoviště - nocležiště. Jedeme na místo včerejšího oběda, kde sušíme věci a snídáme. V jedenáct hodin odjíždíme opět k hranicím směr Col du Portalet a dále ve Francii přes Laruns, Argeles-Gazost, Luz až do Gavarnie. Jedná se o nepříliš krásné turistické místo, kde je spousta lidí, automobilů a autobusů. Zde jsme zaparkovali a šli se podívat na kar Cirque de Gavarnie. Čím se blížíme, tím je jasnější, proč toto místo patří mezi nejúžasnější evropské přírodní podívané. Zalednění zde po sobě zanechalo dolinu s vysokými skalními stěnami. Palisáda skal však není kolmá ani rovnoměrná, ale tvoří ji tři stupně. Mezi dvěma vrstvami vápence leží vrstva žuly. Jeden stupeň od druhého je oddělený svažujícími se terasami ohraničenými sněhem a ledem. Skalní stěnu krášlí vodopád, který se jmenuje Grande Cascade. Se svou výškou 423 metrů se jedná o jeden z největších evropských vodopádů. Pramení zde tok Gave de Gavarnie, který se posléze jmenuje Gave de Pau.


Po návratu k autu jsme posvačili a pokračovali v cestě směr Luz st. Sauveur. Naším cílem bylo francouzské město Lourdes, které je jedním z nejdůležitějších římskokatolických poutních míst světa. Lurdy se staly slavné, stejně jako jiná poutní místa, zjevením Panny Marie. Jedná se asi o nejslavnější mariánské zjevení, ke kterému zde došlo 11. února 1858. Čtrnáctiletá venkovanka Bernadetta Soubirousová (roku 1933 byla Bernadetta prohlášena za svatou) při sbírání dříví spatřila světlo vycházející z jeskyně a v něm bíle oděnou postavu. Ta ukázala dívce pramen, jehož voda uzdravovala nemocné poutníky, kteří sem záhy začali proudit z celé Francie. Několik let poté byla postavena nad jeskyní (nad původním kostelem du Rosaire) bazilika Panny Marie.



Mariánská jeskyně, kde stojí Panna Maria na skalním výstupku obklopena desítkami planoucích svíček, obrázků a růženců, katedrála a léčivá voda jsou tím hlavním důvodem, proč sem jezdí statisíce zdravých i nemocných turistů ročně. Všechny "atrakce" jsou soustředěny na celkem malém prostoru. I když jsou v těchto místech neustále stovky lidí, panuje tady ticho. Zda je to způsobeno jakousi posvátností, která na každého návštěvníka ať chce či nechce, dolehne, nebo každého umlčí pohled na desítky nemocných upoutaných na invalidním vozíku, kteří doufají ve své uzdravení? Čteme si jména osob, k jejichž zázračnému uzdravení zde došlo a přemýšlíme. Skeptikové mají pro tato mariánská zjevení jednoduché vysvětlení: nesmysl, hysterie, podvod. Ale co ty tisíce poutníků, kteří sem jezdí a co ta atmosféra? Člověk však záhy "vystřízliví". Protipól k tomuto místu představuje ulice vedoucí k náměstí před katedrálou - hotely, restaurace a suvenýry. Celé se to dá popsat slovy: komercionalizace víry či "Disneyland zbožnosti". Protáčejí se zde velké peníze. Kupujících je víc než dost. Lurdy totiž mají v kalendáři katolických poutí zcela výjimečné postavení. A mezi turistickými místy rovněž. Mají v zemi největší hotelovou kapacitu hned po Paříži. Patnáctitisícové městečko z náboženské turistiky žije a podřizuje jí vše. Ve dvacet hodin opouštíme Lourdes a jedeme po N21 směr Tarbes a po A64 k městečku Lannemezan. Na okraji vesnice La Barthe de Neste jsme objevili krásný přírodní areál. Zde ukončujeme naše dnešní putování. Následuje večeře a nocleh.



Čtvrtek 16. srpna 2001

Probuzení po osmé hodině je do deštivého rána. Odjíždíme proto hned v půl deváté směr Sarrancolin a Arreau. Na francouzské části hranic jsme před desátou hodinou. Následuje průjezd tunelem Túnel de Bielsa (1.821 m.n.m.) a deset minut nato zastavujeme u bývalé španělské celnice, kde připravujeme snídani. Dále pokračujeme po A-138 směr Bielsa a Lafortunada. V půl jedné se u města Aínsa napojujeme na silnici N-260. Předtím se však jdeme do tohoto městečka podívat a něco také nakoupit. Ve 13 hodin a 30 minut odjíždíme směrem Campo a po cestě se koupeme u vesnice Gerbe v přehradě Embalse de Mediano.

