PUTOVÁNÍ PO ALPÁCH - SRPEN 1997

29. listopadu 2008 v 13:15 |  PUTOVÁNÍ PO SVĚTĚ

Pátek 8. srpna 1997


V 16 hodin a 30 minut jsem přijel k hájovně. Zde přisedá Láďa a za čtvrt hodiny odjíždíme z Karlových Varů směrem na jih. Po devadesáti kilometrech zastavujeme na Přimdě ve výšce 740 metrů nad mořem. Nejedná se o aklimatizační výstup, nýbrž o vyzvednutí našeho třetího člena posádky, Jardy.

Deset minut před osmou hodinou večerní přejíždíme hraniční přechod Rozvadov a okolo 22. hodiny zastavujeme na jednom z dálničních parkovišť, abychom posvačili. Čtvrt hodiny před půlnocí projíždíme nejslavnějším střediskem německých Alp, městem Garmisch-Partenkirchen. Pokračujeme k rakouským hranicím a dále směr Landeck. Noc již pokročila a tak se rozhlížíme po nějakém noclehu. Jedeme právě po slavné Arlberské silnici postavenou za vlády Josefa II. a jako ideální místo ke spaní se nám jeví průsmyk Arlbergpass ve výšce 1.793 metrů nad mořem. Zde také ve dvě hodiny v noci zastavujeme. Rozbalujeme karimatky, spacáky a za čtvrt hodinky pod krásnou hvězdnou oblohou uleháme.


Sobota 9. srpna 1997


Ráno pokračujeme Arlberským tunelem přes Dalaas a Bludenz do romantického údolí Brandner Tal na tyrolsko-švýcarském pomezí. Odtud jedeme do obce Brand a dále vysokohorskou vyhlídkovou silnicí k Schattenlaganthaus. Na parkovišti u spodní stanice lanovky Lünerseebahn zastavujeme. Nacházíme se v populárním a velmi vyhledávaném pohoří Rätikon, které leží na území třech států, Švýcarska, Lichteštejnska a v západním cípu Rakouska. Údolí Brandnertal patří mezi ukryté krásy Vorarlbergska, nejzápadnější a druhé nejmenší spolkové země Rakouska.


Balíme věci a vydáváme se na výlet, který začíná ve výšce 1.563 metrů nad mořem. Zde většina lidí sedne na lanovku, která je během pěti minut vyveze k hrázi jezera Lünersee. My však odmítáme použít moderní techniku a jdeme pěšky. Po 40 minutách přicházíme k horní stanici lanovky, která se nachází ve výšce 1.980 metrů nad mořem. Chvíli odpočíváme a prohlížíme si překrásné modré jezero obklopené kouzelnými skalnatými kopci. Je to nejvýše položené přírodní vysokohorské jezero Rakouska, které kdysi vyhloubil Schesaplanský ledovec. Dosahuje hloubky až 140 metrů a plocha vodní hladiny je 150 ha. Počasí vypadá dobře, je polojasno a svítí sluníčko. Někteří lidé se vydávají na okružní, asi dvouhodinový pochod okolo jezera, který nabízí mnoho přírodních krás. My však vyrážíme směr výhledový vrchol Schesaplana. Nejprve jdeme podél jezera a potom nahoru kolem chaty Totalphütte ve výšce 2.385 metrů nad mořem. Dovnitř nejdeme, spíše se kocháme krásnými výhledy do okolí. Po cestě k chatě potkáváme kromě obyčejných turistů také pravého alpského staříka, který si to ve svém klobouku, místním kroji a s holí v ruce šlape rychleji než my. Zdravíme ho a fotografujeme se s ním.

Od chaty cesta stoupá kamenitým terénem. Po čase se začne na zemi občas objevovat nějaký sníh, občas jdeme také po celkem souvislé sněhové vrstvě. Stoupáme úbočím velké kotliny. Cesta se začíná zvedat, jdeme tudíž opatrně. V půl čtvrté přicházíme na vrchol hory Schesaplana, kde se nachází veliký dřevěný kříž. Jsme ve výšce 2.964 metrů nad mořem. Rozhlížíme se z nejvyššího "kopečku" v pohoří Rätikon. Pohledy jsou to úžasné, které se nenaskytnou každý den. Je vidět celý Rätikon, Silvretta, Bernina, Grajské Alpy a spousta dalších hezkých věcí.


