PUTOVÁNÍ PO ALPÁCH - SRPEN 2000

8. listopadu 2009 v 18:46 |  PUTOVÁNÍ PO SVĚTĚ

Pátek 11. srpna 2000

V 16 hodin a 25 minut odjíždíme s Láďou od hájovny směr Cheb a hraniční přechod Svatý Kříž. Průjezd přes Mnichov a cesta po dálnici vedoucí do Garmisch-Partenkirchen. proběhla bez nejmenších potíží. V GaPa jedeme až na konec města, kde je odbočka vlevo k osadě Hammersbach. Na jejím okraji je placené parkoviště (u železničních kolejí), kde ve 21 hodin a 30 minut zastavujeme na nám již známém parkovišti na okraji vesnice. Poté bumbáme, papáme a uleháme do spacáků vedle auta.


Sobota 12. srpna 2000

Na horské túry se má vycházet časně ráno a tak, ač nechtěně, opouštíme naše teplé spacáky ještě před úplným rozedněním. V 5 hodin a 50 minut se vydáváme na výlet. Cesta vede nejprve lesem až k odbočce, u které volíme tentokrát směr vpravo, to jest horní cestu nad soutěskou. Při této variantě se sice ušetří za vstupné do soutěsky Höllentall, ale cesta je asi o půl hodiny delší. Minule jsme zde už šli, tak víme, co nás čeká. Vychutnáváme si opět přecházení hlubokého údolí po úzkém můstku s úžasnými pohledy dolů do soutěsky, které jsou pouze pro otrlé.
V 7 hodin a 45 minut procházíme okolo chaty Höllentallanger Haus v nadmořské výšce 1.379 metrů. Na terase je dalekohled mířící směrem na Zugspitz, ale my jeho služeb nevyužíváme. Zanecháváme tady pomalejší turisty a pokračujeme po cestě H4 dál nahoru údolím k vrcholu, který se před námi tyčí v modré obloze i s náhrdelníkem blyštícího se ledovce Hollentalferner. Čeká nás však ještě skoro 1.500 metrů převýšení náročným terénem. Následuje rozcestí Höhe Riffel-Zugspitze, kousek od kterého je možnost nabrat vodu u malého vodopádu. Část cesty se jde také po krátkém, ale o to nudnějším suťovisku. Přímé a docela silné slunce nám není v této fázi zrovna dobrým pomocníkem. Přibližně v nadmořské výšce 2.200 metrů začíná ledovec, respektive zbytky ledovce, za pár let už možná v parném létě nebude vůbec. Cesta po něm netrvá déle než půl hodiny. Po ránu nebo večer, když je sníh zmrzlý, tak je dobré mít mačky, ale přes den to není potřeba. Nejprve jdeme doleva téměř po rovině skoro až do jeho středu. Odtud se musí vystoupat o necelých 100 metrů výš, jelikož jsou zde nějaké trhlinky. A poté opět vpravo ke skále, kde přelézáme cca metrovou štěrbinu mezi ledovcem a skalní stěnou a pak už následuje výstup skoro pořád po hraně až nahoru na vrchol.
Zde začínají exponovanější části jištěné cesty. Za zmínku stojí žebřík ("Leiter" - dvacet metrů vysoká, kolmá stěna s kramlema) a na něj navazujícím traverzem, kterému se říká prkno ("Brett" - čtyřicet metrů dlouhý traverz po ocelových kolících). Zde se doporučuje vytáhnout fotoaparát a pořídit několik efektních snímků pro rodinu. Nevýhodou je, že se před těmito místy utvářejí fronty lidí. Někdo si připravuje věci pro jištění, jiní se snaží udělat odvážně vypadající fotografie do rodinného alba. V okamžiku, kdy se dostáváme na hranu hřebínku, tak se otevírají krásné pohledy dolů, kde hluboko pod sebou vidíme jezero Eibsee a protější zelené kopečky.