Další naše cesta vede přes Castejón de Sos do města Benasque, kde navštěvujeme informační kancelář a poté i vlastní město. V osmnáct hodin odjíždíme na parkoviště za městem, večeříme a balíme si věci na zítřejší cestu. Večer uleháme s vidinou vydatného spánku před náročným výletem.



Pátek 17. srpna 2001

V noci jsme však spali i nespali. Některé z nás budil déšť, jiné španělský hlídač parkoviště s argumentem, že se zde nesmí stavět stany. Vstáváme okolo páté hodiny a v půl šesté jedeme prvním spojem kyvadlového autobusu z El Vado na konečnou, na parkoviště patřící vesnici La Besurta. Ve třičtvrtě na šest zde vysedáme a stoupáme údolím asi půl hodiny k chatě Refugio de la Renclusa (2.140 m.n.m.). Stezka jde lesem téměř celou dobu po východním břehu řeky Ésery. U chaty následuje krátká přestávka a v půl sedmé pokračujeme dál. Jdeme na jih a cesta prudce stoupá do sedla Postilón inferior (2.700 m.n.m.).


Pod vrcholkem odbočujeme jihozápadním směrem do sedla Postillón Superior (2.900 m.n.m.). Jedná se o jednu z těžších částí výstupu. Poté nasazujeme mačky, jelikož následuje parádní, asi 2,5 km dlouhý traverz po ledovci k průsmyku Collado de Coronas (3.198 m.n.m.).


Za průsmykem stoupá cesta směrem na východ. Přicházíme k rozsáhlé změti kamenů. Konečně jsme ve výšce 3.384 m.n.m. na jednom ze dvou vrcholů, u tzv. Mohamedova můstku (Puente de Mahoma). Četli jsme v průvodci, že si svůj název vysloužil přirovnáním k provazu Mohamedovu, islámskému mostu vedoucímu nad peklem do ráje. Přirovnání není přehnané. Pokud člověk trpí závratěmi a pamatuje se na zmíněnou pokoru a respekt k horám a nepokouší sebe ani prozřetelnost, tak dále nepokračuje. My jsme však vyhodnotili situaci odlišně a pomalu a rozvážně, po dvou i po čtyřech jsme se doplazili na nejvyšší vrchol Pyrenejí, kterým je Pico de Aneto. Nachází se v nadmořské výšce 3.404 metrů. Vrcholové foto pořizujeme v 11 hodin a 20 minut.


Chtěli bychom si samozřejmě užívat nádherných panoramat a překrásného výhledu, ale okolní mlha a oblačnost je jiného názoru. Přesto je to euforie v plném slova smyslu, nikdo není v celých Pyrenejích výše než my. Na vrcholu se nachází velký kříž a pomník, který vypadá zdáli jako malá raketa. Nakonec se z něho ale vyklube Panna Marie s Jezulátkem na kovovém piedestalu. Asi po půl hodině se vydáváme na cestu zpět. Následuje sestup chozením i plazením, podle toho, jak komu slouží nohy.


Zpáteční cesta je veselá, i když vážně, ale vážně nekonečná. Ráno nám její část zatajila tma, tak si nyní se zaujetím prohlížíme okolí. Chvílemi se dokonce protrhává oblačnost a nabízí se nám krásné výhledy do okolí. Na jednom příhodném slunečném místě děláme přestávku, z batohu vyndáváme domácí plechovkové Krušovice a královsky zapíjíme náš dnešní úspěch.

Zpět u chaty Refugio de la Renclusa jsme v 15 hodin a 20 minut. Je to paráda! Teď ještě necelou půlhodinku ke konečné stanici autobusu "BENÁS PARQUEBUS".

Po absolvování vyhlídkové jízdy autobusem jsme v základním táboře, tedy na parkovišti, v 16 hodin. Vzhledem ke zkušenostem z minulé noci se dlouho nezdržujeme. Pouze něco pojíme, vybumbáme a balíme věci.

Celkový čas túry včetně přestávek byl 10 hodin.
Převýšení dnešního výletu činilo cca 1.500 metrů.

V 17 hodin a 15 minut odjíždíme směr Benasque, kde kupujeme pohledy. Dále pokračujeme přes Castejón de Sos a El pont de Suert, kde se za městem koupeme v říčce Barranc de Peranera. Následuje průjezd městečky Senterada a La Pobla. Za posledně jmenovaným zastavujeme a prohlížíme si krásné pískovcové útvary. Už se blíží večer a tak začínáme hledat nocleh. Nejprve však jedeme přes obce Gerri de la Sal a Sort. Za městečkem Adrall nacházíme rozumné místo na spaní u cesty k bývalému letišti.