Fouká však vítr a tak se po chvíli vydáváme na cestu zpět. K autu přicházíme okolo 19. hodiny. Původně jsme plánovali odpočinkový sobotní výlet, avšak výšlap včetně sestupu trval 8 hodin a představoval převýšení 1.400 metrů nahoru a dolů. Shodli jsme se celkem jednoznačně, že dnes již dále pokračovat nebudeme. Je příjemný podvečer. Jdeme ke břehům potoka Alvierbach, který vytéká z jezera, a ponořujeme se do jeho průzračných vod, které jsou studené jako pivo, které v něm chladíme. Poté následuje dobrá večeře z domácích zásob a ve 22 hodin uleháme.



Neděle 10. srpna 1997

Ráno jsme si trochu pospali a poté bohatýrsky posnídali. Po desáté hodině jedeme směr Feldkirch a dále do průsmyku Furkajoch, který se nachází ve výšce 1.761 metrů nad mořem. Zde právě místní slavili 25 let od otevření průsmyku. Zastavili jsme a pozorovali lidičky v krojích s tupláky piva v rukou, kterak se na lavicích pohupují v rytmu muziky. Abychom měli lepší rozhled a také dobrou fyzičku, vyšlápli jsme si na vršek Löffelspitze, který se nachází nedaleko ve výšce 1.962 metrů nad mořem. Po sestupu pokračujeme autem do města Bezau, kde Jarda dostává od nás bonus za vzorné chování v podobě návštěvy železničního muzea. Vláčky totiž on může.


Moc se mu zde líbilo, ale naštěstí se nám ho podařilo přemluvit, že dále nebudeme pokračovat po kolejích, nýbrž autem po silnici. Jedeme přes Dornbirn a Feldkirch směrem k jedné z menších evropských zemí, k Lichtenštejnsku. Před 18. hodinou překračujeme hranice, kousek za nimi zastavujeme a svačíme. Posilněni pokračujeme stále údolím Rýna, abychom za hodinu a půl přijeli do hlavního sídla Lichtenštejnského království. Vaduz je příjemné město a určitě by si zasloužilo více než půlhodinovou prohlídku, kterou jsme mu věnovali. Pokukujeme také po nejvyšší hoře Lichtenštejnska, kterou je Grauspitz se svou výškou 2.599 metrů. Určitě by za to stálo se sem někdy vrátit.

Lichtenštejnské království je asi jenom 25 kilometrů dlouhé a sedm kilometrů široké a tak se není co divit, že se blížíme opět k hranicím. Začínáme hledat nocleh ještě na Lichtenštejnském území. Ve 20 hodin a 30 minut přijíždíme do romantického městečka a lyžařského střediska Malbun. Zde zastavujeme a končíme naši dnešní pouť na parkovišti č. 4. Následuje večeře, pivko a spánek.



Pondělí 11. srpna 1997

Po osmé hodině vstáváme, snídáme a hodinu poté opouštíme parkoviště - nocležiště. V půl desáté přejíždíme hranice z Lichtenštejnska do Švýcarska. Jedeme proti proudu řeky Rýn a kousek za městem Chur se dostáváme do dlouhého údolí Surselva. Proti nám teče říčka Vorderrhein, vlevo se vlévá Hinterrhein. Dále společně pokračují už pod jménem Rhein (Rýn) do Bodamského jezera. Po naší levici se střídají Alpy Leponské, Adulské a Plessurské. Ve 12 hodin 45 minut zdoláváme další dvoutisícový průsmyk, který se jmenuje Oberalppass a nachází se ve výšce 2.046 metrů nad mořem. Prohlížíme si mapu a poté jdeme na krátkou procházku ke kříži na malém kopečku.


