VÝLET NA NEJVYŠŠÍ HORU SLOVINSKA A CESTOVÁNÍ PO RAKOUSKU - SRPEN 1999

6. července 2009 v 12:44 |  PUTOVÁNÍ PO SVĚTĚ

Pátek 6. srpna 1999

V 15 hodin a 30 minut odjíždíme s Láďou z Karlových Varů, z tradičního startovního místa - od Hájovny. V půl páté přistupuje Jarda v Mariánských Lázních a půl hodiny poté jsme na hranicích. V Německu jedeme přes Mnichov k rakouským hranicím a dále přes Salzburg, Spittal a Villach. Pro přechod do Slovinska jsme místo tradiční a rychlejší cesty tunelem Karavankentunel zvolili přejezd přes zajímavější Würzenpass ( 1.073 m.n.m.) neboli slovinsky Korenecké sedlo. Než se tam dostáváme, čeká nás úžasné stoupání, dle informační tabule činí 18%. Je zde také upozornění pro auta, aby zařadila na jedničku. Kdo tady zastaví, tak se asi už nerozjede, leda tak nazpátek.

Ve čtvrt na dvě jsme na vrcholu, na rakousko-slovinských hranicích. Strážce hranic ospale zívá a prohlíží si naše pasy, které ho moc v tuto noční dobu nezajímají. Sjíždíme do údolí řeky Sávy. Někde před námi je asi nádherné panorama Julských Alp, kterému vévodí nejvyšší vrchol Triglav, který však v noci nevidíme. Pokračujeme do horského údolí Planica, kde se nachází slavné středisko zimních sportů. Planica je známá hlavně díky skokům a letům na lyžích. Zastavujeme zde na parkovišti a vzhledem k pozdní době skáčeme ne na můstku, ale do spacáků.


Sobota 7. srpna 1999

Ráno vstáváme po sedmé hodině. Prohlížíme si horské údolí, u kterého jsme se v noci ubytovali. Vyhlížíme také vrchol Jalovec (2.645 m.n.m.), který dominuje dolině Planica. Poté jedeme přes městečko Mojstrana na parkoviště k místu zvaném Aljažev dom. Zde nejprve svačíme a ve čtvrt na deset se vydáváme na malý výlet po okolí. Poté, co jsme asi hodinu chodili přes Suhi potok a byli celí mokrý, tak se vracíme na cestu a pokračujeme do hor směr Škrlatica.

Tento kopeček jsme sice nedobyli, ale zato jsme navštívili vrcholy Stenar (2.501 m.n.m.) a Kříž (2.410 m.n.m.). Na obou kopcích si prohlížíme vrcholovou knihu, nic jiného vidět nebylo, byla totiž velká mlha. Při naší dnešní cestě shledáváme, že značení zdejších cest neodpovídá ani mapě, ani našim požadavkům. Vzhledem k výše uvedenému a ke špatné viditelnosti se občas objevíme na místě, kde jsme již jednou byli. Nevadí, aspoň to tady trochu poznáme. Zpestřením dnešního výletu je také jeden jištěný úsek pomocí ocelových lan. K autu přicházíme ve dvacet hodin a odjíždíme k Mojstrane, kde nacházíme kamenolom. Toto místo se nám jeví jako vhodné pro další nocleh.


Neděle 8.srpna 1999

Ráno vstáváme po sedmé hodině a jedeme na poslední parkoviště v údolí Krma. V půl deváté se vydáváme na túru. Před polednem se zatahuje a přichází malá bouřka s velkými kroupami. Neprší sice dlouho, ale stačí to, abychom byli mokrý skrz na skrz. Kroupy vytvořili bílou krajinu a okolo nás proudí malé či větší potůčky.

Dáváme se na ústup. U auta jsme okolo patnácté hodiny a věnujeme se sušení věcí a bot. Poté, co jsme něco málo pojedli, přejíždíme na parkoviště Rudno Polje, které se nachází v nadmořské výšce 1.345 metrů. Zde také uleháme.


Pondělí 9. srpna 1999

Ráno vstáváme brzo. Již v pět hodin se vydáváme na stěžejní výlet našeho letošního putování. Pro tento den jsme si připravili vysokohorskou lahůdku v podobě nejvyšší hory Slovinska. Naším cílem je Triglav.