Sobota 18. srpna 2001

Ráno odjíždíme do dalšího státu, který se nachází v Pyrenejích. Je jím Andorra (katalánsky Valls d´Andorra), která zabírá 453 čtverečných kilometrů hornaté země mezi Francií a Španělskem. Andorru tvoří několik malebných, vysoko položených údolí a ze tří stran ji obklopují vysoké hory. Pouze z jihu je údolí částečně otevřené. A tudy my také přijíždíme. Vítá nás krásná příroda a spousta reklam, které jsou i zde asi její součástí. Od hranic to není daleko (asi šest kilometrů) k prvnímu většímu městu, které se jmenuje Andorra La Vella a je i současně hlavním městem této méně známé, ale zajímavé země. Vzhledem k plánovanému výletu pouze projíždíme a pokračujeme přes La Massana a Erts do populární, rozrůstající se, ale ne zrovna pohledné lyžařské vesnice, která se jmenuje Arinsal. Ještě donedávna to zde mohlo mít příjemný venkovský charakter, ale nyní vidíme, kterak skalnatá úpatí ustupují nové zástavbě, převážně hotelů nebo jiných ubytovacích a občerstvovacích zařízení. Dojeli jsme na konec jedné silnice, kde parkujeme a připravujeme si věci. V půl dvanácté se vydáváme na odpolední pohodovou procházku malebnou krajinou kolem horských potoků a temných ples. Cesta začíná v nadmořské výšce 1.580 metrů a vede západním směrem do údolí Aiques Juntes, které se skrývá ve stínu Pic de Coma Pedrosa. Výstup pokračuje okolo Refugi de Coma Pedrosa (2.272 m.n.m.), jediné turistické horské chatě v Andoře, která má personál. Kousek odtud se nachází zajímavé jezero Estany de les Truites. Pro další pokračování výstupu volíme přímé a prudké stoupání do sedla Balau. Odtud je vrchol již na dohled. Na nejvyšší horu knížectví Andorra, kterou je Pic de Coma Pedrosa (2.942 m.n.m.), přicházíme ve 14 hodin a 35 minut.


Rozhled po Andoře i do sousedního Španělska je krásný, rozhodně hezčí než pohled na vrcholový betonový kvádr s železnou tyčí. Pro sestup jsme zvolili druhou z možných výstupových cest, která vede okolo Refugi del Pla de l´Estany, což je volná ubytovna s možností nouzového přespání (3 palandy a krb). Podél Riu d'Areny scházíme opět na cestu, odkud jsme nastupovali. K autu jsme došli v 17 hodin a 20 minut.

Celkový čas túry včetně přestávek byl necelých 6 hodin.
Převýšení činilo 1.362 metrů.


Poté jsme se trochu projeli po Andoře. Hledali jsme totiž, kde nejlépe bezcelně nakupovat. Vrátili jsme se také do hlavního města, kde nás přivítalo množství obchodů, aut, turistů i místních lidí. Město leží v nadmořské výšce 1.030 metrů v místě soutoku Severní a Východní Valiry a tvoří ho prakticky jedna hlavní ulice, která protíná údolí od severu k jihu. Andorra je odkázána na dovoz zboží ze zahraničí, přičemž většina zboží nepodléhá clu. Odcházíme do jednoho většího obchodního centra a prohlížíme si zboží a jeho ceny. Převládá tady alkohol, cigarety a elektronika. U některých výrobků Made in Hongkong nebo Japan je však možné, že kvalita odpovídá nízké ceně. Slyšel jsem, že záruční listy tady moc neexistují a obchodníci kalkulují s tím, že málokterý zákazník se vrátí za účelem výměny nebo reklamace zboží.


Ve dvaadvacet hodin obchody zavírají, tudíž odcházíme ven. Ještě chvíli si prohlížíme hlavní město a poté odjíždíme. Hodinu před půlnocí opouštíme Andorru na hranicím s Francií v Pas de la Casa, kde jsme načerpali levnou naftu. Na francouzském území jsme ještě kousek popojeli, než jsme našli místo pro spaní.



Neděle 19. srpna 2001

Ráno odjíždíme směr Perpignan, Bombas a Sainte-Marie. U posledně jmenovaného místa jsme objevili pláž stejného názvu a zde jsme také vyzkoušeli teplotu moře. Po koupání před sedmi dny na rušném atlantickém pobřeží následuje dnešního dne koupání na druhé straně Pyrenejí, ve Středozemním moři. Slavnostně je tedy zakončen přejezd tohoto krásného pohoří.