Z průsmyku Oberalppass sjíždíme do údolí, do městečka Andermatt. A poté opět nahoru. Ve 14 hodin se zastavujeme v průsmyku Furkapass ve výšce 2.431 metrů nad mořem. Nejprve zkoumáme jako vždy samotný průsmyk a poté se vydáváme za lepšími výhledy na chatičku, kterou jsme viděli v dáli a také ještě na přilehlý kopec Klein Bielenhorn, který se nachází ve výšce 2.940 metrů nad mořem. Zpět jsme přišli v 18 hodin. Převlékáme se a odjíždíme směrem Brig. Vpravo vidíme Rhónský ledovec (Rhonegletscher), ze kterého vytéká řeka Rhona. Brig je hlavní město stejnojmenného kraje v kantonu Wallis ve Švýcarsku. Prohlídku tohoto impozantního města z časových důvodů vynecháváme, pouze zde čerpáme naftu a kousek za městem večeříme. Nedaleko od města se rozprostírá největší ledovec Alp - Aletsch (Aletschgletscher), který je zapsán v seznamu UNESCO jako světový přírodní unikát.

Z Brigu pokračujeme dále do městečka Täsch, kam přijíždíme ve 21 hodin. Zde zastavujeme na jednom z mnoha velkých parkovišť a jdeme na malou procházku. Zjišťujeme však, že to není žádné klidné horské místečko, nýbrž šílený byznys, což se nám moc nezamlouvá. Täsch se nachází ve výšce 1.450 metrů nad mořem a končí tady veškerá doprava, která funguje na spalovací motor. Kdo chce pokračovat dál, musí zde odstavit auto a přesednout na vláček. Zvažujeme, co podnikneme. Vidět Zermatt a projít se kousek k Matterhornu je sice lákavé, ale kasina, hotely a další takové nehezké věci hovoří proti. Ve 22 hodin a 30 minut tudíž odjíždíme směr Stalden, Saas Balen, Saas Grund a Saas Almagell. Naší cílovou stanicí se stává Mattmarksee, kde o půlnoci zaleháváme.



Úterý 12. srpna 1997

Ráno vstáváme již okolo šesté, snídáme a prohlížíme si vodní plochu, u které se nacházíme. Mattmarksee je jednou z přehradních nádrží na švýcarské straně Waaliských Alp, do které jsou zachytávány vody ledovců. Nedá nám to, nasazujeme pohorky a vyrážíme na kraťoučkou tůru. Jedná se o další malou aklimatizační vycházku do výšky cca 2.900 metrů nad mořem. Navštívili jsme mimo jiné kopeček Schwarzenberghorn, odkud byl krásný rozhled na ledovec Allalingletscher i na překrásný Matterhorn, jež je svým tvarem okamžitě rozeznatelný. Vidíme asi i do Itálie, jelikož se nacházíme nedaleko od hranic.


Po návratu pokračujeme autem směr Sierre, Sion, Martigny a dále do kopců směr Champex, kde jsme se vykoupali v potoce. Následovala večeře a spánek.




Středa 13. srpna 1997

Ráno jsme se umyli v potoce a po dobré snídani pokračujeme směrem švýcarsko-francouzské hranice. Kolem poledne přijíždíme do Chamonix, kde zůstáváme celé odpoledne. Procházíme se po městě a navštěvujeme informační kancelář, kde zjišťujeme počasí, zajímavosti a další informace z regionu. Domluva není jednoduchá, Švýcarsko má čtyři úřední jazyky. Kromě rétorománštiny to jsou němčina, italština a francouzština. Nakonec se ale potřebné věci dovídáme.

Samotné město nenabízí nic moc zajímavého, samé hotely, restaurace, obchody s neuvěřitelnými cenami a davy turistů. Podstatně hezčí je pohled na okolní zářivá sněhová pole a nazelenalé ledovce. Jedeme se také podívat do osm kilometrů vzdáleného Les Houches. Jedná se o známé lyžařské středisko v nadmořské výšce cca 1.000 metrů. Nás ale toto místo zajímá z jiného důvodu. Je to totiž jeden z výchozích bodů na Mont Blanc. Prohlížíme si spodní stanici lanovky, kterou lze vyjet na Bellevue do výšky necelých 1.800 metrů nad mořem. Po dalších asi 300 metrech chůze lze dále pokračovat po ozubnicové železnici, která vede z údolí z městečka le Fayet až pod ledovec Bionnassay a končí v nadmořské výšce 2.386 metrů v místě zvaném Le Nid d´ Aigle. Takto je možno si spodní část výstupu trochu zkrátit.