Cestou jdeme okolo dvou chat: v 7 hodin a 40 minut jsme u Vodnikova domu (1817 m.n.m.), za necelé dvě hodiny poté u domu Planika (2.401 m.n.m.). Zde necháváme batohy a vyrážíme na lehko směr vrchol. Až doposud to byla taková procházka po náhorních plošinách, pouze s jedním ne příliš těžkým, ale jištěným úsekem. Kousek za chatou však začíná technicky náročnější úsek. Za příkrým kamenným polem vede jištěná cesta pomocí lana a stupaček po hřebeni triglavského masivu. Nezbytnou podmínkou nejenom pro tento výlet, ale i pro jiné túry v místních Alpách je stabilní jasné počasí. Mokrý vápenec na prudkých svazích je velmi kluzký a samotná jehla Triglavu, která je osázena kovovými jištěnými cestami, tvoří monumentální hromosvod. O život zde přišlo za bouřky mnoho horalů, jak dokládají cedulky lemující výstupové trasy. Paradoxně je zde většinou nedostatek pramenů a je důležité se před každou túrou dostatečně vodou zásobit.


Nám dnes počasí celkem přeje, trochu to sice fouká, ale jinak je pohodově.


Přesně v jedenáct hodin stojíme na nejvyšším místě Slovinska, kterým je Triglav se svojí nadmořskou výškou 2.864 metrů. Jedná se o nejvyšší horu Julských Alp, které zasahují svojí menší západní částí do Itálie, ale z větší části leží na území Slovinska. Nejvyšší hora Slovinska - Velký Triglav leží v srdci Julských Alp. Její majestátní skalnaté stěny a špičatý vrchol se impozantně vypínají nad ostatními horami Triglavského národního parku a výrazně je převyšují. Výstup na národní slovinský vrchol je velmi populární. Podle místních pověstí měl bůh Triglav, jak název napovídá, tři hlavy, které symbolizovaly oblasti jeho vlády - zemi, nebe a peklo.


Na vrcholu nás vítá jakási opravdu podivná kovová raketa neboli plechový válec, tzv. Aljažev stolp z roku 1895. Původně byla prý stavba zamýšlena jako úkryt při bouři pro 3 až 4 osoby, ale poté se přišlo na to, že bouda blesky spíše přitahuje. Je zde také vrcholová kniha a vrcholové razítko. Na vrcholu nejsme sami, kromě turistů je zde i prodavač suvenýrů, piva a coly, který se sem vyšplhá vždy patrně jako první a snaží se prodávat všechno možné i nemožné. Výhledy jsou z tohoto místa opravdu impozantní. Prohlížíme si okolní Julské Alpy. Podle průvodce by mělo být za jasného počasí vidět i na rakouské Vysoké Taury na severu nebo Středozemní moře na jihu vidět. Dnes však je ve výšce okolo dvou tisíc metrů trochu oblačnosti a tak viditelnost není úplně ideální.

Cesta zpět k chatě proběhla bez problémů a též zbývající úsek cesty volíme po stejné trase. Po cestě se kocháme krásnými výhledy, nad hlavami nám občas zakrouží orel a v dáli pozorujeme kozorožce. Legendárního zlatoroga, bílého kamzíka se zlatými rohy, které by měly být klíčem k pokladu ukrytému pod Triglavem, mezi nimi však nevidíme.

Cesta zpět nám trvá také skoro šest hodin. Po příchodu k autu ještě kousek popojíždíme. Naším cílem je Bohinjsko jezero, které svým tvarem připomíná úzký prst pokrčený pod divokými horami. Panuje zde celkem ticho, a tudíž je to ideální místo pro nocleh. Vaříme večeři z domácích zásob a poté zapíjíme náš dnešní úspěch dvěma žejdlíky značky Union.

Na nohou jsme byli včetně přestávek okolo 12 hodin
a převýšení dnešního dne činilo 1.519 metrů.


Úterý 10. srpna 1999

Ráno jsme se vykoupali v jezeru, zajeli koupit chléb do městečka Bohinjska Bistrica, posnídali a pokračovali přes Bled k rakouským hranicím. V Rakousku jsme jeli směr Feldkirchen, Radstadt, Bad Abtenau až k jezeru Gosausee, kde jsme objevili horské parkoviště, na jehož okraji jsme zastavili, povečeřeli a přespali. Jedná se o výstupové místo na Dachstein. My jsme sem ale nepřijeli za tímto účelem. Cílem naší návštěvy této části Rakouska bylo nalezení nejvýhodnější polohy pro zítřejší pozorování zatmění slunce. A tak jsme se dlouho do noci radili, kam zítra pojedeme.