Pár minut po poledni jsme dorazili na přeplněný vrchol. Za šest a čtvrt hodiny se nám podařilo nastoupat z parkoviště slušných 2.180 výškových metrů. Již podruhé jsme dobyli nejvyšší horu vápencového pohoří Wetterstein na německo-rakouské hranici - Zugspitze, která je se svými 2.963 metry současně i nejvyšším vrcholem Německa.

Únava byla znát. Zvolili jsme totiž údajně nejtěžší výstupovou cestou na Zugspitze. Zasedli jsme na lavičky a prohlížíme okolí. To, co se tady děje, je šílené! Celý vrchol je zastavěný velkým komplexem několika budov, kterými jsou například stanice obřích lanovek jak z německé, tak i z rakouské strany. Kousek pod vrcholem je také konečná stanice zubačky, která sem jezdí z GaPa. Tudíž není problém vidět vedle lidí, kteří si cestu na vrchol pěkně prošlápli pěšky, malé děti, dámy v lodičkách a starší lidi o holích. K rozjímání to není ideální místo. Němci tady vytvořili opravdu šílenou hrůzu. Z útrob některé z budov vyleze každou chvíli buď japonský turista s kamerou anebo německá rodinka s malými dětmi. Většinou nejsou moc dobře oblečeni a tak cvakají zuby ve stejném intervalu jako spouští fotoaparátu. Nachází se zde také horská chata Münchener Haus, která nabízí celkem slušný výběr jídla, pivko a pro ty co mají štěstí i ubytování.


Povinnost nám velí podívat se ke skutečnému vrcholu Zugspitze, kde se nachází zlatý kříž. Celkem trávíme na terase skoro hodinu. Výhled do všech stran je parádní, zvlášť na jih na nekonečné vrcholky jak rakouských, Švýcarských tak i možná v dáli italských Alp. Údajně by mělo být vidět odsud přes 400 vrcholů, já jsem to ale nepočítal. V blízkém okolí žádná srovnatelně vysoká hora není. Poté, co jsme nabrali dostatek sil a zkonzumovali něco dobrého z našich batůžků, rozhodli jsme se ve 13 hodin a 15 minut pro sestup. Vzhledem k tomu, že jsme vázáni na zaparkované auto, volíme stejnou cestou, i když se na ní pohybuje ještě pořád příliš mnoho lidí mířících vzhůru.



Okolo chaty Höllentallanger Haus procházíme v 16 hodin a v Hammersbachu jsme v 19 hodin a 10 minut. Zastavujeme se ve Ferienhotelu, abychom si připili pivem na náš úspěšný výlet. V osm hodin jsme u auta a na řadu přichází večeře z domácích zásob, pivko a nocleh.
Celkový čas dnešní túry včetně přestávek byl 14 hodin.
Celkové převýšení dnešního dne činilo 2.180 metrů.



Neděle 13. srpna 2000

Dnešní den je určen jako odpočinkový a též pro přesun do ötztalských Alp, které jsou nejzaledněnější oblastí Východních Alp. Jedeme přes Imst, ötz do města Sölden. Dále podél řeky ötztaler Ache do vesnice Zwieselstein, kde odbočujeme doprava do údolí Ventertal a pokračujeme proti proudu říčky Venter Ache až k horskému středisku Vent. Jedná se o jednu z nejvýše položených vesnic Východních Alp. Kousek od ní objevujeme příhodné místo a rozkládáme náš tábor. To znamená, že jsme vyndali z auta jídlo, pivo a spacáky.