Ve 13 hodin pokračujeme směr Narbone a Montpellier. Ve městě Sete vyjíždíme na náhorní plošinu, odkud je krásný pohled na moře, maják a přístav. V okolí města si prohlížíme slavný Canal du Midi. Dále naše cesta pokračuje přes Nimes až do Remoulins. Za posledně jmenovaným místem jedeme ještě asi 3 kilometry po silnici D 19, kde nás po odbočení vlevo dovedla úzká silnička na záchytné parkoviště. Již odtud je vidět jedna z nejlépe zachovalých římských památek v jižní Francii, kterou je Gardský most, neboli Pont du Gard, jež překlenuje údolí řeky Gard (Gardon). Od parkoviště jdeme ještě asi 200 metrů pěšky k prvnímu patru mostu. Nejkrásnější pohled na most i výhledy do okolí si užíváme poté, co jsme se vyšplhali po strmé stezce. Most pro akvadukt je 49 metrů vysoký (od hladiny po nejvyšší část) a 275 dlouhý (v nejvyšší části). Celý akvadukt původně měřil skoro 50 kilometrů a denně přiváděl až 20 tisíc krychlových metrů vody z pramenů řeky Eure u obce Uzes do města Nimes, což bylo dostatek pro potřeby tohoto římského města. Spád celého akvaduktu je pouhých 15 metrů, z čehož vyplývá, že průměrný spád vody na jednom kilometru kanálu se pohyboval okolo pouhých třiceti centimetrů. Stavbu začal ho budovat Augustův vojevůdce a zeť Marcus Vipsanius Agrippa roku 19 př. n.l.. Akvadukt byl dokončen na počátku 1. století našeho letopočtu. Most se skládá ze tří na sobě stojících arkád. Kvádry, z nichž je Pont du Gard postaven, váží až 6 tun. Celý akvadukt je postaven bez užití malty, spoje jsou tvořeny pomocí kovových skob. Vrchní arkádu, na jejímž hřbetě se kanál (1,85 metrů vysoký a 1,20 metrů široký) nachází, kryjí kamenné desky, které zabraňovaly spadu nečistot do vody. Z hlediska technických dovedností bylo toto dílo na svou dobu ohromující.

Jako akvadukt byl užíván do 9. století. V 19. století bylo toto dílo rekonstruováno a v úrovni 1. patra byl přibudován most, který slouží místní dopravě. V roce 1985 byl objekt pro svůj výjimečný význam zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO.


Za Remoulins vjíždíme na dálnici směr Orange. Okolo dvaadvacáté hodiny projíždíme kolem města Lyon. Před půlnocí zastavujeme v městečku Lons-le-Sannier a ukládáme se ke spánku.



Pondělí 20. srpna 2001

Ráno se vydáváme před sedmou hodinou směr Mülhouse. Jedeme stále po dálnici až do německého města Offenburg, kde zastavujeme za účelem oběda a nákupů. Ve 14 hodin pokračujeme dále směr Nürnberg a hranice České republiky. Po jejich překročení a rozvezení všech účastníků výpravy jsem doma chvilku po jednadvacáté hodině.


Na cestách jsme byli 11 dnů, tj. asi 244 hodin. Autem jsme ujeli 4.536 km. Po vlastních nohou jsme vystoupali do výšky 3.404 metrů nad mořem.


Pyreneje ve své délce přes čtyřista kilometrů nabízí krásnou a rozmanitou krajinu. Spatřili jsme věčně zasněžené vrcholky hor, pod nimi svěží zelené louky a husté lesy, ale také sluncem vyprahlé skalnaté kaňony. Pyreneje nám ukazovali svoji nádhernou, romantickou a úchvatnou tvář. Myslím, že jsme za těch několik málo dní podnikli velice vydařený výlet do různých koutů Pyrenejí. Velkou výhodou bylo také to, že většina rozlohy Pyrenejí je člověkem téměř nedotčená. Potkat někoho na cestě v horách je spíše výjimka než pravidlo. Lidé nám na cestě nechyběli, ale značek bychom mohli potkávat více. Turistické značení, které známe z českých kopečků, buď neexistuje, nebo značky malovali ležérní jižané. Když člověk přijme španělský standard turistického značení, tak se dá zdejší krajinou putovat. Kamenní mužici naznačují směr a dávají tušit, že se ještě nezabloudilo. Ale dobrá mapa a ještě lepší orientace se do Pyrenejí jistě hodí.

Pyreneje nejsou pohořím, které je možno poznat během jedné návštěvy. Mnoho krás a tajemství nám zůstalo zahaleno, zato jsme poznali vrtkavost zdejšího počasí.
 

17 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Pyreneje | Web | 17. února 2012 v 20:45 | Reagovat

Nádherný fotky! V Pyrenejích se mi taky líbilo...

2 daniela | E-mail | 18. září 2013 v 18:46 | Reagovat

dobry den, chtela jsem vas poprosit o ,,konzultaci,, ohledne cestovani - putovani po severnim ci jiznim spanelsku v podzimnim obdobi - listopadu. mate nejake zkusenosti? pripadn na koho se obratit? dekuji, daniela jasovska

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.