Večer odjíždíme směr Sallanches, kde jsme objevili krásné místečko na spaní i s koupáním.




Čtvrtek 14. srpna 1997

Ráno a dopoledne je odpočinkové. Koupeme se, připravujeme a balíme věci. Také seřizujeme a zkoušíme mačky. Chůze v nich okolo vody po zelené trávě vypadá zajímavě.


Odpoledne se přesouváme do Chamonix na parkoviště ke spodní stanici lanovky, která se nachází v nadmořské výšce 1.030 metrů. Kupujeme si lístek, balíme věci a v 17 hodin nasedáme do kabinky.

Nejprve "přelétneme" nad lesem a poté se během 8 minut dostáváme do výšky 2.317 metrů nad mořem, kde se nachází mezistanice. Po příjezdu na plošinu Plan du Aiguille přestupujeme na další lanovku, která nás vyváží za 8 minut do nadmořské výšky 3.842 metrů. Jedná se o jednu z nejdelších lanovkových drah na světě. Mezi přestupní a cílovou stanicí není žádný (!) sloup. Kabinka je pro 75 cestujících a jede na laně rychlostí 10 m/s. Pohledy z kabinky dolů jsou sice úžasné, ale jen pro otrlé povahy. Člověk jenom zírá a polyká, aby vyrovnal klesající tlak v zalehlých uších. Je to jako vyhlídkový výlet přímo do srdce masívu Mont Blanc. Jízda lanovkou se zdá pohodlná, dokud tam člověk nevyjede a nevystoupí. Chybí totiž jakákoliv aklimatizace. Při jízdě lanovkou překoná člověk během dvaceti minut přes 2.800 výškových metrů, což je solidní převýšení během krátkého časového úseku. Někdo je nahoře v pohodě, jiný může třeba zvracet. Nás se naštěstí týkal ten první případ.


Aiguille du Midi je mohutný žulový masiv nebo také úchvatná skalní jehla. Vrcholek, jehož špičku tvoří radiový vysílač, je dokonale provrtán chodbami. Nachází se zde koncová stanice lanovek ze švýcarské i italské strany, restaurace a několik vyhlídkových teras. Vše toto se je necelých tři tisíce metrů nade dnem údolí. Výhledy jsou nepopsatelné. Přímo pod sebou máme zasněženou plošinu průsmyku Col du Midi, kam se dnes chystáme. O něco dál jsou ledovce Vallée Blanche a Géant. V dálce se rýsují zasněžené vrcholky alpských velikánů. Snažíme se najít Matterhorn, Monte Rosu a další skvosty. Prohlížíme si také strmá sněhová pole, po kterých vede cesta k vrcholu.

Když jsme se dosyta vynakoukali, sestupujeme po úzkém a strmém hřebínku do sedla Col du Midi, které se nachází asi ve výšce 3.550 metrů nad mořem. Zde se nocuje ve stanu a ráno se vyráží na Mont Blanc. Nejsme tady sami. Na plošině se nachází již několik expedic, jejichž tábory připomínají královské paláce. Většina pohledů směřuje na nás, jako bychom nějak mezi ně nezapadali. Je to snad domácky šitou větrovkou nebo obdobně vypadajícími ostatními doplňky? Možná je na nás pohled jako na výpravu Járy Cimrmana na Severní pól. A to ještě netuší, že to nejlepší teprve přijde. Za chvíli Láďa rozbaluje svůj oblíbený stan, kterému se říká áčko. To tady už dlouho neviděli. Snad nebude vát silnější vítr a neodfoukne nás to i se stanem. Připravujeme věci a něco málo večeříme. Za chvíli je večer a my pozorujeme západ slunce, který dorůžova barví vrcholky okolních zasněžených hor. Nevýhodou přebývání v horách je kromě nadmořské výšky také brzký západ slunka a s tím související tma a zima. Čeká nás noční aklimatizace a snad taky spánek. To jsme si mysleli, ale realita je trochu jiná. Malý stan pro dvě osoby a v něm tři větší člověkové. Venku velká zima, ve stanu taky. Pravidlo o nedotýkání se vnitřních stěn stanu se nedá dodržet a tak jsme ne jenom zmrzlí, ale i mokří. No prostě ideální podmínky na to, aby se člověk nevyspal.