Pondělí 14. srpna 2000

Ráno vstáváme ve 4 hodiny, přejíždíme na parkoviště do vesnice Vent (1.895 m.n.m.) a v půl páté se vydáváme na výlet. Nejprve jdeme pod lanovkou Wildspitzebahn strmě stoupající cestou č. 919. Asi po hodině prudkého stoupání dosahujeme vrchní stanice lanovky Stablein v nadmořské výšce 2.356 metrů. Poté se sklon zmírňuje a po přetraverzování za ohyb kopce je už vidět chata Breslauerhütte (2.844 m.n.m.), ke které přicházíme stále po cestě č. 919 v sedm hodin. Zde následuje přestávka a snídaně z domácích zásob. Po krátkém, asi půlhodinovém odpočinku jsme se vydali podle ukazatele směrem k Wildspitze. Za chatou opouštíme hlavní cestu a jdeme po vedlejší, v mapě tečkované trase, která není moc značena, ale není problém ji najít. Cesta vede kamenným polem, což není zrovna moc příjemné. Od chaty jdeme nejprve mírně do kopce a poté traverzujeme k malému plesu v nadmořské výšce 2.910 metrů, na které se může člověk při ohlédnutí ještě dlouho koukat. Od zeleně zbarveného jezírka pokračujeme po mírně stoupající a nezáživné kamenité cestě k potoku vytékajícímu z ledovce a posléze podél něj. Občas přecházíme sněhová pole. Po celou dobu se nad námi leskne vrcholový kříž ledovcové pyramidy Wildspitze, ale cesta k němu je ještě dlouhá. Začínáme mírně stoupat po ustoupivším ledovci Mitterkarferner. To, že jdeme po ledovci, člověk poznává až po čase, kdy mezi kameny, které ho pokrývají, tu a tam vykoukne trocha ledu. Za pár let už možná nebude vykukovat žádný. Nazouváme mačky, bez nich to začíná nepříjemně klouzat, a postupujeme přes ledovec okolo několika, naštěstí dobře viditelných trhlin. Důležité je dostat se správnou cestou ke kuloáru vedoucímu do sedla. A poté nás čeká poslední úsek před výstupem do sedla, který je trochu více prudký, odhadoval bych to na 45°, možná dokonce místy 50°. V hlubším sněhu se ale stoupá celkem dobře. Deset minut před desátou hodinou se na chvíli zastavujeme v sedle Mitterkarjoch (3.470 m.n.m.) a rozhlížíme se po okolí. Nacházíme se v Ötztalských Alpách. Jejich charakter je trochu jiný. Okolo nás jsou vysoké skalnaté štíty pokryté mohutnými rozpraskanými masami ledovců. Pod nimi jsou svahy a úžlabiny, které jsou pokryty trávou, hlínou a především kamením nebo ostrůvky starého sněhu. Mezi vysokými a strmými kopce je slyšet výrazný křik kavek.

Po překonání sedla následuje závěrečný výstup. Dostáváme do úplně jiného světa, do ledového království. Kameny, které nás doposud obklopovaly, nahradil sníh a led. Ze sedla sestupujeme nejprve dolů na ledovec Taschachferner, po němž traverzujeme až do závěru zaledněné kotliny, odkud strmě vystupujeme k jižnímu, skalnatému vrcholu Wildspitze.
Ke krásnému vrcholovému kříži přicházíme v 11 hodin a 8 minut. Navštěvujeme také po úzkém, cca 200 metrů dlouhém hřebínku druhý, severní vrchol. Tento byl díky silnému ledu ještě donedávna vyšší než jižní. Dnes je však pro úbytek ledu asi o dva metry nižší.