Středa 11. srpna 1999

Ráno jedeme k jezeru Wolfgangsee, nejdříve z jedné a poté z druhé strany. Nakonec nacházíme to nej-nej-místo a čekáme.

Nejsme zde sami. Celé dopoledne pozorujeme lidi, jak připravují fotoaparáty a jiné přístroje a kterak hledají nejideálnější pozice pro svoje záběry. Nakonec jsme se dočkali. Zatmění slunce je úžasné a pohledy jsou to famózní.



Po zhlédnutí slunečního představení pokračujeme směr Bad Ischl, Radstadt, Katsbergpass, Spittal, Lienz a Huben. Z posledně jmenované vesnice se cesta klikatí z údolí Iseltal do vysokohorského údolí Kalsertal. Placená silnice Kalserglocknerstrasse v délce asi 5 kilometrů vede z vesnice Kals východním směrem k hotelu Gasthof Lucknerhaus. My po cestě zastavujeme a večeříme. Poté, co slunko i závorník šli spát, projíždíme pod zvednutou závorou na horské parkoviště za hotelem, kde jsme zastavili, povečeřeli a ulehli do spacáků.


Čtvrtek 12. srpna 1999

Ráno vstáváme později, a tudíž jdeme jenom na malou procházku. První zastávkou, v 9 hodin a 45 minut, je Glorer Hütte (2.642 m.n.m.). Po čtvrthodinové přestávce pokračujeme dále a v 11 hodin a 10 minut jsme u Salmhütte (2.638 m.n.m.).


Pokračujeme přes Pfortscharte (2.828 m.n.m.) až k nám již známé Stüdlhütte, která se nachází na úpatí vrcholu Luisengrat v nadmořské výšce 2.802 metrů.

Přicházíme sem ve 13 hodin a 35 minut. Zde jsme, jako při naší minulé návštěvě, ochutnali jedno "Gösserbier vom Fass" a ve 14 hodin a 40 minut odcházíme do údolí.


Půl hodiny poté jdeme okolo chaty Luckerhütte a v 16 hodin jsme u auta. Asi minutu po našem příchodu začalo pršet. Sedíme v autě a posloucháme vážnou hudbu. Situace je totiž vážná, nikoliv však zoufalá. Avšak vypadá to, že počasí začíná nabírat charakter neodpovídající našim představám o zítřejším výstupu na Glossglockner. Před osmou hodinou večeříme jídlo i pivo a poté uleháme v autě. Venku prší a prší. Celý večer, celou noc.


Pátek 13. srpna 1999

A ráno také prší. Vidíme, že kromě oblačnosti a deště nic nevidíme. Vstáváme již po páté hodině a přemýšlíme. Není to nic těžkého za této situace, celkem brzo je rozhodnuto. Za tohoto počasí nemá cenu se vydávat na výstup ke Glossglockneru. I pro tentokrát zůstane nejvyšší hora Rakouska námi nedobyta. Odjíždíme pod zvednutou závorou na naše snídaňové místo u vodopádu. Po snídani se vracíme do vesničky Huben a odtud vzhůru údolím Tauerntal směrem k tunelu Felbertauerntunnel, který na druhé straně ústí v údolí Amertal. Před desátou hodinou vjíždíme do placeného tunelu. Dále pokračujeme směr Mittersill, Thurnpass, Kitzbühel až do Rosenheimu, kde nakupujeme dárečky. V Německu jedeme přes Landshut, Deggendorf k hraničnímu přechodu Železná Ruda. Po našem území pokračuje naše cesta do Hojsovy Stráže k hotelu Bílá Strž. Zde si okolo devatenáctá hodiny objednáváme jídlo a první pivo. Poslední pivečko si dáváme půl hodiny před půlnocí, poté uleháme u auta.

Sobota 14. srpna 1999

Ráno vstáváme v 7 hodin a jedeme do Nýrska, kde snídáme. Další zastávkou jsou Mariánské Lázně, kde nás opouští Jarda. Do Karlových Varů přijíždíme v pravé poledne.



Na cestách jsme byli 9 dnů, tj. asi 188 hodin. Autem jsme ujeli 2.133 km. Po vlastních nohou jsme nejvýše vystoupali do výšky 2.864 metrů nad mořem.
 

17 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.