Pátek 15. srpna 1997

Vstáváme v půl čtvrté. Chce se nám ven nebo ne? Ale ano. Venku totiž není o moc hůře než ve stanu. Sice trochu mrzne, ale rychle obouváme boty a oblékáme ještě něco na sebe. Tma nemilosrdně přikrývá naše nejisté tváře. Pouze kužel světla čelovky vyvolá křečovitý úsměv. Ve stanu necháváme spacáky, karimatky a všechny nepotřebné věci, nepřipouštíme si návštěvu nezvaného hosta. Vyrážíme. Na obloze svítí měsíc, jde se příjemně. Když se člověk pohybuje, tak není velká zima. Sníh je tvrdý, je lepší jít přes svah dříve, než se do něj opře slunce. Ale musí se dávat pozor, trhliny prořezávají terén. Je potřeba našlapovat opatrně, tady se padá jen jednou.Těžko se dýchá. Občas se zastavuji a vnímám bílé ticho, do kterého mačky spokojeně prozpěvují ve sněhu svoji skřípavou melodii.


Právě, když začíná svítat, přicházíme na plošinu pod Mont Blanc du Tacul. Zde se zastavujeme a čekáme na hřejivé sluneční paprsky, které nám rozhýbou ztuhlá těla a zmrzlé věci. Rozhlížíme se po okolí. Mrazivý led umí být také krásný, na zasněžené ploše vytváří bizarní tvary.


Počasí vypadá více než dobře, je skoro "azuro" a "zoncna začíná rumplovat". Ale nám se vyskytl drobný problém. Jardovo koleno odmítá poslušnost. Sice má ještě jedno, ale skákat dál po jedné noze, to se mu prý nechce. Rozhoduje se pro návrat. A co my? Nakonec volíme metodu "všichni za jednoho, jeden za všechny" a rozhodujeme se ukončit výstup na Mont Blanc. Snad někdy příště. Mont Blanc, monarcha hor, oděný do oblaků, zůstal tentokrát nedobyt. Jdeme se ještě projít ke kopečku, který se jmenuje Mont Blanc du Tacul. Dosahujeme zhruba výšky 4.200 metrů nad mořem.


Sestup ke stanu volíme po stejné cestě. Chůze dolů je náročnější, sníh od slunka rozehřátý, musí se opatrně.


Po příchodu do stanu jsme si chvíli odpočinuli, poté vše sbalili a dali se na výstup k lanovce po nám již dobře známém úzkém hřebínku.

Na Aiguille du Midi jsme se ještě pokochali krásnými pohledy do okolí a poté lanovkou odjeli dolů do Chamonix. Na parkovišti jsme také dlouho nepobyli, jelikož jsme se rozhodli kousek poodjet. Naše cesta směřovala přes Francouzsko - Švýcarské hranici a poté k jezeru Bodensee, kde jsme si našli místo k přespání.




Sobota 16. srpna 1997

Ráno jsme přejeli k švýcarsko-německým hranicím a poté po německých dálnicích k hranicím Čech. Do Karlových Varů přijíždíme okolo sedmnácté hodiny.




Na cestách jsme byli 8 dnů, tj. asi 192 hodin. Autem jsme ujeli 2.383 km. Po vlastních nohou jsme vystoupali asi do výšky 4.200 metrů nad mořem.





























































 

25 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Natanael | Web | 16. prosince 2013 v 8:28 | Reagovat

Na lyžovačku do Itálie se vydává celá řada našich příznivců lyžování hlavně kvůli perfektně upraveným sjezdovým tratím, docela dobré vzdálenosti z Čech, lepším cenám vleků a stejně tak kvůli relativně stálému slunečnému podnebí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.