Wildspitze se nachází v nadmořské výšce 3.772 metrů a je nejvyšším kopečkem v Ötztalských Alpách, nejvyšší horou Tyrolska a druhou nejvyšší horou Rakouska. Z vrcholu se nabízí nádherný pohled na celé Ötztálské Alpy i ostatní hory. Fotografujeme a kocháme se pohledy na okolní Alpy. Otevírá se nám svět ledovců a hlubokých údolí zalitých zlatavými slunečními paprsky. Hory nám odkrývají svoji krásu, což chápeme jako odměnu za namáhavý výstup.
Vyhlížíme také přibližně tím směrem, kde byl v Similaunském ledovci v roce 1991 náhodně objeven Ötzi, záhadný pravěký člověk. Tento nález proslavil po celém světě hřebeny a průsmyky, které oddělují rakouský Ötztal od italského Val Senales a Venosta v Horní Adiži.
Na zpáteční cestu se vydáváme v 11 hodin a 35 minut. Sestup z vrcholu probíhá bez problémů, výškové metry ubývají rychle. Za chvíli jsme v sedle Mitterkarjoch. Zde nás čeká trochu exponovanější úsek a volíme tudíž opatrnější tempo. Patrně je to ale moc pomalé na šílené Rakušáky, kteří nás předbíhají, a na památku jeden z nich zavadil Láďovi o nohu. Láďa je zkušený a otrlý horal a nějaké škrábance ho nemohou dostat. Pokračujeme tudíž ještě kousek v sestupu, ale dole zjišťujeme, že je krve "jako z vola". Zastavujeme a zkoumáme, co s tou jeho nožičkou. Vypadá to na větší trhlinu, která naštěstí nezasáhla jeho sportovní duši. Provádíme tudíž obvazování a řešíme, co dál. Moje otázka, zda je schopen dojít k autu, je zbytečná. "Meresjev z Hájovny" by se třeba doplazil po rukou, než aby řekl, že to nejde. Přicházejí k nám také dotyční Rakušané, jelikož pochopili, že to nebyl zrovna vhodný příspěvek z jejich strany k Česko - Rakouskému kulturnímu létu (plakáty visí dole v údolí). Nabízejí za výše uvedené "představení" finanční odměnu ve výši 500 rakouských šilinků. Láďa přijímá. Možná bude bez nohy, ale aspoň budeme mít v příštích dnech za co pít. K chatě Breslauerhütte (2.840 m.n.m.) přicházíme v 14 hodin a 15 minut. Zde následuje krátká přestávka a také rozdávání rad slovenským turistům. Poté pokračujeme k autu, kam jsme přišli v 16 hodin a 5 minut.
Jelikož dnešní procházku pojal Láďa krvavě, další naše činnost spočívá v hledání doktora. Zkoušíme to po cestě v městečku Zwieselstein a poté v městě Sölden. V ordinaci jsou sice vždy ochotní, ale upozorňují nás, že budeme muset platit a doporučují nám státní instituci. Nápad to není špatný, a tak naše cesta vede přes ötz a Imst směrem k městu Landeck, před níž zastavujeme v městečku Zamst u nemocnice sv. Vincenta. Na to, že je už podvečer, je zde jednání rychlé a slušné, prostě prvotřídní. Nic nechtějí platit, stačí jim doklad o pojištění. Láďa při ošetřování zaučuje doktora češtině. Jeho zdravotní stav asi nebude tak vážný, jelikož ho více než jeho noha zajímá pohledný dámský personál zdejší nemocnice. Když odbíjí osmá hodina večerní, velím k odjezdu. Láďa z toho radost nemá, ale nakonec souhlasí s názorem, že nepřijel do Rakouska, aby zde trávil čas ve společnosti krásných sestřiček a pohledných doktorek.
Sedáme do auta a vydáváme se hledat nocleh. Jedeme proti proudu říčky Trisanna až do blízkosti vesničky Mathon, která se nachází ve výšce 1.450 m.n.m. Následuje zobání, bumbání a spinkání.

Celkový čas dnešní túry včetně přestávek byl 11 hodin a 35 minut.
Celkové převýšení dnešního dne činilo 1.876 metrů.



