CESTA DO ALP - ŘÍJEN 1997 (Zugspitze)

6. července 2009 v 11:59 |  PUTOVÁNÍ PO SVĚTĚ

Pátek 17. října 1997

V 6 hodin odjíždíme s Láďou od hájovny do Olšových Vrat, kde přistupuje Míra. Pokračujeme směrem Cheb, Mnichov, Garmisch-Partenkirchen a Griesen, kde v pravé poledne přejíždíme německo-rakouské hranice. Němečtí celníci však nemají radost, že opouštíme jejich zemi a tak nás a naše auto podrobují důkladné kontrole. My tuto neplánovanou přestávku věnujeme svačině.

První městečko na rakouské straně se jmenuje Ehrwald a my zde odbočujeme severovýchodním směrem od města. Dále jedeme asi 5 kilometrů po horské silnici do Obermoosu ke spodní stanici lanovky Tiroler Zugspitzbahn, kde na parkovišti zastavujeme. Jsme ve výšce 1.225 metrů nad mořem. Následuje přebalování věcí a krátký odpolední výlet k chatě Wiener Neustädter Hütte, která se nachází "kousek" za lesem, ve výšce 2.209 metrů nad mořem. Chata nás okouzlila svojí atmosférou minulého století. Cesta to není náročná, ale sněhu je celkem dost. Je nám jasné, že zítra si ho užijeme ještě víc. Zpět se vracíme v pozdní podvečer. Stmívá se už brzo, teplo vypadá také jinak, tak večeříme a uleháme vedle auta. Nikdo nás večer ani v noci neruší. Vzhledem k tomu, že je říjen, je tady klid.


Sobota 18. října 1997

Ráno jsme si trochu pospali. Na pochod se vydáváme až v půl desáté. Cesta z rakouské strany, kterou volíme, je označena na mapě č. 822 a od kóty 1.637 m č. 801. Nejprve jdeme po louce, která v zimě slouží asi jako sjezdovka. Sledujeme červenou turistickou značku, po které se dostáváme nad les, na hranici kleče. Následuje přechod pro všechny "oblíbeného" rozsáhlého suťoviska. Stoupáme do příkřejšího svahu, sněhu přibývá. Cesta se více klikatí, abychom posléze podešli nosné lano kabinkové lanovky a obdivovali výšku stožáru. A to již přicházíme k naší "známé" chatě Wiener Neustädterhütte, která se však objevuje až na poslední chvíli. Zde jsme ve 12 hodin a 25 minut. Samozřejmě následuje krátká přestávce za účelem nabrání sil a konzumace něčeho dobrého z našich batůžků. Prohlížíme si druhou část našeho výletu, která bude následovat.

Od chaty jdeme po krátkém sněhovém poli a částečně suťovisku až pod stěnu, kde začíná jištěná část naší dnešní cesty. Nejprve se jedná o pěkný, ale strmější úsek s kramlemi, po kterém se dostáváme do průlezu jakousi jeskyní ve skále. Velmi zajímavé místo.


Střední část cesty je odjištěna ocelovým lanem, přičemž lehčí místa jsou bez lana. Vrchní úsek vede po bezpečné cestičce, zajištěno ocelovým lanem je opět posledních pár metrů. Zvlášť efektní je, když se nahoře stoupá po ocelovém schodišti na vyhlídkovou plošinu. Většina tohoto jištěného úseku byla pod sněhem, ale naštěstí vrstva byla slabá, tudíž kramle, stoupací železa i lana byly vidět. Sníh nebyl namrzlý, šlo se dobře a nebylo potřeba mačky.


Na nejvyšší horu Německa, která se jmenuje Zugspitze a nachází se v nadmořské výšce 2.963 metrů, přicházíme v 15 hodin 25 minut. Vrchol leží v alpském masivu Wetterstein a je hraniční horou mezi Německem a Rakouskem. Přestože hoře chybí 37 metrů ke slavnému označení "třítisícovka", byla odedávna vysloveně módní horou.



Nejedná se o prvovýstup. Už tady někdo před námi byl, o čemž svědčí mimo jiné šílené budovy restaurace. Dlouhou dobu byl za prvního, kdo zdolal vrchol Zugspitze, považován poručík Josef Naus. Na tento kopeček vystoupal roku 1820, vše dokonale zmapoval a zaměřil pro Královskou topografickou společnost Německa. Následně se však našla mapka této oblasti z roku 1770, na níž je zakreslena výstupová cesta údolím Reintal.

Usedáme na lavičku u místního restaurantu. Ano, je to tak. Místo klidu, který by člověk čekal v takovéto výšce, se zde nachází meteorologická stanice, vyhlídková restaurace, konečná lanovky a tím pádem i hodně člověků. "Lanovkoví horalé" zde popíjejí pivečko, jí polévku a spokojeně se dívají na hodinky, aby jim neujela jejich kabinka dolů do údolí. Bohužel je sobota, slušné počasí a tak by se atmosféra na vrcholu Zugspitze dala přirovnat k Václavskému náměstí.


Rozhlížíme se, fotografujeme a vychutnáváme si úžasné panorama s liniemi alpských štítů na jihu a bavorskými nížinami na severu. Výhledy rozhodně stojí za tu námahu. Na samotném vrcholu, trochu bokem celého toho mumraje kolem, je umístěný zlatý kříž.


Přemýšlíme, co teď a co potom, jelikož je už dost pozdě a brzy se bude stmívat. Nakonec se rozhodujeme pro cestu lanovkou Tiroler Zugspitzbahn do našeho "tábořiště" na parkovišti. Asi za deset minut jsme o 1.725 metrů níž. Jízda lanovkou není nejlevnější, ale je to hezký zážitek. Na řadu přichází večeře z domácích zásob a poté jdeme navštívit místní Alpenrestaurant - Zirbenstüberl. V jídelním lístku i kolem sebe si prohlížíme různé bavorské speciality a nakonec si vybíráme tu nejchutnější a nejlahodnější, pivo. Večer opět nevyužíváme nabídky místního kempu a uleháme vedle auta.




Neděle 19. října 1997

V noci byla venku zima, ráno je parkoviště vymalováno do bílé barvy. Dlouho se nezdržujeme a po osmé hodině odjíždíme domů po stejné cestě, jako jsme přijeli.



Na cestě jsme byli asi 57 hodin. Autem jsme ujeli 888 km. Po vlastních nohou jsme vystoupali
do výšky 2.963 metrů nad mořem.
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.