Úterý 15. srpna 2000

Ráno vstáváme až okolo osmé hodiny, snídáme a řešíme, co dál. Láďa navrhuje pokračovat v toulání se po Alpách s náročností dle jeho okamžitých možností. Nemám nic proti a tak sedáme do auta a jedeme dál údolím Paznauntal. Pomalu se blížíme k vysokohorské silnici na Silvrettu (Hochalpenstrasse Silvretta), která je vedle silnice vedoucí přes Grossglockner druhou nejkrásnější, technicky nejzajímavější a krajinně nejrozmanitější a zároveň nejmladší rakouskou vysokohorskou silnicí. Po zaplacení mýtného si vychutnáváme jízdu serpentinami.
Po chvíli přijíždíme do průsmyku Bielerhöhe k jezeru Silverttastausee, které se nachází ve výšce 2.036 m.n.m. Zastavujeme na parkovišti, kocháme se a všímáme si také jedné zajímavosti u této přehrady. Vzhledem k tomu, že zde řeka Ill, napájená ledovcem Silvretta, dospívá přesně k evropskému rozvodí mezi Rýnem a Dunajem a protože její další tok byl asi velmi náladový, musela být nádrž přehrazena z obou stran. Jdeme se také podívat asi o 100 metrů dál k vyhlídkovému místu Veesenmeyerstein, odkud je vidět celou nádrž, Ochsentalský ledovec, horu Piz Buin a několik dalších třítisícovek. Všímáme si další zajímavosti. Na žádný z vysokých štítů v oblasti Silvretty nevede dosud lanovka.
Zbytek dnešního dne je naplánován jako odpočinkový, avšak bylo by chybou nezaznamenat mistrovský výkon Ládi při opravě plynového vařiče. Dá se říct, že nás tímto zachránil před úmrtím hladem. Láďa tedy léčil a nechal odpočívat bolavou nohu. Já jsem si po obědě odskočil na malý výlet. Cílem byl přilehlý kopeček Bielerspitze (2.545 m.n.m.).

Cesta na vršek s křížem trvala 33 minut, dolů 18 minut. Večer se papalo, bumbalo a spinkalo.



Středa 16. srpna 2000

Vstáváme v 6 hodin a 30 minut, snídáme a přesouváme se autem na parkoviště k hrázi. V půl osmé se vydáváme na výlet údolím Ochsental. Cílem je chata Wiesbadenerhütte postavená v roce 1896 v nadmořské výšce 2.443 metrů. Cesta nám trvala dvě a půl hodiny. Svačíme a prohlížíme si poblíž ležící kopeček Piz Buin (3.321 m.n.m.).


Okolo jedenácté hodiny se vydáváme na zpáteční cestu. Jako již nejednou jsem uvěřil Láďovi, když mi ukázal zkratku, kterou mám jít. Sám kvůli bolavé noze šel po hlavní trase. Moje zkratka nebyla pravda nejkratší, ale zato vedla jako v pohádce přes sedm kopců, sedm údolí a sedm potoků. Vzhledem k tomu, že se blížilo naše putování po Alpách ke konci, tak jsem si ještě vyšel na jeden krásný kopeček, který jsem viděl po cestě. Jmenoval se Hohes Rad a nacházel se v nadmořské výšce 2.934 metrů.

Po cestě zpět jsem se také sklouzl ve sněhu. U auta jsem byl ve 14 hodin a 30 minut. Sbalili jsme věci a jeli jsme poznávat krásy vysokohorské silnice. Dojeli jsme až k jezeru Stausee Kops a poté k říčce Vermunt, kde jsme našli famózní místo k zobání, bumbání a následně spinkání.


Čtvrtek 17. srpna 2000

Ráno vstáváme v půl osmé, snídáme a před devátou hodinou odjíždíme směr Landeck, Insbruck, Garmisch-Partenkirchen, Mnichov, Passau, Landshut a Deggendorf k hraničnímu přechodu Železná Ruda, který přejíždíme v 18 hodin a 30 minut. Po našem území pokračujeme do Hojsovy Stráže k nám již známému hotelu Bílá Strž. Tak akorát jsme stihli si dát první pivo, když byl v televizi večerníček. Poslední pivečko si dáváme necelou hodinu před půlnocí. Poté uleháme u auta.



Pátek 18. srpna 2000

Ráno vstáváme před sedmou hodinou a jedeme do Nýrska, kde snídáme. Poté se zastavujeme ještě v Plzni něco málo nakoupit. Do Karlových Varů přijíždíme okolo čtrnácté hodiny.




Na cestách jsme byli necelých 8 dnů, tj. asi 165 hodin. Autem jsme ujeli 1.407 km. Po vlastních nohou jsme nejvýše vystoupali do výšky 3.772 metrů nad mořem.

 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.